Ze života snílka

Cirkulace myšlenek

25. prosince 2015 v 7:58 | Sense
Starosti jsou jako nějaký virus. Když máte slabou imunitu, najednou zjistíte, že někdo vedle vás zakašlal, vyprsknul do světa nekoupený dárky a málo času v práci a sužující pocity a vy najednou myslíte na nezabalený dárky, málo času na dodělání věcí do školy a máte sužující pocity, které se okolo vás obmotají jako šlahouny břečťanu a rozežíraj vás jako břečťan rozežírá omítku. Nožičky mravenců a jiných živočichů, které po vás najednou lezou šimrají a popichují.
Na určité úrovni myšlení je přitom všechno snadný a hladký jako máslo a všechno zlé se umí nechat odejít. Jenže mi přijde, že lidské bytosti mají podivný způsob, jak se zbavovat zlých myšlenek. Musí si je prostě odžít. Musí je zhmotnit a pocítit a nějak dostat ven. Bum! Křik. Hádka. Pláč. Prásk! Je to pryč. Nebo to zůstává a vysává, až už není co vysávat, ale ani potom to neodchází hledat novou potravu. Pak už je těžký se toho zbavit.

Ježíšek mi letos přinesl takovou jednu knížku o józe s děsivě vyhlížející odžilou paní, která je v různých pozicích vyfocená snad na každé stránce. Velice nevzhledná kniha. (Paní je samozřejmě v nejlepší kondici a chudák zmalovaná a přeučesaná a v nelichotivém přiléhavém červeném oblečku, aby se víc líbila umělé čočce zrcadlovky.) Jenže jsem si jí večer listovala a nějak mi díky tomu sklaply dohromady všechny ty od září pravidelně podstupované hodiny vinjása jógy. Vzpomněla jsem si, že jsem snad nevynechala jediný pátek a že jsem se vždycky těšila už ve čtvrtek. Ten pocit je opravdu jako by se člověk najednou napojil na nějaký silný pramínek vody, která protéká ceým světem, nebo pramínek krve, či energie, chcete-li. Ten jím protéká skrz zemi, skrze strom. Rozproudí krev tělem, ta teče do všech končetin a do mozku a probouzí všechny ty zlé myšlenky, ať si bez ubližování putují cévami. A když přijde krásných deset záverečných minut v pozici mrtvoly, stoupají pryč jako pára. Odpařují se do vzduchu (srážejí se, jako kapky dopadají na zem a na lidi), cirkulují.
Nejkrásnější věci, co říká naše lektorka je na konci, posledních pár slov, než se jde domů. "Uvědomte si svou krásnou dlouhou páteř." To je milá útěcha. Všichni máme krásnou dlouhou páteř. Jenom na ní často zapomínáme.

Tam a zase zpátky

4. ledna 2013 v 11:05 | Sense
Vlevo modře svítí nápis: Co si vzít s sebou na pustý ostrov. Nevím jestli je ten ostrov pustý, ale vpravo zase vidím párek kufrů. A doufám, že jsem vybrala dobře.
Dovolím si být sentimentální.
Miluju svoje sny. Baví mě usínat a baví mě ty mlhavě snový příběhy, který si trochu žiju a trochu si na ně vzpomínám, když se pak ráno probudím a po pár minutách mi dojde, o čem se mi zdálo. Třeba ten dnešní byl docela děsivej. Zdálo se mi o moři, temným stmívajícím se moři, ve kterém jsem plavala. To moře bylo přecpaný. Bylo nás tam víc a taky tam byli žraloci. Tak se mi v té vodě líbilo, ale nemohla jsem si to plavání vychutnat, protože žraloci měli tendence zakusovat se nám do nohou, takže jsem je musela mlátit do čumáku, nic jinýho se nedalo dělat. Pak jsem třeba procházela (hele, koukněte se ven, svítí tam sluníčko, vždycky tak ozáří protější barák) takovými tunely, což mi připomnělo hru, kterou jsem hrála. A vůbec dnešnímu snu jsem vlastně úplně rozumněla. To se často nestává, abych rozumněla tomu, o čem se mi zdá.
Tak mě napadá, že stejně žiju jenom pro vzpomínky a sny. Někdy jo, ale spíš moc nemám ráda tu syrovost života. Když si tak žiju, občas se zajímám o to, co mi zůstane a co se propadne do zapomnění. Třeba to, jak si ráno čistím zuby a ten automat, se kterým si umyju ruce mýdlem a přestoupím okolo třičtvrtě na osm na Můstku. To jsou věci, co zapomenu. (Divný, teď se mi třesou ruce.) Ale jsou klidný. Pak je tu život, kdy vlastně svým způsobem taky jednám automaticky, protože nemám čas přitom přemýšlet. Pak je něco mezi tím, místo, kde pobývám. Místo, které opouštím.
Na vzpomínkách je krásný, že je může mysl obrousit a zbavit nežádoucího a taky to dělá. A nejvíc vzpomínek vzniká ze života. Ale to se musí nejdřív žít, že jo. Mám strach.
Nejkrásnější vzpomínka za poslední dobu. Lakovala jsem podlahu na tmavě hnědou a dveře. Vonělo to po laku a dřevu. Roztírat. Bylo tam to oranžové světlo a teplo. A klid. Už dlouho jsem se necítila tak dobře při manuální práci. Skoro jako při malování ale bez stresu, že to pokazím. A pak na mě zavolal brácha a svět se vznesl tak vysoko a byl večer a chladno, zbytky bílého sněhu, hvězdy, měsíc a předtím ten růžovo-oranžovej svět, co se loučil. A snění cestou autem.
Snadný přístup k slzám a obětí.
Jen se bojím, co zůstane ze mě. Na neznámý půdě. Ale za pár týdnů už si zase budu mýt ruce automaticky. Jen přežít to předtím.
Ale jestli se mi budou v noci zdát tak krásný příběhy, na který nepotřebuju znát žádnou řeč, tak to bude asi dobrý, ne? A dárek budou ty nejživější vzpomínky na světě, který zůstanou.

Svět mrtvého slunce

5. června 2011 v 21:15 | Sense
Někdy se výběr hudby řídí podle nálady. Momentálně se moje nálada řídí podle výběru hudby. Takže ten stmívající se svět (i když je plnej lidí, aut, kouře a betonu) je docela kouzelnej. Ta voda, kterou piju (z hrnku) je jasmíňák, na kterej jsem měla chuť, ale nedávám si ho, protože bych ráda usnula dneska ještě dneska. Svět je poklidný místo. Vyrovnaný. Nálada nelítá z nížin do výšin ani naopak. Svět je klidnej. Dá se dýchat. Pokud se moje nálada řídí podle hudby. Zatím tomu tak je..
(Vlastně sedím v tureckém sedu na posteli před oknem na chalupě. Okno je otevřené a do tváře mi fouká vítr. V rukou držím čaj a v hlavě mi zní Li Poovy verše. Vlastně to tak možná je - v nějakém alternativním světě.)

Ještě nikdy totiž neviděl muže, který by vypadal tak osaměle, tak daleko od běhu lidského života, plného družnosti a vřelosti. Když ho tam tak viděl, to jenom podtrhovalo základní pravdu: byl poslední. Žádný další nebyl.
(Vlci z Cally - Stephen King)

Slunce zapadá. Zbývá už jen maličký srpeček, než zmizí docela (o kus dál se tenoučký srpeček měsíce dere ze slunečního jasu). Je vidět, slunce, které se uklání, mezi dvěma větvemi břízy. Trvá to jen okamžik. Pak zapadá. Usíná (umírá!). Padám do trávy. Abych po chvíli zase vstala. Plná síly a rozběhla se z Vlčího vrchu. A v hrudi mi tepe srdce a běžím, jako bych už nikdy nechtěla (nemohla) zastavit. Klopýtám. Tráva je nad kolena vysoká a hlína měkká a plná zrádných děr. Nevnímám to. Nemůžu se nadechnout. Dusím se životem, který jsem pochytala do prázdných očí. Nemůžu dál. Nohy nefungují. Plíce nefungují. Nemůžu dál. (A běžím rychleji a rychleji.) Slunce zemřelo tak náhle a teď z něj pomalu vytéká krev a rozlévá se po celé obloze. Pomalu se vsakuje do černých obrysů hor. Přenechává vládu srpečku měsíce a osmi hvězdám (jedné tak maličké) velkého vozu.
Země už neklesá. Zastavuji. Srdce běží dál. Není k zastavení. Rozpřahuju ruce. A realita nikdy nebyla svobodnější.

A pak pozoruji malou hvězdu mezi černým obrysem střechy a smrku. A svět se sype. A svět ztrácí svobodu a bezpečí. Jak se vůbec dokáže usmívat. Jak se oni dokážou usmívat. A ta hudba co zní. Je jako hymna toulavých psů. A já zoufale potřebuju něco říct. Zoufle potřebuju utíkat. Utíkat a nezastavovat. Utéct před tím. Ale slunce zemřelo. Zemřelo.

Zítra se zase probudím. Otevřu oči. Vstanu. Oblíknu se. Půjdu do školy. A budu se možná i smát. Ještě někdy.

Mrtvola se zvedá

15. prosince 2010 v 18:05 | Sense
Je mi blbě. :D
Přejde to, už teď je to lepší, ale to kvůli tomu, že jsem se na to vykašlala a vzala si prášek. Přitom jsem dnešní den fakt potřebovala! Na místo toho jenom ležím, čtu knížku ze včerejšího lovu v knihovně a chvíli jsem spala. To se mi klížily oči a mě pomalu napadalo, že bych se fakt měla pustit do vyrábění těch věcí, které jsem tolik do pátku potřebovala vyrobit a taky se učit na biologii, ze který mě dneska samozřejmě zkoušela a já neuměla ani ťuk. Jenže jsem v sobě neměla ani špetičku síly. A tak jsem byla zase někde mezi spánkem a bděním a jistá moje část pozorovala, jak se za oknem stmívá (a sněží) a když se setmělo, řekla jsem si, že už musí být po čtvrté a že jsem byla hodinu a půl mimo. Tak jsem se donutila vstát a uvařit si další černej čaj.
Pak přišla fáze, kdy mě nebavilo čtení a nemohla jsem znovu usnout, i když jsem chtěla. Tak něco málo polknout a prášek.  Je mi líp.
Ale tenhle den se dá úplně vyškrtnout. Nestíhám dárky. Mám všechno vymyšlené, ale nemám čas to udělat. Ale i tak se těším na Vánoce. Nikdo mi ten můj malý obláček naděje neodfoukne. Před Vánoci jsou hory a hory znamenají lyžování (a o tři dny kratší škola). A pak budu mít dva dny a to příjemné čekání a ta atmosféra, která tu kdysi, když jsem byla malá, byla. Když jsem byla malá, měla jsem hrozně ráda Vánoce a to jak jsme se vídali s babičkou a bratrancem a sestřenkou a většinou skončili u hraní si na lvi nebo něco podobného. Teď si hraju leda na krvežíznivce a čím dál víc mi připadá, že to není jenom hra a ve škole mám chuť trhat hlavy. Kromě pár světlých vyjímek (které většinou nejsou ve škole) mě to opravdu ubíjí.
V poslední době jsem psala asi dvě větší slohovky do školy. Jedna byla o mimozemské restauraci v Praze (ten název tak napovídá obsahu), někam jsem tam měla šoupnout metafory. Učitelka nám to zatím nedala, ale prý jí tam něco zarazilo, něco nepochopila a mě to vůbec nevadí. Ráda si najdu důvod, proč na ní nadávat.
Až mi bude dobře, tak uteču. Vezmu si sebou meč a tisíc vrstev oblečení (je mi pořád zima) a půjdu daleko, daleko, daleko - od ufonů, od školy od všech věcí, co mě tak rozčilujou a dojdu do nějaký jiný země, fantasy světa...
Jestli jsem chtěla ještě něco říct, pak jsem to zapoměla. To se mi taky stává často. Včera jsem si asi v deset vzpomněla, že musim dodělat seminárku do Osiny - téma Seberealizace. Hrozně otravná věc.
Tečka.

Z doupěte

12. října 2010 v 8:15 | Sense
Zdravím z doupěte děsivého vraha po ránu, kterému navíc, (nepoužijem to místo pozdravů?) není dobře. Áno, už je to tak. A jak jinak je to opět žaludek. Včera už jsem se (se vší elegancí) vyhnula škole, která se stejně nekonala ve škole. A asi přišla o docela hezký zážitek. Ale ona by asi taky nebyla moc sranda vrátit se se zážitkem, že jsem obsah svého žaludku přesunula na starodávnou hrobku. (Neberte to ani doslova, jelikož se tato příhoda zatím nestala ani doma, takže se možná ten vadný žaludek rozhodl, že mě zase bude strašit.
Dneska do školy/neškoly jdu. Konkrétně do tmy kinosálů na film (česky dost zavádějící) Počátek. A víte, docela se těším. Navíc kino má tu výhodu, že když si uprostřed představení odběhnu na onu místnost, z důvodu náhlé (trvalé, pche) nevolnosti, nebude to nikdo řešit. (Budou rádi, že to neschytal ten sedící přede mnou) Jestli tam vůbec dojdu…
K víkendu. Sobota byl snad nejkratší den v roce, což svědčí o její náplni. Krásný den byl pak ještě doplněn nalezenými meči, které odněkud přinesl strýček. (Kdoví odkud. Nějaký chudák si je tam nejspíš odložil..:)) Jsou, pravda dost obyčejné, dřevěné, obalené jen něčím černým (inteligence spadlého kokosu), ale mě se líbí. Už mě stačil bolet loket a koleno. Ale myslím, že jsem opět já převažovala v počtu rozervaných břich. Nepřátelé, třeste se! Mimochodem, aby toho nebylo málo, málem mě zabil spadlý závěs.
Další den pak probíhal jednoduše. Ráno běhání mezi rozmalovaným obrázkem, flétnou a mečem. Pak jsem si po obědě pustila Lost (abych se poprvé podívala, co je to vlastně zač). A řeknu vám, nebylo to dobré. Vzala jsem si útočiště nereálna, které mě bavilo (a zkoumala tetování, třeba: Life is easy with closed eyes. - snad je to dobře napsaný :D) Jednotlivé díly (a že jsem jich viděla!) jsem prokládala hraním (ano, jsem závislá i na flétně). Vzhledem k tomu, že jsem včera nebyla ve škole/neškole, dovedete si jistě představit i náplň pondělka, inu, aktivitě se meze nekladou. Navíc mi fakt nebylo dobře!.
Dneska jdu k fyzioterapeutce. Vůbec se mi tam nechce. Zase mě mírně ujistí, že mám v háji záda - jó, necvičím. A jemně zmíní i důvod. Famfáry, prosím.
Takže mrtvola se zvedá, jde se pokusit něco málo (málo, málo!) požít, nalít do sebe čaj a vyrazit do školy do kina.
Mějte se krásně!

Pátek (šťastná, jakobych měla svátek, čím to?)

1. října 2010 v 20:04 | Sense
Abych nevypadala tak strašně, jako nějakej depresák, napíšu sem něco v momentální řekněme, nadmíru dobré náladě. Není to žádné šílenství, ani hysterická radost, ale normální, pro někoho typická (pro mě vzácná) dobrá nálada.
Začnu u svého současného stavu, abyste se pobavili. Ležím na jedný matraci na svým patýrku - tu druhou zabavila ségra. Vedle mě (tam kde má být normálně ta druhá matrace) leží zelený hrnek s nápisem: Netrpím šílenstvím, užívám si ho (mimochodem, kdysi jsem si ho přivlastnila s chabou, ale působivou výmluvou. Byl totiž bráchy, řekla jsem mu, že on přece čaj nepije, takže na co mu bude hrnek? Odmítnul ho vydat. Jak vidíte, dnes leží na mé podlaze.) a v něm je, po dlouhé době pití bylinných čajů na uklidnění čaj zelený. Kde se vzal? Je to obyčejné pytlíkové cosi, na co jsem zapomněla, tudíž se to tam louhovalo alespoň pětkrát tak déle, než mělo a je to vlažné. Má to svá plus - je to úplně nový pytlík (Jemču jsem ještě nepila), který se tu vzal z nějaké reklamní kampaně ODS. Kdybych mohla volit, jako voliče by si mě těmi pytlíky jistě získali, jelikož jich tam bylo přesně devět, které ještě nemám.
Další věc je, že je mi překvapivě teplo.
Pustila jsem si The Cranberries a v čaji mám citrón.
A to nejlepší nakonec, je pátek.

Tenhle článek má být vážně ryze veselý proto přeskočíme dnešní (pitomé) ráno a zaseknem se ve škole, kde jsem snad (konečně!) našla osobu, která mě za 1. vnímá a za 2. je poměrně zajímavá. Introvertní (totální) flegmatik, snad trochu sangvinik. Konečně jsem si odsedla od Outsidera! Den začal mile, tahle osoba mě pozdravila a usmála se (úsměv shledávám dobrým příznakem., jelikož se zatím vyskytl jen u ní, ostatní prostě ze slušnosti pozdraví) Sedla jsem si s ní na první hodinu.
Biologie - naše paní profesorka třídní měla zkoušet. Zvolily jsme taktiku sednout si dopředu, čímž se odloučit od hloučku ostatních vzadu, doufala jsem, že právě díky tomuto odloučení by nás případně nevyvolala. Trochu jsem to uměla, ale rozhodně jsem si nepřála odříkávat to před celou třídou. Co se nestalo? Zkoušení se konalo - ano, to se skutečně nestalo. Zkoušení se nekonalo a tak jsem si celou hodinu pečlivě dělala zápisky (kreslila si do sešitu sebevražedný medvíky. Outsider totiž před hodinou prohlásil, že se nenechá vyzkoušet, jelikož není žádný samovrah. A tak jsem udělala příklady Samovražednýho a Sebevražednýho medvídka.) o zábavu bylo do konce hodiny postaráno.
Co že to pak bylo? Jó, němčina - Zázrak, dámy a pánové. Seděla jsem opět s tou osobou, měla jsem vyplněný DÚ (posledně jsem ho zapomněla, výmluva, že jsem to nepochopila zabrala, jelikož to nakonec vlastně byla pravda) a celou hodinu věděla, o čem je řeč. Zázrak.
OSVZ - hodina, na kterou se pokaždé těším. Opět to bylo zajímavé, vtipné a poučné (neměla jsem potřebu si kreslit). Přešli jsme od Freuda (píše se to tak?) k Frommovi (?). Došlo k postupnému snížení rudých obličejů na úplné minumum.
Angličtina - fakt fuj, fuj, fuj. Mám hrozně ráda ten jazyk, ale proč (sakriš!) musím na ten předmět vždycky vyfasovat tak blbou učitelku? Ale dneska jsem aspoň něco kvákla.
Čeština - test. Doufám, že jsem nakonec správně určila Paraleru (hrozný jazykolam)
Pak přišla poslední hodina a "milovaná" geologie s "milovanou" učitelkou - Jo, Jo, Jó! Test za jedna! Pesimismus se ukázal jako nemístný, ale radši být mile překvapený pesimista, než zklamaný optimista. Rovnou nám řekla známky z chemie. Dvojka mínus mě potěšila, Outsider dostala jedna mínus, ale co. Profesorka se ptala, proč že to vůbec nikdo neuměl "nějakej ten hnus kde je di a hydrogen a samý takovýhle nesmysly" Anička jí (velice mile) oznámila, že nám říkala, že tam tohle nebude. Vyvalila jsme jen bulvy, když profesorka řekla, že nám to teda počítat nebude a napíšeme si to příště. Když se daří, tak se daří.

A pak domů!

A pak flétna a další příjemnost dnešního dne. Zamilovala jsem si ten nástroj a hraní na něj. je to uklidňující, uvolňující a není nic krásnějšího, než když se mi povede zahrát hezky znějící tón. Jen mě mrzí, že jsem nezačala dřív... Každopádně dnešní hodinu jsme si užila, v duchu jsme nadávala na svojí divnou pusu, která ne a ne schopna udělat tu foukací štěrbinu ještě o kousek menší - to abych se nedusila a vzduch mi stačil o trochu dýl. Odcházela jsem vydýchaná, ale příjemně odreagovaná.
Neodpustím si to a ukážu vám jí :) Měla jsem chuť si hrát, tak jsem upravovala a upravovala. Tady se můžete podívat.

Aby toho nebylo málo, dostala jsem dva nové obaly. Je tomu už nějaký čas, co se do mé sbírky přidal i tento. Čaj Sense je na světě!

Užijte si víkend!
Pokud jste dočetli až sem, přidávám i omluvu za bezduché plácání nesmyslů. Jsme jen ráda, že jsem ráda.

Naprosto bezvýznamný článek plný pitomostí

13. září 2010 v 21:00 | Sense
Zdravím!
Důvodů proč jsem se rozhodla zase něco psát je několik.
1. Je mi konečně, po dnešním celodenním úpění, docela dobře. Může za to krátká ale naprosto skvělá bitka s bráškou. Nejdřív "meče" (dřevěný vlastní výroby a násada od rozbité florbalky) pak kopy a nakonec moje milovaná stužkovaná. I těch pár desítek minut mě skvěle vyšťavilo a vycuclo to ze mě všechen vztek. Asi to budu provozovat častěji, jenže bohužel, brácha má zřídka náladu na to jakkoliv se mnou spolupracovat. Tentokrát to bylo možná taky proto, že jsem mu napsala skoro půlku úkolu do slohu :o).
2. Už je to asi měsíc, co jsem nepsala do deníku. Což je věc vskutku divná, jelikož zrovna na tomhle jsem závislá. Proto asi častěji píšu sem. Možná bych i znovu začala, jenže chybí mi ta minulost a jelikož nefunguje tiskárna, tak si nemůžu vytisknout nic odsud. Takže až se tak stane, možná opět dostanu svou drogu a budu spokojenější.
3. Musím se podělit s náplní zítřejšího rozvrhu. Kdo to kdy viděl? Chemie, fyzika, matika, angličtina, literatura, němčina. Angličtinou počínaje je to v pořádku, ale ten začátek? Asi umřu. Jsem vážně ráda, že je aspoň ta fyzikářka v pohodě. Mimochodem, dneska, když jsem Ardelii slušně pozdravila, se na mě dokonce usmála a nevypadalo to zle...co se stalo?
4. I přes tyto optimistické vyhlídky se mi tam stále nechce. Žaludek mám rozhozený, nevím jestli z antibiotik, nebo prostě z nervů. Samozřejmě jakmile jsem vyhladovělá přišla domů, pozřela jsem celou čokoládu, nejspíš to budu mít z toho.
5. Musím si jít udělat čaj.
6. Spokojená a se zalitým čajem. Můžu opustit trapné body.

Začnu příčkou. Ještě jsem jaksi nevymyslela, kam budu chodit, ale pylně cvičím a už umím jistě čtyři tóny. Ale dost mi dochází dech. Přece jenom, je to něco jiného než klasická. Baví mě to, vážně jo!
Ve škole jsem vymýšlela další kapitolu Sedmého dítěte, napadají mě samé brutality :oD. Chtěla jsem dneska psát, ale neměla jsem na to náladu (jak jinak).
To, co tady píšu, jsou přesně věci způsobené z nedostatku psaní o sobě. Vážně už bych měla začít s deníkem.
Na výtvarku máme úplně neskutečně flegmatického učitele. Leze mi to na nervy, jelikož nikdy nevím, jestli to dělám dobře, nebo ne. Není schopný se vyjádřit, jen mi občas něco poradí, ale zda jsem ho pochopila správně se nedozvím. Příští hodinu malujeme jablko temperama. Asi to budu doma zkoušet, jsem tam z toho vždycky až moc na nervy, takže to kazím. Vážně s každým nepovedeným tahem štětce, nebo zbytečně vygumovanou čárou si jen říkám: Co tam dělám?!

To je asi tak vše, co se dá dělat z krevet, tedy co jsem chtěla napsat.
Mějte se!

Hypochondr

6. září 2010 v 20:19 | Sense
No neříkejte mi, že jste to nečekali.
Sense je zde a píše článek, přestože skoro nemá o čem psát. A dělá to jen a jen proto, že potřebuje dát světu opět najevo, že ona je ta chudinka, která jede na Adaptační kurz, přestože se nikam adaptovat nechce. Ne, ona by totiž opět ze všeho couvala. Vykašlala by se na tu naději, že to tam bude fajn a řekla si, že radši zůstane doma, kde se bude užírat svými psychickými stavy.
Mám na sebe docela vztek. A hlavně mám vztek na to, jak se mnou vždycky všechno zamává. Mám vztek i na tu celkem dobrou výmluvu, kterou jsem si pro sebe vymyslela a zní: Budu jíst antibiotika a je mi po nich zle. Tak proč bych tam jezdila, když nebudu moct sportovat a budu povětšinou se zmučeným pohledem posedávat kdesi mimo dav, případně odbíhat na jistá místa, abych vyprázdnila již tak prázdný a křečemi zmítaný žaludek...že je to nechutný...
Možná to není tak docela výmluva, ale čistý fakt. Ale já stejně tak vím, že kdybych ty antibiotika nebrala, vymyslela bych si něco dalšího, abych mohla otravovat zdravotnici a ukazovat novým spolužákům, že já jsem ta chudinka, která má tak rozhozený žaludek. Ukažte si na ní, to je ona.
Štve mě to.
Když se s odstupem podívám na Campamentí akce, vidím to stejně. Když vyprávím, kde jsem byla a co se tam dělo, abych se mohla držet "pravdy" dodávám vždy přesvědčivě (protože jsem přesvědčila sama sebe), jó, to mi bylo tak hrozně špatně...nevím vůbec proč, no a to jsem si udělala to s těmi zády, opravdu pitomý, nejdu tam, srazila jsem se s někým a motá se mi hlava.
!!!
Neříká se tomu hypochondr? Problém je, že si to prostě vždycky vsugeruju tak přesvědčivě, že mi "to" pak je. Mám na sebe vztek, ale bohužel není dostatečně velký, aby přebil strach. Takže...
Bude mi zle. Budu to všude okázale říkat. Budu mít pár krátkých návalů paniky a hysterie, které se pak zlomí do vzteku a) na mámu, že mě nenechá doma b) na "někoho" že mi je tak zle c) na sebe sama, že si nedokážu pomoct.
Aneb můj psychologický rozbor.
Málem bych zapomněla: Je mi zle...

Neznámí lidé

5. září 2010 v 19:25 | Sense
Zdravím.
Asi se potřebuji odreagovat (jak jinak), takže jdu napsat článek.
Situace: Ležím v měkké studené trávě. Stmívá se. Na nebi jsou vidět poslední rudé červánky. Všechno ostatní světlo vcuclo několik "pouličních" lamp. Všude je prostor. Jen málo domů a drátů a daleko široko lesy, louky, pole. A já jen ležím, srdce v hrudi bije jako splašené a mám výhled na tu krásu přes síť ve fotbalové brance. Na nebi září prvních pár hvězd - tak málo, že bych je na jedné ruce spočítala. A pak mě napadne, že jsem právě v téhle chvíli bezmezně šťastná. A spolu s tím se dostaví poněkud zoufalý strach z budoucnosti. A tak se ho prostě a jednoduše zbavím.
Vyskočím na nohy. Už mi ani nepřijde divné, že stojím o centimetr víš, nad zemí. Je to tak správně.
"Hraju!" řeknu prostě, zpracuji přihrávku a pravou nohou ve velice pohodlné kopačce po bráchovi vystřelím placírkou na bránu - přesně do levého růžku a "Gól!" Zpracují další přihrávku a přihraju ségře, ta míč vystřelí na bránu a upadne...
Cestou zpátky - už byla tma, jsem měla pár sekund na přemýšlení a napadlo mě, že takhle bych mohla žít. Představila jsem si, jak každé ráno vstávám do školy a jdu na autobus. Vadilo by mi asi vstávat tak brzo, ale pak jsem si představila, jak jdu zachumlaná do bundy, v uších hudbu a všude "bílá". Ranní blyštící se rosa a klid. A řekla si, že by mi to nevadilo. Pak bych byla ve škole a vrátila se domů, kde bych si udělala úkoly a šla ven. Ale ne jako v Praze. Tam přijdu domů a sednu ke knížce, k počítači, ale ven se mi mnohdy nechce, protože to ven znamená městský ruch. Žádný klid, to ne, jen spousta lidí, které míjíte.
(A lidi strachem nezdraví - K. Kryl.)
Žádný odpočinek od lidí, po dni učení a míjení davů na chodbách. Stačí se jen podívat z okna a jsou tam lidi. Všude... Nemám prostě ráda davy. To, jak se jimi proplétám, kličkuju, uhýbám, občas zamumlám prázdné "Pardon". A tady bych šla ven a odpočinula si od nich. Pak si možná sedla k počítači, ale jen proto, abych psala, nebo něco takového a pak bych šla ven, podívat se na západ slunce. A další den byhc byla skutečně odpočatá.
Ale to byl jen takový záblesk. Když už jsme byli doma, tak jsem nasála vůni a připadala mi tak povědomá a uklidňující. Vzpomněla jsem si na doby, když jsem byla malá... Sedli jsme si k ohni a povídali si a pak šli dovnitř, do tepla a pak si šli lehnout a já usnula. Doma v Praze mi usínání trvá třeba dvě hodiny. To je normální běžný průměr. Převaluji se, přemýšlím, co bude zítra a mám z toho strach, protože jsem si tady prostě vůbec neodpočinula. Ale na chalupě to bylo fajn. Usnula jsem do půl hodiny.
Obyčejně jsou mé sny děsivé, dusivé, nepříjemné, strašidelné... A teď jsem se probudila a vzpomněla si - naprosto jasně na jediný sen, který se mi zdál. Letěla jsem. Vždycky jsem se jen odrazila od země a pak se vznesla kus nad zem. Vnímala jsem zemskou přitažlivost a trochu na mě doléhala, ale přesto jsem vydržela ve vzduchu. A pak zase klesla a znovu se odrazila. Bylo to nádherné...

Proč jsem to psala? Tenhle víkend jsem si hrozně užila. Bylo to skutečně odreagující. Občas jsem si vzpomněla, co mě čeká doma a v srdci se mi usídlila panika a začalo mi být špatně, ale pak to zase přešlo. Zapomněla jsem na to. Ta panika je nejen ze školy, ale hlavně ze Seznamováku, hlavně z dalších antibiotik, které tam budu brát. Je mi po nich hrozně zle. Mám pak ošklivě rozhozený žaludek... a to nechci. Ale máma mě doma prostě nenechá...
Jde o to, že mám strach z lidí, které neznám. A tyhle jsou právě takoví. Vím, všichni říkají, tak je poznáš, ale toho já se právě bojím. Intuice mi říká, bude to špatné. Zatím mi tam nikdo úplně nesedí a já se bojím, že poznám, že to není jen nějaký dojem.
Tento článek snad splnil účel, chvíli jsem na to nemyslela. Teď se mějte. Já si budu ještě pár hodin snít a pak budu tvrdě uvržena do reality. Kdo ví, jestli vůbec usnu...

O pár kilo těžší

30. srpna 2010 v 14:07 | Sense
aneb o těch materiálních prázdninách... a možná taky o tom, co ve mě zanechaly.
 
 

Reklama