Vřískot

To, že mi třeba mávneš zpátky

1. října 2015 v 21:09 | Sense
Těkám panenkama sem, tam,
jsem klaun, pierot.
Jsem tam.
Tři kroky kouře.
Dva kroky sklenky.
Jeden krok prášku.
A igelitovou tašku,
přiložit jemně k spánku.

Utíkání od prázdna,
říká vám to něco?
Utíkala jsem činnostmi,
a zatímco jsem pracovala,
všichni kolem mě si stihli projít tím,
na co teď nemám nárok.
Nemám?
Hledám.
Stále a ještě teď se hledám.
Jsem stará, ruce do ohně už nikdy nedám.

Beru prášky,
piju víno z flašky,
když už jsem rozbila všechny skleničky

Jsem teď a tady a nikdo o mě neví,
ale to je dobrý,
je to tak lepší.
Proč by někdo měl?
Totiž, k čemu by to bylo?
Nikomu by se šedo černou modrotou nelíbilo,
sílo, moje milá. Jak že jsem to kdysi žila?
Ráno, v poledne, z večera jsem snila.
A v noci? Vždycky se mi něco zdálo
a když to přece jenom bylo málo,
tak jsem trochu pila.

Chybí mi to,
samoto, moje milá, kam jsi se vytratila?
Teď jsem jen občas osamělá,
když usínám a nemůžu být vzhůru.

Kde, kde to je?
Je to slabost,
nemoct stát,
bojím se, tak hrozně moc.
nikdy jsem nebyla víc
tohle to strašný, hrozný nic.
Copak? Copak se to dá zvládnout?
Jde to?
Prázdná sloko, věto?
Ale...
ale...
ale takhle to nikam nevede.
Nic z toho nebude.
Jenom pláč.
Nač? Zač?
Vedle zase křik.
Pšššt, buď potichu, dítě, tyhle sítě lepí.
Chytají se na ně ti ze zrakem, ti slepí.
Letím! Já, letím,
padám,
v tom ubohém pádu ještě mávám.
To že mi třeba mávneš zpátky.

Mami, proč jsi mi neřekla

13. června 2015 v 13:13 | Sense
Věci neměly rády pořádek. Když vezmete stůl a položíte na něj nůžky a vedle nůžek modrou propisku a vedle propisky modrou pastelku a pak je dáte do plastového kelímku jako do stojánku, dáte všechno přesně na místo, kam to patří. Smetete prach - vlasy, chlupy, kůže, nehty, papírové kousíčky. Když poskládáte oblečení a dáte je do komínků a potom do skříně a ustelete postel a vypláchnete štětce a zalejete kytky a srovnáte knihy podle abecedy a proberete staré sešity ze třetí třídy a vytřídíte papíry podle toho, jestli jsou trochu, nebo vůbec nebo úplně popsaný a pohladíte kocoura, co si zabral místo ve vašem křesle.
Klika, skřipec, polička. Všechno to šlo pryč. Všechno to odešlo a šlo to tvořit nějaké jiné doma. Někde jinde.
Sedíte na zemi a nevíte co máte dělat. Není tu nic, ani myšlenky. Zbyl jeden jediný pocit.
Prosím tě, řekni mi, co mám dělat. Nechce se mi. Nechce se mi nic.
Prosím tě. Bojím se jen sedět.
Prosím tě, jsem tady. Tak co?
Co teď?
Nic.
Nic.
Prázdná.
Vše co je.
Nechutná mi víno.
Nemám ho ráda.
Nemám strach.
Nic nechci.
Vím, jak jsem se sem dostala.
Nevím, jak se dostat zpátky.
Jenom se dívat,
z dálky.
Na plátně jsou Hvězdný války.
Matyáš si vaří na pánvičce párky.
A pod stromečkem v zimě zase čekaj dárky.
Prosím tě, já nevím, co mám dělat?
Byla jsem zase tak dlouho a tak pryč
a ty mě neslyšíš.
Už navždy to bude to samý.
Mami,
mami, mami, mami.
Proč jsi mi neřekla, že všichni dospělí jsou na světě sami?

Cosi mi říká o bahně na plicích

15. dubna 2015 v 18:54 | Sense
Tvoje jistota
tvojí nejistotou.
S sebou, vem mě, tmou.
Plynout. Plout.
Boty si zout.
Máčím si nohy v potoce,
dívám se jinam.
Pak mám nohy v řece
a voda je nad kolena
a po kotníky se plazí bláto.
Co s tím?
Co teď s tím.
Když se hnu,
ještě víc se probořím.
A tak sedím, čekám,
sním.
Sedíš vedle mě jako dřív.
A stejně jako dřív, bez citu, odcházíš.

Cosi mi říká o bahně na plicích.
Když zakašlu, moje ruka je šedá.
Světlám, až jsem dočista bledá.

Necítit

5. března 2015 v 19:27 | Sense
Píšou o bolesti,
malujou o radosti,
zpívaj o zběsilosti
a umí prožít štěstí.
Umí prožít neštěstí
a umí to uchopit a vyjádřit.
Jenomže právě teď.
V tento přítomný okamžik tu ležím na posteli
a ťukám do klávesnice s touhou ucítit tu bolest,
vnímat tu hudbu,
cítit ten dojem,
cítit.
Být tady,
nádech,
výdech, klid.
Opakující se ozvěny,
tvých kroků,
nádechů,
výdechů,
rozpaků,
útěků.
Jenomže nejhorší pocit na světě,
(je-li to vůbec pocit),
je vůbec necítit.
Necítit prostě nic.
Jenom kontrolovat,
pohyb, kroky,
zas a znova.
Tad a teď a
PŘÍŠERNĚ
to bolí.
Jenže to nebolí vůbec.
Jenže to není tlak,
není to mlha,
není to úzkost.
Ani čistá nenávist.
Je to nebýt, neexistovat.
Být sama.
V sobě,
ale úplně,
definitivně.
Být buď ta jedna nebo ta druhá.
Nikdy, už nikdy, nebýt celá.
Prostě... nevědět, jak se to dělá,
i když bych tolik chtěla.

Jako když tělo cítí příliš velkou bolest a omdlí.
Jako když duše cítí příliš velkou bolest a omdlí,
ale přitom pořád dlí, pořád zbývá..
s očima otevřenýma
a
naprosto prázdnýma.

Zase jednou příliš daleko od světa

18. února 2015 v 11:33 | Sense
Můj život je prvoplánovej nesmysl.
A kdyby se mě někdo ptal, má-li tohle smysl, řekla bych mu,
že vůbec žádnej, že mi to asi ani nedělá dobře.
Jednoho dne umřu a všem to bude jedno a hlavně
to bude jedno mně samotný.
Nic necítím.
Jsem vždy na někoho nalepená, protože nejsem schopná žít sama se sebou.
Všechno je zbytečný.
Pokud pozbýváš život.
Pokud jsi vyprahlá troska.
A já potřebuju jeho.
Nechci prožít dvakrát svůj sen, jenže tohle už je realita.
Tohleto už se mě týká.
Monstrum, který mi na záda dýchá,
slizce do ucha mi tyká,
tik tik v mozku ti tiká.
Budík. Budí tě zpěváček slavíček
Něco tiše v břiše z plyše dýše.
Říše Míše podstrčené skrýše.
Haló, já jsem tady,
haló voláš do zahrady.
Haló hrady, zdi a zase hrady.
Světy rozestlané jenom tady.

Na ničem nezáleží.
Svět, ten běží.
Venku sněží.
Ha ha...stěží.
Být zas svěží.
Nová doba,
čistá skoba
zatlučená do zdi
(do tvých uschlých kostí)
zde končí všechen ostych.

Jsem šedivá.
Nikdo se na mě nikdy nepodíval.
Jsem myší šeď,
rozetřená po zdech.
: Jeden tichý povzdech
...a je po snech.
co chodily po stech..

NE!!!ne ne ne NeNEnEnENNeee N!!!!NE!!! NE nE NE NE NE! Venku zpívaj ptáci. NE!

17. května 2014 v 4:39 | Sense
ne

Ty nikdy nejsi sám

13. února 2014 v 22:05 | Sense
Jdu do kopce.
Neběžím.
Jdu.
Po špičkách.
Po patách,
šoupu nohama
a moje ruce jsou ve vzduchu,
´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´
pátrají po ruce, které by se
mohly chytit.
Tvoje oči je vidí.
Ty ruce, uprostřed vzduchu.
Natáhni ruku, podej mi jí.
Pojď do kopce se mnou.
Jsem klopýtající něco uprostřed silnice.
Moje nohy jsou bosý
a mezi travou jsou kameny.
Jdu do kopce.
Neběžím,
stejně sotva popadám dech
a ty, vedle mě,
ty, na křídlech.

m m m m m m

Sotva popadáš dech
a to ty chceš.
Občas mě vytáhneš někam vysoko
vedle sebe, na široký nebe.
Pak vidím už jen zeleň pode mnou
____________________________
a zapomínám kameny
a šoupání nohama je pryč
a já nepátrám, nehledám,
našla jsem,
vidím zem.
Pohled sem a pod tím snem
jdu,
neběžím.
Po špičkách,
opatrně.
Ty ruce uprostřed vzduchu,
drž mojí ruku.
Uvěř, že vrávorám....
Jenže,
ty nikdy nejsi sám.

Pořád vlastně nejvíc sním

16. listopadu 2013 v 23:23 | Sense

Ještě není konec věty,
ještě tu jsou cigarety.
Ještě není ani tma
a ty
už vidíš,
jak
jsem šílená.
Tohle nám asi chybí
Je sobota.
Já jsem sama
a ty jsi sám.
Minulá sobota,
ty a samota.
Dnešní sobota
samota a ty
se mě bojíš.
Jsem šílená.
Ještě není konec..
Nemusím spát, jen počkat,
než půjdou spát ostatní.
Víš, jsou nechtěný.
Tady tomu pocitu.
Tři kila asfaltu
na sebe přivážu
místo kamení,
abych se
aspoň dokopala k nějakýmu snažení.
(k nějakýmu skutečnýmu snění.)
Jsem to zas já.
Úplně.
Nesvá.
Úplně
bez s(t)ebe
a šťastná.
Svoboda v kapce absintu.
Nebo něčem bělejším.
Já vím,
že by se to nemělo,
ale mě to asi nezajímá.
Být čistá?
Bez pocitu, že
jsem zase pila,
ale víš, nemusíš.
Nemusíš nic, jsem
šťastná.

A vtipná věc je,
že se cítím stará,
že cítím, že umírám
a je mi osmnáct
a ne víc.
Vtipný?
Nebo smutný?
Nebo ještě něco
Nebo vůbec nic.
Ale vážně,
víš o tom, že umírám?
A ty, i když se
snažíš sebevíc,
nezmůžeš vůbec nic.
Jsi...
nejsi.
Je to tím.
Že pořád,
i když skutečně žiju,
pořád vlastně nejvíc sním.

Krize tvého světa

10. listopadu 2013 v 13:19 | Sense

Je způsob, jakým jsi sama,
neskutečně znuděná a otrávená, měla jsi pocit, že jí zabodneš nůž doprostřed čela.
Stejně tohle noční bdění je jenom čekání na slzy.
Přijdou.
\nebo nepůjdeš spát,
ráno přijde za tebou, přispěchá s otevřenou náručí,
padneš do něj po hlavě, bude se ti točit svět.
Nežiju, jak jsem vlastně chtěla.
Zamkla jsem se ve městě a v tom koberci obloženým pokoji
jsem nespokojená, nešťastná a držím tě za ruce jako bych tě už nikdy nechtěla pustit.
Je způsob, jakým jsi tak strašně moc sama.
A je vážně noc
a ty zase nemůžeš spát.
Jenže tu není nikdo, kdo by tě ukolébal ke spánku.
Krize života.
Krize tvého světa.
(Knihovna, hospoda, světla a tma a smích a jsem šťastná, vážně jsem. Točí se svět, už nemůžem.)
Nad prahem noci nevěřím v osud.
Nevěřím v budoucnost.

Absolutně..

18. října 2013 v 22:34 | Sense

Na hraně. Absolutně.
Bez omezení.
Já jen,
já jen,
já jen,
už nic není.
Není nic víc.
Jsem ztracená
ha ha ha.
Moje slova.
(Zraněná.
Jsem hrozně moc zraněná..)
Na hraná(ch). Absolutně.
Na dně.
Dni. Dny. Mi, mě, my.
Ne, spíš jenom ty.
Už jen ty.
Absolutně.
Chodit po tmě.
Ve tmě,
za tmy.
Domů.
Z panáků postavená pyramida,
místo posledního odpočinku,
faraóna s nenávistí k slunci.
A tanci.
A jsem na hraně, absolutně.
Spadnu z hrany.
 
 

Reklama