Světlo

Světlo 16

17. března 2011 v 20:00 | Sense
16
A viděl jsem, že se její oči barví tmou.
Viděl jsem. A viděl jsem je, jak se třásly napětím. A cítil jsem jejich chtíč. Tak silný a spalující. A byly tu ony. A byl tu tlukot. A pohledy, co jsem cítil na zádech.
"T?"
A náhle mě naplnila radost. Podivil jsem se jí. Podíval se na ní. Na tu radost. Pohlédl jí do očí. Jako bych se chtěl zeptat, zda tu je. A pak jsem se začal smát. A oni se smáli se mnou. A ona se snad smála taky. Uvězněná mezi Myšlenkami. Nevím, zda byla s labutí. Nevím, zda byla. A Myšlenky. Začaly křičet.
A tlukot tu byl. Pulsoval. A my se smáli. Smáli jsme se.
Úder srdce světa.
A mračna.
Šedá dusivá mračna.
Ta mračna se roztáhla…

Labuť letěla. Viděla pod sebou svět. Máchla bělostnými křídly. Do peří jí pařilo letní slunce. Zapadalo. Letěla do nebe. S větrem v zádech. A byla svobodná. Pod sebou měla řeku. Měla pod sebou vodu. Zemi. A vedle sebe vzduch. A tam někde dole žili lidé své běžné životy. A ona tady nahoře na ně hleděla.
Ona se vznesla do nebe.
Ona kroužila ve světle usínajícího slunce.
Ona byla svobodná.
A ona. Ta bílá labuť na celé širém kulatém světě, kde lidé chodili po zemi a věřili ve Světlo. Ona byla pravá.

Světlo 15

15. března 2011 v 20:00 | Sense
15
Bylo to jako chvění.
Jako chvění v duši.
Pobízení ducha.
Zvláštní pocit.
A když jsem se zvedla, šli za mnou. Nemusela jsem jim nic říkat. Nemusela jsem jim nic naznačovat. Šli. Šli jsme. Ven. Pod oblohu. Pod ta šedá mračna, která už tisíce věků nepropustila žádné světlo. Ani paprsek, který by pohladil po tváři.
Šli jsme a měli pocit, že se celý svět třepotá. Jakoby byl svět motýlími křídly. Byl. Možná byl.
Po boku jsem cítila přátele. A před sebou celý svět. Celý širý svět. A ten svět. Ten svět věděl, že se něco stane. A měl pravdu.
A byl tu tlukot dvaceti šesti srdcí. A ta nezakolísala, když spatřila armádu Myšlenek. Všech Myšlenek, které jako jediné zbyly po lidech. Mrtvá schránka věků. Ty Myšlenky nás mohly ovládnout. Byly to paraziti. Hledaly tělo. Zbyly tu po lidech, kteří odešli, protože přestali věřit ve Světlo. Ale tohle měl být jejich konec. Protože Světlo se mělo zase ukázat. Všichni jsme to cítili. Měl to být jejich konec. Svět se třepotal. Svět tančil a tlukot plnil naše uši a naše duše a celý svět.
A Myšlenky úpěly. A my je slyšeli. A my slyšeli.
A pak. Pak se na nás vrhly. A naše srdce tloukla. A ony byly prázdné. Tak nelidské. Takové lži.
A já pak náhle cítila něco jako.
A ona mě volala.
Volala mě zpátky.
A já měla pocit.
A já měla pocit.
Že musím všechno.
Že musím být ještě.
A pak..
A pak.

Světlo 14

13. března 2011 v 20:00 | Sense
Tohle a zbytek je přednastavené, momentálně se totiž nacházím kdesi v Aplách v tom lepším případě, v horším někde, kde je podobná, možná větší zima. Ale dost sýčků! :)

14
Nemusela jsem se ani snažit. Stražit uši jako pes. Naklánět hlavu. Nemusela.
I kdybych neslyšela, viděla bych. A nemusela bych ani napínat zrak. Nemusela.
A i kdybych ani neviděla, cítila bych. Cítila a nemusela bych se ani soustředit. Nemusela.
Bylo to tu. Vznášelo se to ve vzduchu. Plulo to kolem nás. Plulo to kolem Nich. Prostupovalo to svět, bylo to světem. Bylo to něco víc, než co se dá vyjádřit slovy. Ale všichni, kdo to cítili se museli bezděčně smát. Všichni byli náhle prostoupeni radostí. Surovou, ničím nezkalenou radostí. Takovou radostí, po které rostou křídla. Takovou radostí, díky níž zanikají fyzikální zákony.
Jen Ony. Ty myšlenky, kterým teď hrozil zánik, dýchal jim na záda. Zánik, o kterém věděly a nemusely se ohlížet. Jen Ony v duchu vřískaly. Cítily to taky a to bylo to to nejpříšernější, co kdy cítily. A Ony musely bojovat.
Jenže my měli něco víc. Něco víc, než málo. My měli první krok k životu. A Ony to věděly. Ony to věděly, ale co na tom záleželo? My byli tak šťastní. Nevěděli jsme o nebezpečí. To neexistovalo. Ne když tu bylo Světlo.

Světlo 13

10. března 2011 v 18:31 | Sense
13
Zavřela oči.
Viděla jsem to.
Vím, myslím, že vím, proč to udělala.
Myslím, že uzavřít se do sebe
je první krok k šílenství.
A to bylo potřeba.
Šílenství bylo tak potřeba.
Nikdo, vždyť nikdo z nás
nebyl, nemohl být úplně normální.
Kdyby ano.
Kdybychom byli.
Možná bychom se rozpadli.
Na maličké kousíčky.
Váleli bychom se na zemi v prachu.
Byli bychom prach.
A blázni přežili.
My blázni.
Bylo nás dvacet šest.
Dvacet šest bláznů.
Dvacet šest živých.
Zavřela oči.
A já věděla proč.
Potřebovala najít v sobě dostatečnou dávku šílenství,
aby mohla skutečně uvěřit
v něco, co není.
Co nikdy nebylo.
Alespoň ne doopravdy.
Zavřela oči a hledala v sobě to neexistující.
Potopila se do své duše.
Donutila své myšlenky, aby se vzdaly gravitace.
Aby uvěřily v nemožné.
Hledala něco, co nikdy neměla.
Co vlastně nikdo z nich nikdy neměl.
Nikdo z nás.
Zřekli jsme se toho.
Abychom tu mohli zůstat.
A teď, teď jsme si to chtěli vzít zpátky.
Obnovila v sobě něco, co neexistovalo.
Zaslechla svůj tlukot srdce a pohlédla na svět.
A byla živá.

Světlo 12

8. března 2011 v 20:26 | Sense

12
Myslím, že to ucítily. Ano, něco ucítily. Moc je to bolelo. Ten zvuk je naplnil. Ale ne tak jako nás. Naplnil je, pohltil. Ten zvuk je bolel. Bolel je v jejich podstatě. Ona plakala. Ona se soužila bolestí. Proklínala. Nenáviděla. Cítily to. Jako my. Ale je to bolelo. Moc je to trápilo. Chtěly být jako my? Ne, to nikdy. Ony nebyly živé. A ani nemohli být. Byly to divné temné světy. Co se jako mrtvé duše vláčely zde po zemi. Byly to divné temné světy, co se toho zvuku bály. Ony se ho bály.Tlukot znamenal bolest. Světlo znamenalo smrt.
Cítily tu bolest. A naše odhodlání. Moc je bolelo. Měly z toho strach. Ty divné světy. A kdo má strach, brání se. A každý, každý se brání jinak. Někdo uteče, aby si zachránil život. Ony nežily. Nikdy nežily. Ne doopravdy. Nemohly umřít, svým způsobem, ale cítily bolest. A bolest je horší než smrt. Smrt je trochu nadějná. Nadějná, že nebude tak trápit jako bolest. Ale bolest je tak skutečná. Tak ostrá a syrová. A ony jí nechtěly cítit. Nenáviděly jí. Trochu víc než sebe, trochu víc než nás. Musely se bránit jinak. Před tlukotem nebylo úniku. Před nadějí se nemohly schovat. Před odhodláním se nemohly stísnit v koutku.
Myslím, že jím to nemůžeme mít za zlé. Těm divným světům. Ony nevěděly, že nejsou. Ony nevěděly, že ve skutečnosti nejsou. Ony myslely, že ano. A my, my se báli jich. A ony, ony trochu nás. Protože ony byly cizí a my byli cizí a navzájem se nenáviděli. A ony se teď musely bránit, protože mi byli najednou víc. Byli jsme pravější, než dřív. Věřili jsme.
Myslím, že jim to nemůžeme mít za zlé. Myslím, že když na nás začaly útočit, taky je to bolelo. Ale měly při tom alespoň pocit převahy. Vítězství, co bolí. Je lepší, než bolestivá prohra. Bály se. A my se báli.
A my byli silní.
A ony byly silné.
A ony zaútočily. A my netušili, že první úder jsme zasadili my. Začali jsme žít. A to znamenalo jejich konec.
A ony prostě jenom chtěly být.

Světlo 11

7. března 2011 v 18:48 | Sense
11
"Spí."
"Tak dlouho."
"Je unavená."
"Spí."
"Musí spát."
"Jak dlouho?"
"Mám o ní strach."
"Ne, nemusíš se bát."
"Bojí se ona?"
"Má strach z nás?"
"Má strach?"
"Má strach."
"Bojí se démonů."
"T se jich bojí."
"Ano."
"T byl hluboko."
"Tluče mu srdce."
"Ano."
"Proč tak dlouho spí?"
"Je mrtvá?"
"Ne."
"Tluče jí srdce."
"Mě srdce netluče."
"X, proč mi netluče srdce?"
"Jsem mrtvá?"
"Ach, já jsem mrtvá."
"Jsem mrtvá."
"Ty šedé přízraky, za mraky."
"Ne."
"Ne?"
"Nejsi mrtvá."
"A já?"
"Ani ty."
"Ale netluče mi srdce."
"Nic není ztraceno."
"Spí."
"Tak dlouho."
"Je unavená."
"Je unavená z našeho světa."
"Bolí."
"Ano bolí."
"Chtěla bych, aby mi tlouklo srdce."
"Pak vdechni do plic vzduch, zavři oči a věř!" řekla jsem.
"S!"
"Cítíš to?"
"Netluče."
"Zavři oči."
"A teď se podívej na světlo. Podívej se na něj, je blízko. Jen, co ti začne bít srdce."
"Začne bít."
"Slyšíš to?"
"Ještě ne."
"Nemyslím tlukot."
"Co myslíš?"
"Naději."

Světlo 10

6. března 2011 v 20:00 | Sense
10
"Co se to stalo?"
"Co se tu stalo? S?"
"No tak, neříkej, že nic. Vidím to."
"Já také. Také to vidím."
"Co vidíte, chci se taky podívat."
"Podívejte se všichni."
"Kam?"
"Co se tu stalo?"
"Počkejte.."
"Vidím to."
"Ale co?"
"Já to vidím. Vidím to také."
"Co se tu stalo?"
"Já to nevidím."
"No tak, co je to?"
"Já to cítím."
"Cítím to."
"Ach."
"Co se tu stalo."
"Je to krásné."
"Je to neskutečné."
"Počkejte. Taky to vidíte?"
"Vidíte co?"
"Nebo cítíte."
"Cítíte co?"
"Nebo snad…"
"Ne, to snad ne."
"Já, myslím, že vím, o čem mluvíte."
"Taky to vidím. Taky to cítím."
"Máte pravdu, je to krásné."
"Je to jako…"
"Jako ty paprsky."
"Ne, to ne."
"Ale ano!"
"Co se tu stalo?"
"Ach, je to prostě."
"Jako sen."
"Jsou to paprsky."
"Ne, to nejde."
"Já to taky cítím."
"Já taky."
"My všichni."
"Co se tu stalo."
"T. Něco je s ním."
"Ach, je to krásné."
"Já to. Já to…"
"Já taky."
"Slyším to. Já to slyším. Já to slyším. Slyším."
"To není. To neexistuje."
"To je prostě."
"Slyším to."
"Tlukot srdce," řekla jsem. "Takhle je slyšet život."

Světlo 9

2. března 2011 v 16:23 | Sense
9
A oni vřeštěli. Měli tesáky. Já je slyšel. A pak tu prostě nebyli. Neviděl jsem je. Už ne. Ale věděl jsem, že tu jsou. Nemohli mě oklamat. Nemohli.
Stulil jsem se ke zdi. Musel jsem jí uvěřit. Byli tu, já je cítil. Byli tu, i když jsem je neviděl. A oni se mi smáli, že jsem se tulil ke zdi. A potil jsem se. Měl jsem strach. Copak je oni neslyší? Neslyší jejich pronikavé skřeky? Necítí pach z jejich trouchnivějících úst? Byl jsem tu sám ve tmě? Jen já znal pravdu. Já je slyšel. Neviděl jsem je, ale slyšel. Byli tu.
Musel jsem je odehnat.
"T. Klid. Jsi v bezpečí. Byl jsi hluboko, ale teď jsi tady. Tady. My věříme ve světlo. My hledáme světlo. T! Podívej se na mě. Tady. T, příteli."
A můj přítel byl slepý. Byl tak slepý.
A ona mi mluvila o světle. A ona mi lhala. Ona jim vládla, ona to věděla. Věděla o démonech, ale lhala mi. Byly tu. Jejich šedé mraky. Musel jsem je odehnat. Musel jsem je odehnat pryč.
A pak tu byla zas.
A démoni se ztišili. Cítili její přítomnost. Byla jejich paní, nebo se jí báli? A ona položila mou ruku na své srdce. A její srdce bilo. Jediné její srdce bilo. I srdce mého přítele bylo tiché. Ale to její. Ona měla v žilách krev.
A já hledal své srdce. Své srdce tam v hlubinách.
A oni mě objali.
Nalepili se na mě.
A kdyby nebylo jejího tlukotu, nevěřil bych jí.
Ale ona věděla o světle.
A já jí musel věřit.
A šel jsem za tlukotem.
Slyšel jsem ho.
Byl teď hlasitější.
Pulsoval mi pod rukou.
"To je tvé srdce T! Našel jsi své srdce."

Světlo 8

28. února 2011 v 20:28 | Sense
8
"T, podívej se mi do očí."
A já byla odhodlaná. Sestřičky a bratři nevěřili, že může T někdy ještě věřit ve světlo. Ale já byla odhodlaná.
"T, zavolej své srdce."
"A oni jsou všude.
Mají tesáky.
Jako nože.
Dlouhé nože.
A oni nám ublíží.
Vyříznou nám…"
"T! Zavolej ho."
"Je slepé.
Je slepé."
A já měla strach.
"T, podej mi ruku."
Hleděl dopředu a oči měl prázdné a já se v nich topila a byly tak lepkavé jako asfalt. Neměl srdce. Jeho srdce se ztratilo tam hluboko. Musel ho zavolat zpátky.
Chytila jsem ho za ruku a zvedla jí ke své hrudi. Položila jsem jí na své srdce.
"Poslouchej. Tohle je srdce. Takhle tluče. A když najdeš své srdce, když všichni najdeme své srdce, najdeme světlo. Čeká na nás. Čeká v nás."

Světlo 7

27. února 2011 v 11:02 | Sense
Mimochodem, aby to nevypadalo tak blbě, to jméno S je odvozeno od světla. :)

7
"Jmenuje se S."
"Slyšela jsem, že nás považuje za sourozence."
"To je nesmysl."
"Mluvila o tlukotu srdce."
"Naše srdce mlčí už roky."
"Samozřejmě."
"Tak o čem to mluvila?"
"Byla hluboko."
"Byla na místě u falešné labuti. Falešná labuť jí napovídala spoustu divných věcí."
"Byla na místě se světlem?"
"S falešným sluncem."
"Jako labuť."
"Ano."
"A slyšela tam ten tlukot?"
"Nevím."
"Kde byl T?"
"Hluboko."
"Ona taky, ale ona se vrátila s vírou ve světlo."
"T byl v jiné hloubce. T se v ní ztratil."
"Najde se?"
"Mám mu vyprávět o nebi, o modrém nebi, ptácích, slunci, měsíci, hvězdách?"
"Mám mu povědět o naději?"
"Najde se T, když mu pomůžeme?"
"Přestane se tulit ke zdi?"
"Obejme někdy nás?"
"Mám mu vyprávět o pohlazení letní trávy?"
"Nikdo na něj nemluvte."
"Ale proč?"
"T byl hluboko. T se ztratil. Neslyší vaše řeči. Má z nich strach."
"Bojí se naděje?"
"Myslí si, že je falešná."
"Ne, falešné jsou světy s labutěmi."
"Ano to jsou."
"T to neví?"
"T se ztratil."
"Mám mu vyprávět o hvězdách a nebi?"
"Mám mu povědět o štěstí?"
"Nikdo na něj nesmí mluvit."
"Ale třeba by to pomohlo."
"Ne, T se vždy přitíží, když na něj někdo mluví."
"Ne, když na něj mluvíš ty."
"Pověz mu o světle!"
"Já…"
"Dej mu naději."
"On svou naději ztratil."
"Co je ztracené, může se znovu najít."
"T byl hluboko."
"S taky."
"S slyší tlukot a ví o světle."
"S je nemocná."
"Byla hluboko."
"Moc hluboko."
"Jí nemusíme vyprávět o hvězdách a smíchu."
"Ona je má v srdci."
"A co T?"
"T se ztratil."
"Jeho srdce zůstalo tom hluboko."
"A srdce S?"
 
 

Reklama