Svět v pár slovech

Kouř a zrcadla - Neil Gaiman

14. srpna 2011 v 0:04 | Sense
Hodně zajímavá sbírka povídek. Před nějakou dobou mě napadlo, že mám chuť na nějaký příběh s takovým tím tónem...ukázalo se, že ten tón definoval on. Přesně se trefil do mé momentální chuti ke čtení. A byly to povídky, takže menší psychická újma, říkala jsem si. A občas jsem koukala, jaká újma to byla. Zírala jsem nad neskutečnými povídkami, nad těmi básňopovídkami (trochu mi připomněly Světlo, nebo aspoň ten pocit, který jsem měla). Něco mi úplně nesedlo, ale tak už to bývá. A popsala jsem dost útržků papírů.

Temná věž - Stephen King

2. července 2011 v 22:50 | Sense
Tak a mám to za sebou (čímž nemyslím, že jsem umřela, to se zatím nechystám, ne ne). Dneska odpoledne jsem obrátila poslední stránky a tím skončilo to dlouhé, dlouhé putování s pistolníkem, pistolníkem a chlapcem, pistolníkem a paní stínů a vězněm, čtyř pistolníků a jednoho brumláka a dalších. A trvdit, že mi to není líto je hloupost nad hlouposti.
Ale k samotnému sedmému dílu - myslím, že měl v sobě trochu z originality každé předchozí knížky. A opět obsahoval nějaké mé staré myšlenky, až mě to děsilo. Vlastně celý příběh byl tak protkaný detaily, které mi byly dobře známy. Obrázek, co jsem kreslila mi připomínal Věž, povídky, co jsem psala mi připomínaly některé myšlenky. Zmínky v knize o určitých věcech.. Když jsem si četla citáty na začátku knihy, padl mi jeden do očí a já si říkala, že je mi hodně, hodně povědomý. Pak jsem zjistila, že je z písničky, jíž jsem zrovna asi přede dnem poslouchala. (A taky mě zaujal, opravdu moc.) A s postupem dále dějem mi přišel, že je výstižný, zase to bylo až přízračné.
Nine inch nails - Hurt
Ale i bez toho. Konec a všechno to. Prostě neskutečné. Ale přitom vím, že jsem svým způsobem ráda, že jsem s Rolandem došla nakonec a můžu se vydat dál. Hledat Věž? Nevím. Taky vám nedochází, že jsou prázdniny? Mě vůbec. Je to divné. Už bych potřebovala, aby přišel klid.
Tak a mluvení už bylo dost, teď budu poslouchat.

Zpěv Susannah - Stephen King

19. června 2011 v 14:03 | Sense
Tentokrát jsem si nedala ani chvilku oddechu - je to asi půl hodiny, co jsem dočetla Zpěv Susannah. Z informací, co se donesly k mým uším (očím) byla prý tahle kniha (občas se mi zdá, že ty informace snad byly o něčem jiném) jen jakýmsi napínákem. Nepřinášela žádné velké inovace, jen přidala otázky a připravila ságu na "Velké finále". Asi jsem přišla z jiných dveří, ale vůbec nejsem toho názoru.
Naopak, tahle kniha se mi líbila *chrání si oči proti případným letícím kamenům* snad víc než Vlci. A rozhodně mi přišla opět jiná, než všechny ostatní. Dojemná, velice -, ale jinak, než Čaroděj a sklo. Byla kratší - oproti ostatním o dost - ale to vůbec nevadilo. Měla skvělou atmosféru, která mi vychovovala. Při její četbě venku pršelo, nebo bylo zataženo a já ležela zachumlaná pod dekou a pila čaj a četla a bylo mi dobře a byla jsem absolutně potopená v příběhu. V jedné fázi jsem dokonce pochybovala, dost vážně o tom, kde jsem, kdo jsem a měla jsem pocit, že moje minulost nikdy nebyla.
Fakt se mi to líbilo. Jen mě děsí, že už je to jenom jedna další kniha (ale vlastně není, dokud bude, co číst od něj, nebude nic jako poslední kniha).
Tak.
Jsem asi fakt děsnej závislák.

Vlci z Cally - Stephen King

11. června 2011 v 10:07 | Sense
Předevčírem jsem dočetla Vlky z Cally. Nějaké ty věty jsem sem přepisovala už včera, ale neměla jsem sílu to dodělat. Mám nějakou pitomou virózu a rýmu, že by se z toho jeden zbláznil. Aspoň jsem měla čas číst. Teď, kdy mi na stole leží Zpěv Susannah, už začínám fakt vyšilovat. Hrozně moc chci něco dělat. Nemám vůbec sílu. Jen pod sebou vrším horu kapesníků.
Ale teď k Vlkům. Četli se pomaleji, než čtyřka. A to bylo dobře, protože jsem si aspoň mohla dávat častějc pauzy na ležení se zavřenejma očima (spát přes den mi asi nikdy nepůjde). A pak taky nebyli tak brutálně napínaví. I když vlastně byli, ale rozhodně ne tak, že bych probrečela půlku knížky. (ehm). Když ony jsou holt ty postavy moc živý na to, abych dočtení knihy nebrala jako vzpomínku. Ještě mám před sebou sice dvě knížky (dohromady přes tisíc stránek), ale netuším, co budu dělat pak.
Při čtení jsem seděla (ležela, stála na hlavě) naproti tomu obrázku (plakátu) Tool. A začínala jsem v něm vidět Věž. Dokonce i tu prázdnou místnost, kde možná je a možná není Bůh. Nějak to všechno až moc souhlasí.
Při zapisování nějakýho ošklivýho testu do kalendáře jsem zjistila, že má Roland v úterý svátek. (A je to fakt divnej pocit.) Asi bych celej den strávila čtením, nebýt toho, že budu mít k testům na příští týden ještě ty z tohohle. Pomoc, praskne mi hlava. (Musim si pořídit plátno, aby se ten mozek rozprsknul na něj. Třeba to někdo označí za umělecké dílo.)
Zjišťuju, že mi asi chybí komunikace s lidma. Tragédie. No, dost tlachání.
(Za nečitelnost konce se omlouvám, nejde mi s tím nic udělat.)

Principálova dcera - Jostein Gaarder

30. května 2011 v 20:52 | Sense
Přestože se mi kniha nijak zvlášť nelíbila, vypsala jsem si zase pár vět. Samozřejmě, hlavní nápad byl skvělý, ale holt hlavní postava nebyla napsána k tomu, aby se s ní člověk sžil. A pak, dvě stě stránek je krátká doba. A já jsem zhýčkaná tím, jak se vždycky sžiju s postavami (a pak umírám, protože jsem ztratila přátele). Tahle kniha alespoň tolik nebolela. I když.. Každopádně, párkrát mě pár vět pořádně praštilo do hlavy.

Čaroděj a sklo - Stephen King

17. května 2011 v 18:57 | Sense
Eddie si myslel, že uvnitř Rolandovy mysli možná vládne noc už dlouho, moc dlouho - a úsvit stále v nedohlednu.

Pravda někdy nebyla totéž co skutečnost.

Každý měl
(ptáku a medvěde, zajíci, rybo)
své nejmilejší přání, a právě v něm se s Dorotkou Rolandovi noví přátelé (a sám Roland, když na to přišlo) nejsilněji ztotožňovali: chtěla znovu najít cestu domů.

"Ty to víš," řekla. "chceme, co chce každý, pokud vím - chceme se dostat domů, protože není nad domov. My-"
"Nemůžeme se vrátit domů."

"Síla, vůle a odhodlání jsou dobrá slova," poznamenal Roland. "Ale ještě je jedno špatné slovo, které znamená totéž. A to zní posedlost."

odpověděl Roland po chvilce rozmýšlení. Všichni tři na něj zazírali s otevřenými ústy.
Roland z Gileadu zažertoval.

Našeho světa. Teď už našeho světa. Jestli se vrátíme do Ameriky, a to možná budeme muset, než tohle skončí, přijedeme tam jako cizinci do cizí země, ať to bude v jakém chce čase. Náš svět je teď tady. Svět Paprsků a Strážců a Temné věže.

Tohle je povětšinou všechno ze závěru knížky. Zbytek jsem většinou byla úplně mimo všechny zaznamenávací přístroje. Mimo tenhle svět. Byla jsem ve Středosvětě. Ano, porušila jsem nevědomky takové své vnitřní pravidlo, že nikdy nedovolím knížce, aby mě úplně pohltila, příběhu, abych jím začala žít. Protože jakmile se tak stane, vystřízlivění si většinou vyžádá několik nocí s popletenými sny a ten mizerný pocit prázdnoty, než se zase všechno vrátí do původních kolejí. (Jako by mi umřel někdo blízký..) Takže včera jsem jí dočetla a dneska se s tím vším horkotěžko vyrovnávám.
Takže si na konto připisuji další (mimochodem víc jak šestiset stránkovou) knížku, u níž jsem nebyla schopná zastavit, jak jsem byla potopená a kdy jsem si dávala pauzy jenom na to, abych se zbavila nežádoucí vody v očích. Protože ta atmosféra byla strašlivá. Celou dobu jsem věděla, že to dopadne špatně, celou dobu to dýchalo ze stránek. Ten pocit dusivé beznaděje. Nemohla jsem zastavit, ale nechtěla jsem pokračovat. I jsem brzy začala tušit, co dopadne špatně. Tušení přešlo skoro v jistotu. A když se pak potvrdilo to, co jsem si myslela, byla to stejně jako rána něčím hodně těžkým do břicha.
Fascinuje mě, jak přestože je to z drtivé většiny prostě příběh a ještě z fantasy prostředí, tolik věcí platí tady a dnes. Tolik věcí mě dusí, protože se s nimi stotožňuju... Vím, že bych si měla dát chvíli pauzu. (Další droga) A možná to jeden dva dny vydržím. Ale pak, budu číst dál. A stále budu hledat dveře.

François Villon - Malý testament

6. května 2011 v 13:36 | Sense
Překlad Jarmily Loukotové. Povinná četba. Autor z 15. století. Rozhodně zajímavá četba, i když ten překlad mě opravdu ubíjel. Nic proti překladatelce, ale bylo to strojené, nesoučasné a umělé. Proto se v tom obsah textů hledal těžce. A taky si myslím, že Závěť musí být zajímavější, ale tu jsem nikde nesehnala. Takže tak.

Trevanian - Léto s Káťou

26. dubna 2011 v 20:49 | Sense
Aneb jak splnit Čtenářský úkol v jednom dni klidu. V jednom klidném dni uprostřed roků.
Troufám si říct, že tenhle odstavec vysoce převyšuje zbytek knížky, i když byla celkem dobrá a na to že se jednalo o "povinnou četbu" jsem jí četla s chutí přestože to nebyl úplně můj šálek čaje. Měla poměrně milou atmosféru.

kurzíva - zápis do deníku v onom létě
závorky - poznámky o pár let později

Alfa: K téhle hrůzné válce nikdy nedojde! (Došlo.)
Beta: Jestli přijde válka, bude krátká, protože lidská těla a city nemohou odolat moderním smrtícím strojům a mrzačení. (Nebyla krátká. Těla smrti a mrzačení odolala. City ne.)
Gama: Jestli budu povolán do zbraně, uteču do Švýcarska na protest proti tomuto šílenství. (Neutekl jsem. Už mi to bylo jedno.)
Delta: I v brutalitě války by poetický člověk, člověk vnitřní síly, měl být schopen bojovat, aniž by se proměnil ve zvíře, povznést se nad ta jatka a uchovat si duchovní důstojnost. (Kecy.)

Hesse - Stepní vlk

11. března 2011 v 22:13 | Sense
Tahle knížka mě dostala. Úplně. Četla jsem uchvácena slovy. Ono se nestává každý den, že bych skutečně věřila ve věčnost. Ale při čtení tohohle... Někdy se to zdálo tak naprosto prosté. Založila jsem si pár papírků, jen takové útržky, které ani trochu neodpovídají celku.


Samota je nezávislost, přál jsem si ji a dosáhl jí po dlouhých létech. Byla chladná, to ano, byla však i tichá, nádherně tichá a veliká, jako ten chladný, veliký prostor, ve kterém putují hvězdy.

A tak stepní vlk hynul na svou nezávislost.

Harry si náhle uvědomil, že jeho svoboda znamená smrt.

(…) a tváře mě od toho horlivého povídání a usmívání bolely, neboť takové námaze nebyly zvyklé.
- Není sám :)

Pro tenhle jednoduchý, pohodlný dnešní svět, který se spokojí s takovým málem, jsi moc náročný, hladový, svět tě vyvrhne, pro něj máš o rozměr víc.
- Připomnělo mi to Kinga a: Sežer svět, jinak svět sežere tebe.

Ke cti světa chci připustit, že je to třeba jen naše doba, že je to nemoc, momentální neštěstí.
Vůdcové rázně a zdárně připravují novou válku, a my ostatní zatím tancujeme foxtrot, vyděláváme peníze, cpeme se bonbóny - v takové době musí svět vyhlížet hezky skromně. Doufejme, že jiné doby byly lepší a zase budou, lepší, bohatší, širší a hlubší. Ale nám tím pomoženo není. A třeba to tak bylo vždycky.

(…) nepatří nic. Nic, jen smrt."
"Vůbec nic jiného?"
"Ano, věčnost."

(…) bychom vůbec nedokázali žít, kdyby kromě atmosféry tohohle světa nebylo možno dýchat ještě i jiný vzduch, kdyby kromě času neexistovala ještě i ta věčnost, a to je ta pravá, ryzí říše. (…) ve věčnosti není žádná budoucnost, tam je jen současnost.

Tam patříme, to je náš domov, po něm prahne naše srdce, stepní vlku, a proto toužíme po smrti. (…) Jakým neřádstvem a nesmyslností se musíme probrodit, abychom se dostali domů.
A nemáme nikoho, kdo by nás vedl, naším jediným vůdcem je touha po domově.

"Copak všichni musíme umřít?" ptala se. Nikdo neodpověděl.

(…) v ústech jsem cítil pachuť krve a čokolády
- našla jsem to, Long, podtržené :)

"Harry," řekl jsem, "co tu děláš?"
"Nic," řekl ten v zrcadle, "jen čekám. Čekám na smrt."
"A kde je smrt?" zeptal jsem se.
"Přijde."
 
 

Reklama