Svět v pár slovech

Píseň pro Lyu - George R. R. Martin

9. ledna 2012 v 20:33 | Sense
"To je přece vítezství, Robbe, ne? Když dokážete skrýt své rány tak hluboko, aby nikdo netušil, že nějaké máte."
"Nevím. Já si to nemyslím."

Okolo Vánoc jsem četla jednu povídku. Našla jsem tu knížku u nás v knihovně. Zjistila jsem, že je od autora Písně ledu a ohně. Začala jsem číst jednu z povídek. Dočetla jsem ji. A bylo to...silné. Ten člověk jakoby se změnil v někoho jiného. A popsal osamělost tak dokonale, jak jsem to ještě neviděla. Vyděsilo mě to.

Nadějné vyhlídky - Charles Dickens

29. prosince 2011 v 18:50 | Sense
Trvalo mi to necelé dva měsíce, než jsem se v téhle knize dostala nakonec. Ze začátku jsem se musela nutit, pak jsem začala postupně zapadat do jemného rytmu potápění se do příběhu. Zrnko po zrnku příběh padal. Ze začátku se mi moc nechtělo číst a ke konci jsem nechtěla končit. Mělo to své jisté kouzlo, které tomuhle příběhu nemůžu odepřít. Přitom se mně samotné děj nijak nedotýkal a knihu jsem si v podstatě vybrala jen kvůli názvu. Ani styl vyprávění nebyl nijak vyjímečný, ani mně oblíbený, ale kniha měla něco, kvůli čemu jsem jí neodložila a dočetla. A tady už je oněch pár vět z útržků papírů.

A čas si vedl svou, ať bylo jak bylo, a jak už je jeho zvykem, ubíhal.

William Blake - Napíšu verše kytkám na listy, Prorocké knihy

4. prosince 2011 v 20:16 | Sense
Když jsme se ve škole hrabali hromádkou romantických básníků, praštil mě okamžitě do očí William Blake. Byl tak jiný, než všichni ostatní a bylo v něm něco hlubšího. Tak jsem četla a poslední asi dva měsíce nečetla moc jiné poesie než tu Blakeovu. A netvrdím a asi nikdy nebudu tvrdit, že jsem jí pochopila. Nechápu jí. Většina je pro mě skrytá mlhou fascinace nad obraty a tím, jak věchna ta slova působí. A občas, občas mám i pocit, že trochu chápu.

zazpívám, zahraju na loutnu a ukážu ti
svět, v němž každé zrnko prachu srší radostí...

Bouře mečů - George R. R. Martin

27. listopadu 2011 v 17:11 | Sense
A je tu to, čeho jsem se možná tak trochu obávala. Začínám se zase topit v dalším příběhu. Tenhle díl byl zatím nejlepší. V něčem nejhorší, ale přesto nejlepší. Nestačí mi jenom sága s hrdiny bez citů nebo s city, které nedokážu pochopit. Jo, v knihách mi jde o křehce vybudovanou psychologii, která mi dává pocit, že je to skutečné. Dává mi pocit, že žiju někde jinde, než zrovna tady. Dává mi křídla a volnost odletět do jiných příběhů. A tak se trápím osudy knižních postav. (Někdy snad i víc než těmi lidskými.)

Ona však hladověla po starých, dávno minulých dnech.

Atala - F. René De Chateaubriand

15. listopadu 2011 v 21:46 | Sense
Tak jsem na to narazila v knihovně a vzpomněla si, jak mě to ve škole probudilo z mátožného nevnímání. Konfrontace indiánů a jejich bohů s křesťanstvím, od člověka, co tam byl. Byla jsem zvědavá, co z toho vyleze.
A vylezlo z toho něco tááááááákhle velkého (no jo, romantismus) - spoustu "srdcervoucích lkaní", romantických postav a ideí a pak taky několik vět, co mě udeřilo do obličeje.

Popuzen mou písní, probodl mi jeden z mých strážců rámě šípem. Usmál jsem se naň a řekl: ,Děkuji ti, bratře!'

Faust - Johann Wolfgang von Goethe

11. listopadu 2011 v 20:00 | Sense
Barevný odlesk zachytit je žít.

Už je to docela dlouho, co jsem přečetla první část Fausta. Do další se mi už nechtělo, ale jsem ráda, že jsem si aspoň tu první přečetla. Vadí mi prostě tenhle způsob rýmů. Nějak mi překáží ve volně plynoucím ději. Ale vlastně se mi to četlo docela rychle. Zase přidávám některé části a verše, co jsem narychlo psala po papírech a cvakala do poznámek v mobilu.

Střet králů - George R. R. Martin

26. října 2011 v 10:39 | Sense
V neděli jsem konečně dočetla další díl Písně ledu a ohně. Toho času na čtení je tak málo, zvlášť když spolu s tím čtete další dvě nebo tři knížky.
Baví mě to. A navíc mám alespoň úplně jasno, jak je to s dědictvím a leními pány a králi, což se vzhledem k tomu, co bereme v dějáku, docela hodí.

Zločin a trest - F. M. Dostojevskij

21. září 2011 v 20:49 | Sense
Tak. Další povinná četba, se kterou jsem z/s(jsem děsně unavená, pochopte)trávila asi měsíc. Měsíc s psychicky labilníma postavama. Jo, vážně jsem tam nenašla jedinou postavu, která by nemluvila/nechovala se/nebyla blázen. Občas jsem si jako blázen připadala i já. A vlastně ani pořádně nevím, co si o tom mám myslet. Dá se to číst a je to nepochybně něco, co by nemělo být zapomenuto. Způsob psaní dusil, potápěl, zažíral se do mozku a z ruských jmen mi šla hlava kolem, ale budiž, jsem ráda, že jsem to přečetla. A teď k těm pár věcem, co jsem si vypsala.

Hra o trůny - George R. R. Martin

7. září 2011 v 21:44 | Sense
Nemám zrovna psací náladu. Takže jen říkám, díky, bratranče, protože tahle kniha je skvělá. Tak propracovaný svět jsem dlouho nepotkala. Je tam trocha magie, ale hlavně psychologie. Trochu středověk. A vůbec, baví mě to. A není to ani tak příšerně emocionální jako Temná věž. Neplýtvaj se kapesníky. I když..
Mimochodem, perfektní konec.

Dlouhý pochod - Richard Bachman

4. září 2011 v 14:31 | Sense
neboli Stephen King, ale mě tahle kniha prostě vždycky přišla jako bachmanovka. O prázdninách jsem si jí znovu četla. A taky jsem zjistila, že neřeším žádná negativa v podobě některých (všech!) nejasností. Když jí otevřu, prostě jen jdu. Na ničem jiném nezáležilí. ("Jen je zvedat a pokládat.") A konec..přijde mi geniální, bez ohledu na to, co jsem o něm slyšela.

Jsou to zvířata, jasně. Ale kde sakra bereš jistotu, že my jsme díky tomu lidi?

Toužíme po smrti, proto to děláme. proč jinak Garraty, proč jinak?

"Asi umře, co?" ozval se Stebbins.
"Nejspíš," přisvědčil McVries. "Všichni umíráme, pokud sis nevšimnul."

"Ale je to jen déšť. Že je to jen déšť, Garraty?"

Měl pocit, že ho kdysi kdosi miloval, že kdysi miloval i on sám. Ale teď mu zbyl jen jazz, sílící rytmus bicích v hlavě a z mámy byl jen kožich vycpaný slámou, z Jan pouhá figurína ve výloze obchoďáku.

Chtěl být s nimi, zůstat s nimi až do smrti.

Doufal, že ty výstřely neuslyší. Ale slyšel.

A ona to je přirozená věc. Svým způsobem je to ta nejpřirozenější věc na světě.

 
 

Reklama