Svět v pár slovech

Sandman - Neil Gaiman

4. ledna 2013 v 11:27 | Sense
Miluju ty obrázky. Miluju ty příběhy a šílenosti. Nejlepší komiksy na světě. A možná jsem teď neobjektivní a zaujatá.


Neb toto je můj rozsudek nad vámi: navždycky budete přesně vědět, kdo jste. A budete vědět, jak MÁLO to znamená.

Uch. Jo. Tak. Jsme… Hmm…Někdy zapomínám, co jsem chtěla říct. Někdy si vzpomenu na věci, které ostatní navždycky a navěky zapomněli. Stává se vám to někdy?

Kdysi sem taky ztratila čas. Je dycky na tom posledním místě, kde byste ho hledali.

A žiješ jen jednou. Pokud vůbec.

Dnes je první den zbytku tvého života.

Kdo chytá v žitě - Jerome David Salinger

27. srpna 2012 v 21:31 | Sense
Říkala jsem si, že si nechám trochu časový odstup, když jsem knížku dočetla. Říkala jsem si, že mi toho možná potom dojde víc. Dojde mi, proč jsem sympatizovala s Holdenem, proč mi nelezl na nervy, proč jsem z knihy cítila stále větší a větší pocit sklíčenosti a zároveň jsem si připadala tak klidná. Nějaký čas už uplynul a já pořád nejsem schopná vyjádřit, proč mi v závěru knihy začaly týct slzy (fakt jsem se po poměrně dlouhý době u nějaké knihy rozbrečela). Já asi jenom, že znám to Prázdno, co křičelo mezi stránkami. Asi znám i to "zábavné" okolo činností, co nedávají smysl. Ten zvláštní způsob poflakování v bublině, se skrytými myšlenkami o lidech. A ten pocit, že ti, co jsem myslela že znám a mám ráda, jsou vlastně najednou nesympatičtí cizinci...
Možná bych tam dokázala najít ještě něco. Nebo aspoň bych to něco dokázala líp definovat. Zatím jsem schopná říct, že se mi to prostě líbilo. A někdy to stačí.

Skoro vždycky, když mi někdo něco dá, to skončí tím, že je mi z toho smutno.

Klub rváčů - Chuck Palahniuk

27. srpna 2012 v 20:07 | Sense
Jako první jsem viděla film. Jako obvykle jsem až příliž pozdě zjistila, že existuje i knižní předloha. Byli jsme na chalupě, byla noc - jedna nebo dvě noci před úplňkem. A obloha byla jasná. A tak jsem film viděla v trochu zvláštním stavu mysli a pak jsme šly s kamarádkou ven, kde bylo jasno, tak jasno. Na obloze visela modrá lampa. Krok se trochu motal. Byla jsem Veroničin pocit neskutečné skutečnosti.
A kniha? Tak mě potěšilo, že se tón vyprávění téměř nezměnil. Vlastně mi vůbec nevadilo, že jsem viděla nejdřív film. Kniha byla ještě o stupeň brutálnější.
Nejšílenější mi na tom přišlo, že jsem se při knize i při filmu tak smála, ale že jsem přitom moc dobře věděla, jak smutný ten příběh je.
Už se nebojím modřin a zranění. Už o všem tolik nepřemýšlím. A vím, co bych chtěla udělat před smrtí.
A jestli to nedává smysl, tak si knížku přečtete. A budete vědět.

To staré rčení o tom, jak stále zabíjíš to, co miluješ, no, to funguje obousměrně.

Pustiny - Stephen King

1. června 2012 v 18:31 | Sense
Tentokrát je toho víc. Taky je to poměrně dlouhá kniha. Mám ráda ten příběh. Mám ráda ty postavy. Jsou prostě živé. A ten příběh je někdy dokonce uklidňující.
Nedávno jsem slyšela část audioknihy Tři vyvolení (2. díl). Strašně se mi líbí, jak to Frank Muller čte. Úplně jsem jsem si na tu scénu vzpomněla. Takže jestli se chcete zasmát, pusťte si to :)

"Zrovna jsem myslel na to, jak můžou být někteří lidi hloupí - strčíš je do pokoje se šesti dveřma, a oni stejně pořád vrážejí do zdí. A ještě se kvůli tomu rozčilujou."
"Když se člověk bojí, co by je mohlo čekat na druhé straně těch dveří, možná jim vrážení do zdí připadá bezpečnější."

Tři vyvolení - Stephen King

22. května 2012 v 19:41 | Sense
Ano, pokračuji. Zase jsem v tom světě utopená, zase jsem se vrátila domů. A nechce se mi odcházet.

"Naučil mě, že když zabiješ, co máš rád, seš prokletej."
"Já už prokletý jsem," řekl Roland klidně. "Ale snad i proklatci mohou být zachráněni."

Soumrak na Worlornu - George R. R. Martin

8. května 2012 v 21:19 | Sense
Brzy poté, co jsem začala číst, mi došlo, že tahle kniha bude více než Písni ledu a ohně podobná Martinovým povídkám, co jsem četla. A taky to tak bylo. A bylo to dobře a bylo to špatně. Tenhle spisovatel se prostě umí zavrtat pod kůži a hledat a hledat, až najde tu propastnou jámu, která je, myslím, v každém z nás. Najde prázdnotu a bolest a tluče a tluče, takže je slyšet jenom dunění, ozvěnu, co se odráží od nekonečných stěn kdesi v dáli. Je to skvělá kniha. Skvěle propracovaná se skvělým námětem, nenávist a nedůvěra k něčemu, co neznáme (atd.), zasazená v prostředí umírající planety, jejíž prázdná města jsou fascinující právě svou prázdnotou (Kryne Lamiya..).
Tak a už ticho. Už zase poslouchám..

Na nebi by měly být hvězdy.

Pistolník - Stephen King

27. března 2012 v 17:17 | Sense
Dobře, dobře, četla jsem to znovu :D. Před pár týdny jsem měla hroznou náladu znovu se podívat do Středosvěta. Když jsem pak začala číst, měla jsem pocit, jako bych se znovu setkala se starými přáteli. Po druhé čtený Pistolník měl ještě o rozměr víc, protože za Rolandovou tváří jsem teď viděla celou cestu z Gileadu až k Temné věži. Připomnělo mi to bouřky a fialová mračna.
Teď čekám, až se v knihovně objeví pokračování :).
(Mimochodem, moc dobře vím, že je to zvrácený a úchylný.:D Ale to není všechno to je jen jedna vrstva oblečení - ponožky, nebo tak něco.)


Hvězdy k tomu zůstávaly lhostejné stejně jako k válkám, ukřižování, vzkříšení. To by ho také těšilo.

Protože u nich uzdravil jednoho starce. Obyčejného starce umírajícího na trávu. Pětatřicetiletého starce.

- Půjč mi svá křídla, ptáku. Roztáhnu je a vznesu se na stoupavých proudech.

Oči patřily zatracenci, byly to skelné, civějící oči těch, kdo nejsou slepí, ale přitom nevidí, oči obrácené dovnitř, do neplodného pekla snů, které se vymkly kontrole, snů puštěných z řetězu, vystoupivších ze smrdutých bažin nevědomí.

"Nebojím se tvých pistolí Rolande. Děsí mě však tvá představa o odpovědích."

Světy se třásly skoro nadosah jeho prstů a on veden instinktem usiloval, aby se sám nezkazil, i když chladnější část jeho hlavy věděla, že takové úsilí je a vždycky bude marné.

Říkalo se, že člověk se nemůže spřátelit se sokolem, pokud sám není sokolem, osamělcem dočasně pobývajícím na zemi, bez přátel, které stejně nepotřebuje.

Seděl ztuhle ve tmě, ochromený hrůzou a děsem z toho, že se může jednou hnusit sám sobě.

Jsou také jiné světy, pistolníku, a jiní démoni. Tyto vody jsou hluboké.

Jsem zavázán.
Pak jsi zatracen.

Pistolník cítil, jak se mu na rty dere lež. Vyslovil ji: "Nic se ti nestane." A ještě větší lež: "Postarám se o to."

Afterdark - Haruki Murakami

27. března 2012 v 13:05 | Sense
Sedím v pokoji a okny už se zase pištění mění v Krylův hlas zpívající Demokracii. Pochybuji, že by to chtěl. Pochybuji, že ti lidé tam venku na to berou ohled. Prostě si jenom chtějí křičet a nadávat, protože je to přece legrace a vytržení z nudy. (Asi nevím, co říkám. Nevím, kdo je tam venku, co chce a proč piští. Možná bych s nimi i souhlasila. Spíš ale asi ne. Jen mě prostě mrzí, že jediné, co od Kryla poslední dobou slýchám z ulic je tahle píseň. Na ty ostatní zapomněli. Ty se jim nehodí.)
Ale to je jenom hluková kulisa. O tom jsem mluvit nechtěla. Před nedávnem jsem četla krátkou knížku od autora, o kterém jsem v poslední době slýchala a byla zvědavá, jak vypadají jeho knihy. Afterdark byla jediná, kterou jsem u nás sehnala. Prý patří mezi slabší. Rozhodně byla čtivá. Rozhodně byla zajímavá. Není to nic, co by mi změnilo život, ale bavila mě.
A teď věty.

Vždycky, když mi skončí práce a já zalezu do peřin, říkám si tohle. Ať se hlavně neprobouzím. Ať prostě jenom usnu a spím. Ať už nemusím myslet vůbec na nic. Jenže pak se mi zdá sen.

- Long? :)

Pod Kupolí - Stephen King

13. února 2012 v 21:17 | Sense
Po dlouhé době jsem zase sáhla po Kingovce. Byla tam v knihovně mezi čerstvými přírůstky, obrovská a mně hlavou proběhly dvě myšlenky - první byla, jak takový monstrum povezu na hory?, druhá byla, strašně si to chci přečíst. A tak jsem si jí vzala na hory a četla. A četla a četla, protože v tomhle jsou jeho knížky fakt dobré. Čtou se a čtou. Mozek vám přivykne na vlnu jeho vyprávění, je to lehké, tak lehké, stránky padají jedna za druhou, víčka padají únavou, ale vy musíte číst a číst a číst, protože ten svět vepsaný mezi stránky vás připoutal. Je to kouzlo. Viděla jsem to jako obrazy.
Kromě čtivosti se mi líbil nápad a i konec. Možná konci něco chybělo, ale s tím jsem se už smířila, že jeho konce prostě nedokážou konkurovat zbytku knihy, nakonec nebyl tak hrozný. Postavy mi nijak zvlášť nepřirostly k srdci. Normálně přidám kila papíru k hromadám odpadu, co lidstvo produkuje. Možná to bylo dobře. (Říká ta rozumná část, ta druhá by chtěla hltat postavy jako sušený brusinky a trápit se jejich osudy. Být jimi víc než sama sebou, protože o to v knihách jde.) Občas mi něco přišlo jako nesmysl. Občas mi kniha přišla dost předvídatelná. Ale často jsem zjistila, že nejsem v jedné posteli pod peřinou a nemžourám na písmenka ve světle modré lampy, ale v Chester's Millu. Pod Kupolí.

Byl to krásný den. Ale pomíjivý. Křehký jako křišťálový pohár. Kdo to tehdy mohl vědět, když ještě bylo možné tu chvíli na okamžik podržet?

Hostina pro vrány - George R. R. Martin

23. ledna 2012 v 18:48 | Sense
jako by každá stránka byla průchodem do jiného světa.

Další kniha za mnou (a pokračování v Česku nevydané). Slova jsou vítr. Zdánlivě nemají smysl.

 
 

Reklama