Povídky

Úkryt a prázdno

22. ledna 2012 v 17:01 | Sense
Jednou ráno mě nikdo nebude moct najít. Ukryji se pod hromadu polštářů a pod peřinu tak dobře, že si mě nikdo nevšimne. Všichni mě přehlédnou a dokonale se na mě zapomene. Já zůstanu schovaná pod tou peřinou a povedu osamělý život jako poustevník. Ne, osamělý ne. Jen samotářský.

Ze světa se vytrácí teplo

9. prosince 2011 v 18:57 | Sense
---začátek sebelítostivejch keců---
Myslím, že bych se prostě měla smířit s tím, že mám psací blok. Už jsou to měsíce a pořád to nepřestává. Mám v hlavě obrovskou hromadu nápadů. V některých chvílích (mám čas, svět je klidnej, na stole leží hrnek s čajem, stoupá z něj pára spolu s vůní jasmínu) zírám na bílej list papíru (dokument ve wordu), položím ruce na klávesnici, napíšu dvě věty a říkám si, už by to doprčic mělo začít fungovat. A ono nic. A ono pořád nic.
Tak mě to dneska žralo (měla jsem čas, svět nebyl klidnej, na stole ležel prázdnej hrnek a konvice v kuchyni se zdála kilometry vzdálená), že jsem otevřela rozepsanou povídku (někdy ze září) a aniž bych měla jedinej nápad, jak v ní pokračovat, jsem napsala závěr, za nějž by se mohl stydět i ufoun, co se snaží psát česky. Tady to je. A já bych mlátila hlavou do zdi, abych dokázala zase psát. (Spíš bych se probořila na druhou stranu.)
---konec sebelítostivejch keců---


Marten seděl ve své kanceláři na velikém oprýskaném a nevzhledném křesle. Hrbil se nad papíry, které byly roztahané po stole. Bodová lampička slabě zářila a prohlubovala stín okolního sychravého letního světa, který sem slabě doléhal přes zavřená okna. Měl na sobě svetr a palčáky. Uprostřed čela mu seděla dlouhá vráska a vyprávěla o soustředěnosti.

Takže jsem našel ten hlas a šel za ním.

15. září 2011 v 18:23 | Sense
Byl tu jeden nápad. Ani nevím, kde vzniknul, jestli na hodině češtiny, nebo jsem snad o tom s někým mluvila? Nevím, ale nicméně používat tři osoby najednou je kolektivní práce. A pak tu byl ještě jeden, který je myslím někdy z léta (z toho snového světa na chalupě). A pak je tu jedna extrémně divná osoba. Mě je tak strašně divně. A pořád nemůžu psát. A tenhle počin se mi vůbec nelíbí.

Růženka

12. srpna 2011 v 0:02 | Sense
První co chci říct, k názvu - napsala jsem ho jako slovo, pod kterým se měla povídka uložit do pc a nějak se to vžilo a stalo se to příběhem. Jinak nemám ráda tu pohádku a nemám ráda růžovou.

Koukám, téma týdne je "Návrat do reality". Asi tak si teď přepadám. Prožila jsem takovej halucinogenní týden v knihách s osamělými výlety do lesů. Připadala jsem si hrozně utopeně. Nicméně z toho vzniklo několik nápadů (dva jsou ještě nenapsané, uložené pečlivě v šuplíku), asi ovlivněných Gaimanovými povídkami, které čtu (konkrétně tahle) a na těch ostatních se zážitky a pocity z týdne určitě taky nemálo podepsaly. Je mi divně.

Mimochodem, tenhle nápad mě napadl asi v půl šesté ráno, probudila jsem se a nemohla spát a zase se mi v hlavě hádala miliarda hlasů. Děs. Vycházelo slunce. V jednu chvíli bylo jen bílo. Pak svět zaplavila chladně oranžová.

Pěšec nesmí zpět.

5. srpna 2011 v 21:11 | Sense
Nápad mi v hlavě zase rostl nějakou dobu. Přesněji od poslední bitvy malých oddílů na táboře. Byla jsem ten zlý (červený, kardinálův) pěšec. A bojovala jsem proti malým dětem. Bylo to kouzelné. Byly jsme šachové figurky, pod nadvládou toho, kdo s námi hrál. Dneska jsem začala psát. Zase se to rozběhlo svým směrem a skončilo to, jak to skončilo, zase samo, dřív než jsem si uvědomila, že jsem to původně smýšlela jinak.
(A název je Krylův. Věta, která mi zní v hlavě čím dál častěji.)

Probuďte se

30. června 2011 v 19:08 | Sense
Je to jen takový záblesk, který jsem měla cestou do školy. Teď jsem to objevila v Pentovi. (Jelikož byl na dovolený, tak už to tu asi leží pěkně dlouho.) A ani to nijak nebudu měnit. Užívejte prázdnin :).

Město z betonu

27. června 2011 v 20:21 | Sense
Je to dlouhý. A je to takový pokus. K robotovi - ano, trochu jsem se inspirovala Kingovým Andym a Nigelem, alespoň v jeho "podobě". Možná bych o tom byla schopná říct víc, ale nemám příliš náladu na mluvení. Takže toť vše :)

Co se děje s očima

14. června 2011 v 19:41 | Sense
Jednou jsme jeli autem, seděla jsem vepředu. Otočila jsem se na bratra a uviděla, že spí. Oči měl trochu pootevřené, že mu bylo vidět bělmo.

Korálkové oči

15. května 2011 v 17:12 | Sense
Já vím. Já vím. Chtělo se mi to prostě napsat.

Město

10. dubna 2011 v 17:07 | Sense
Je to trošku (hodně) nadsazené, ale budiž. Včera jsem viděla nejkrásnější zapadající slunce..
 
 

Reklama