Povídky

Nemít tak paměť

16. června 2013 v 23:36 | Sense

Prodávali to v balíčkách po miliónu a osm set padesát tři zrníček. Našli se lidé, kteří to počítali, aby věděli, jestli to co koupili stálo za jejich pečlivě vydělané peníze. Balíček po miliónu a osm set padesát tři zrníček, jejichž počítání trvá, dobře, tedy milión a osm set padesát tři vteřin. A našli se lidé, co ten čas obětovali. Dá-li se to nazvat obětí, když to vlastně dělali kvůli sobě. Aby věděli, jestli dostali za co zaplatili. (Aby nějak zabili nudu a zkrátili čekání na smrt. Ne že by to byl kdokoliv z nich přiznal. Ne že by to kdokoliv z nich věděl.) Jmenovalo se to písek a bylo to k ničemu. A našli se lidé, co to kupovali, aby věděli, jestli se to skutečně nedá k ničemu použít. Někdy byli lidé co to kupovali, těmi samými lidmi, kteří to počítali. Někdy lidé, co to počítali byli prostě jen přáteli nebo sousedy nebo vrahy lidí, kteří si to kupovali. A jmenovalo se to písek a dalo se to nasbírat na pláži nebo jen tak někde najít, vykopat v zemi jako starou vzpomínku na doby, kdy nikdo ještě nepočítal zrníčka, která sypal na zem, ale nikdo to neudělal, nikdo to nevykopal, nikdo to nenasbíral, ale našli se lidé, co si to koupili a někteří z nich potom počítali, jestli číslo na obalu odpovídá realitě.

Co s očima

4. listopadu 2012 v 18:06 | Sense
Nemusí se to brát ani kolem a kolem, bylo to prostě takové. A jako takové to bylo nevyhnutelné. Všechno mělo ty temné barvy, na nebi se hádaly mraky s modrou oblohou a mraky byly jako obvykle větší a těžší a zalehávaly modrou, která jen tu a tam vykoukla ven, jako když se spáč v noci zavrtí a vykopne nohu nebo ruku zpod přikrývky. Bylo příjemně, začalo se stmívat, doba snění se přikrádala, našlapávala na bosé špičky a tu a tam dupla, aby na sebe upozornila.
A já? Byla jsem přece jen na dovolené a navíc jsem se celý den nehnula z postele. Postel to byla úžasná, jako stvořená pro celodenní lenošení. Matrace byla tvrdší a neproležená, nepohltila vás a neudusila, takže jsem se z peřiny nevyhrabala unavenější, než předchozího dne, jako se to normálně stává o víkendech. Příběh v knize, kterou jsem četla, byl právě v té fázi, kdy knihu obvykle odkládám, abych se na okamžik vnořila do reality a šla si namazat celozrnnou housku se sýrem a natočit vodu z kohoutku. Právě byla v posledním stupni gradování napětí. Už právě za pár stránek, se autor chystal odhalit totožnost vraha a dodat perličku. Čtenář už v tuhle chvíli ale dobře ví, o koho se jedná. Čtenář si chce už jenom počkat, až mu autor potvrdí jeho dedukční genialitu. Mě v tuhle chvíli kniha bije do spánků a nutí mě ke spánku a způsobuje mi nepříjemné šimrání v břiše a nadměrný tlukot srdce. Takže jsem vstala. (Vrah se jmenuje Patrik Sean, ale vlastně za nic nemůže, protože je nemocný, postižený schizofrenií.) Tak, teď jsem vám to potvrdila, o osm a půl stránky dřív. To je asi čtvrt hodina vašeho života.
A bylo to nevyhnutelné, rozhodla jsem se jít na procházku po městě.

Příčesek

16. září 2012 v 18:50 | Sense
Ano, je to částečně založené na skutečné události..

Sedím ve třídě, lavice jsou posunuté ke stěnám a uprostřed je ze židlí postavený kroužek. Na jedné z těch židlí sedím já a dívám se před sebe s tím trochu unaveným pohledem, co se vám vkrade do obličeje skrz řasy a víčka, když už jste dlouho poslouchali něco, co vás doopravdy nezajímalo, ba dokonce vás to rozčilovalo. Sedím a nejasně si uvědomuji tikání hodin v pozadí. Zhruba naproti mně sedí postarší žena, co se snaží tvářit chladně, odtažitě a nedychtivě. Snaží se působit velice profesionálně, na očích má brýle a je velice upravená, v levném, ale elegantním oblečením, co jí obepíná možná poněkud nedůstojně vzhledem k neforemnosti její postavy. Ale budiž všechno odpuštěno, jen kdyby neměla v tváři ten pohled! Je tak jasné, jak chce působit. Protože ona je z nás ta chytrá a poučená, omlácená životem, říká - rty s vrstvou růžové rtěnky ještě podtrhují důraz na slovo omlácená. Ano, je omlácená a moc dobře ví, jak můžeme dopadnout. A její chladné oči se zpoza těch brýlí upřou na mě, zabodnou do mě jednu z těch ostrých jehel, které ukradla v paláci ledové královny. Snaží se tak působit, ale jehly tají v lačném ohni uvnitř.

Česnek

12. srpna 2012 v 20:34 | Sense
Jo, mám i takhle hloupý nápady.

"Jo, já to zvládnu," řekla a vytáhla ostrý nůž ze šuplíku. Nůž měl pěknou dřevěnou rukojeť, hladkou. Vypadal nový, čepel byla lesklá, v barvách temné šedi. Odrážela mlhavý odraz její tváře. Koupala se v tom šedém světě uvnitř chladného kovu, broušená k dokonalosti. A dokázala spolu s tímto nožem zranit. Když se v něm odrážela její tvář, viděla jeho očima, mohla tak ublížit, ne? Mohla to docela dobře dokázat. A tak ho pevně sevřela v levé ruce a…ukrojila plátek (jemný, téměř průsvitný) česneku. A potom ukrojila další.

Kruhy Kruhy zamotané

16. května 2012 v 17:54 | Sense
Pamatuji si, kdy jsem tam poprvé spadla, vítr mi foukal proti tvářím. Utíkala jsem. Vítr mi foukal do zad. A foukal mi do tváře. Po chvíli běhu, kdy jsem cítila, jak se můj tep prudce zrychluje a cítila ten nepříjemný pocit, že se dusím, že spadnu, že už se nikdy nezvednu, po té chvíli mi došlo, že jsem se vůbec nepohnula z místa. Chtěla jsem zastavit, ale nemohla jsem, byla jsem jako žralok. Byla jsem pořád na místě, běžela jsem. A nesměla jsem zastavit. Kdybych zastavila…zůstala bych tu napořád. A tak tu zbyl tep. Bušení splašeného srdce. Nemohla jsem dýchat, píchalo mě v boku, slabý ruměnec se proměnil v barvu rajčete a na těle mi ledový vítr sušil pot. Bolelo mě na prsou. Srdce v hrudi protestovalo.

Chemické zaklínadlo

9. května 2012 v 21:00 | Sense
"Héjhf!" ozval se pronikavý skřek tvora s ledovýma očima a ústy nevkusně natřenými růžovou rtěnkou. "Máte někdo to zaklínadlo?!"
Další zástupy s vyvalenýma očima se po ní ohlédly. V hlavách se jim pomalu srocovala neidentifikovatelná a nepochopitelná slova. Na kraji toho davu pokroucených kreatur s vystouplými lícními kostmi a svraštělými obličeji, za napůl splasklými a na půl vypouklými mozky, na kraji toho davu stál jeden. Oči měl modré a díval se zpříma.
Zvolal: "Bude to tak trochu jako abstraktní poesie. Dosti kakofonická. Těžká pro recitátora! Těžká na zapamatování!"
Ten hlas nadobro zanikl ve skřecích z úst oblud.
"Héjhňf!" zařvala znovu ta růžovoústá kreatura (měla nečekaně barevně sladěné oblečení a na krku se jí houpal kámen, který by býval hezký, kdyby nedávala tak jasně najevo, že je to ametyst jménem SiO2). "Tak co bude s tím zaklínadlem?!"
"Pojďte jim pocuchat mozky. Budou se to všechno muset učit na zpaměti."
"Ach, je tak jasné, že to nedává sebemenší smysl. A to je dobře!"
"Dobře! Dobře!" vřeštěly.
Oči měl modré a díval se zpříma. Zvolal: "Bude to krásná a kouzelná poesie. Bude znít jako nový jazyk. Bude hezká napohled. Jen si neumím představit, že by mohla obstát na Pražském poetickém setkání."
A jeho hlas nadobro zanikl ve skřecích z úst oblud.
"Hééééj!"
"Tři. Dva. Jedna… Teď!"
Napůl slepé a napůl šílené oči hleděly vpřed. Ústa se otevřela. Chystala se stvořit nesmírně kakofonickou báseň, kterou si nikdo nebude moct zapamatovat. Chtěli krev a strach. Ach, marné pokusy dostat dobré známky.
"činidlo je ta z výchozíchsloučenin,která jeanorganicképovahy. Podtypy zaprvé řetězcová, kde se izomerylišítvaremřetězce, polohová zadruhékdese izomerylišípolohoucharakteristické skupinyCH3-CH2-CH2-CH2….."

Oči měl modré a zpříma se už nedíval. Ušlapali ho.

Pouliční osvětlení

3. května 2012 v 19:11 | Sense
Ručička oranžových nástěnných hodin se přehoupla přes půl šestou. Ve skutečnosti bylo půl sedmé. Hodiny v obýváku šly špatně. Pak bylo šest podle oranžových hodin, sedm podle těch v kuchyni a sedm a tři minuty podle těch v ulici. Rozsvítily se pouliční lampy.

Zápis 2749
Sedím v obývacím pokoji v křesle u okna a pozoruji holuby. Kývají tak divně hlavami. Divně hlavami taky kývají ty děti, co se vrací ze školy. Taky se smějí. Ale nelétají. To asi umí jenom holubi. Holubi s barvou šedi stejně jako ta dlažba v naší ulici. Udělal jsem si čaj. Dnes už je to sedmý. Dochází mi černý, ale ještě mi tu zbyl nějaký zelený. Budu jim muset zavolat, aby mi přinesli nový. Nebo se možná pokusím trochu uskromnit. Ano, to zní rozumně. Jeden holub právě proletěl před mým oknem. Tak jsem mu zkusil zamávat a vylil jsem přitom čaj, co jsem držel v ruce. Zapomněl jsem, že ho držím v dlani. To se mi poslední dobou stává často. Prostě zapomenu. Jednou jsem zapomněl, že sedím a rozběhl jsem se. Klepaly se mi nohy, ale přitom jsem seděl. Vypadal jsem jako při nějakém záchvatu. Musel jsem si hned dát čaj a umýt si ruce. Mýdlo mi také dochází. Asi jim vážně budu muset zavolat… Ale ti holubi jsou opravdu tak komičtí, jak mávají těmi hlavami. Myslím, že tu dneska zůstanu sedět a budu je pozorovat celý den. Dneska si dám už jenom tři čaje - zelené a půjdu si umýt ruce jenom pětkrát. A bez mýdla. Mýdlo mi dochází a já jim nechci volat. Když vydržím do neděle, přijdou sem sami.
Teď mi stačí jenom pozorovat holubi. Před chvílí jsem viděl jednoho a ten byl skoro celý bílý. Říká se tomu hrdlička? Sedím a hledím. A hele, povedl se mi rým. Budu jim to muset ukázat.
Trochu se mi teď klíží oči. Nesmím zapomenout odložit čaj, abych ho zase nerozlil, dochází mi suché župany. Tak.

Lepší svět

23. března 2012 v 19:31 | Sense
Asi před týdnem se mi na chalupě zdál sen. Když jsem se probudila, sešla jsem po schodech dolů a nasnídala se. Pak jsem se v jednu chvíli hrozně vyděsila, protože jsem si na něj vzpomněla.
Potřebovala jsem ten sen zachytit. Omluvte konec. Potřebovala jsme to dopsat a poslat do říše hotových věcí. Nečetla jsem to po sobě. Mám hroznou rýmu a asi mi vybuchne hlava.

Bubliny a myšlenky

1. března 2012 v 16:59 | Sense
Cestou do školy jsem si všimla reklamy na ceduli v metru. Byl na ní nápis Myšlenka se tvoří v ústech. Cestou ze školy jsem si všimla, že se jedná dokonce o zadání povídky. Když jsem foukala bubliny (a Ochu je fascinovaně pozoroval), napadlo mě tohle. Vzhledem k tomu, že jsem to dopsala dneska, jsem to neodeslala. Vlastně by se mi ani nechtělo. Začátek je příšerně kostrbatý a na konci jsem si vyzkoušela jak úžasné je psát bez interpunkce (viděla jsem to ve Zvlčení a hrozně se mi to líbilo). Je vidět, že jsem to psala docela dlouho, vyšla jsem ze cviku. A dost už mluvení :)

Volím život

31. ledna 2012 v 19:03 | Sense
Málem bych zapomněla. Jedna stará povídka, psaná v temném dávnověku na téma Kingova citátu "Monstra jsou skutečná a duchové také. Žijí uvnitř nás a někdy vyhrávají."
 
 

Reklama