Poetické záblesky

Nedostatek

21. června 2011 v 21:36 | Sense

Prázdnota

25. května 2011 v 21:09 | Sense
To je ten hlavní problém věků.
I když umíráme,
stále toužíme po doteku.

...

Kéž by spatřili hvězdy
a vybrali si je,
místo věčných pout.

...

I šeptání je víc než nic.
Než mlčení.

...

"Existuje i něco jiného, než jen život a smrt."
"Co?"
"Možná to nejhorší. Přežívání."

...

Osamělost a touha jsou dvě strany téže mince
- Jostein Gaarder

...

"To co ti zvoní v uších..."
"Co je to?"
"Budík."
"Ale já jsem vzhůru."
"Ne ten budík tě nemá probudit ze spánku."
"Tak z čeho."
"Ze života."
(Ze snění.)

...

To světlo pomalu pohasíná.
Oči se pomalu zavírají.
Pád do propasti.
A všechno co zbylo je prázdnota.
Hlubohá jako Život sám.
Taková už nikdy nezmizí
ať jí plníš, čím chceš.

Nic.

11. května 2011 v 22:06 | Sense
Občas se probudím uprostřed noci.
Dojdu k oknu. Otevřu jej. A zhluboka se nadechnu.
Občas i na chvíli zapomenu na svět.

(Bojím se jen, že ta krása mine - Li Po)



Nemůžu mluvit.
Už docela dlouho.
a zní to jako když zastavuje vlak
a na prázdném nástupišti nikdo nečeká
A on odjíždí do tmy.
a všechno je šedý
a svět je tak krásnej
Ale není tvůj.
A ty už jsi vzhůru.
Budík zvoní,
už nesmíš spát.



A je to tvoje chyba, že neslyší.

Tak proč zavíraj oči.
List papíru dopadl na zem
na parketovou podlahu.
Bolelo jí to.
Ten papír byl moc těžkej
a bylo na něm jedno slovo.
NIC

A hodiny se zastavily na číslu 14
a přeběhly 13 bez povšimnutí.
13 je prý klišé,
říkali jí.
A ona jim oplácela svůj lhostejný pohled.
A byla ráda, že nebude muset odbíjet konec snění.

"Když řeknu rovnou, že to nestačí.."
"Budeš mluvit pravdu."
"Mám to říct?"
"Radši ne."

"Kdo dneska ještě
veří na strašidla."
"Já." "Já na ně věřím."
"A kdo věří na lásku?"

"Vidíš jí?
visí ve větru.
Mává.
Poletuje.
A teď..."
"Co?"
"Pššt, mizí."

Tóny

6. května 2011 v 13:15 | Sense
Deftones - Change



Procházíme se po obloze
Dokud hudba zní
Slova v nás ještě neumíraj
Jako naše sny
O naději a nějakym tom štěstí
A hysterický smích
Považujeme za úsměv
Procházíme se po obloze
A padáme k zemi
Při posledních tónech

Co zbylo ze snů

30. dubna 2011 v 22:51 | Sense
Je toho hodně a spousta z toho je stará, z dob, které už zahalila mlha (jako když si nemůžete vzpomenout na sen). A samozřejmě to vůbec nesouvisí. Chtěla jsem to jenom někam přesunout z těch listů papíru.

Je to světem

28. dubna 2011 v 17:23 | Sense

"Ještě neprší."
"Ne, jen jsou na obloze černý mraky."
"Vzali nám svět."
"Já to přece vím!"

Pěšáci

17. dubna 2011 v 20:19 | Sense
Mám to, čemu se říká tvůrčí krize. Pro mě to znamená jediné, když mám blbou náladu, už se mi nedaří zahánět jí psaním, protože prostě nemám slova. Chybí mi to. Myslím, že jsem za posledních pár dní nakopla hodně kusů nábytku.. Už aby to přešlo. Nebo abych měla stále dobrou náladu. To by bylo nejlepší.
Tohle je tedy někdy z minulého týdne.


Kroky slepý, povedou tě vpřed.
A zakážou ti ohlížet se zpět.
A ty budeš křičet, křičet, že se musíš otočit
a vrátit se zpátky.
Ale pěšáci zpátky nemůžou.
Znají jen kroky kupředu,
Aby se snad jednou,
mohli stát královnou.
Ale mají duši. Snad mají i srdce.
Budeš křičet, že chceš jen jednou natáhnout ruku
dozadu a podat jí, příteli, který upadl.
Ale pěšáci se nesmí ani ohlédnout.

Třeseš se…proč jen se třeseš.
Utíkej!
Vpřed.
Do tmy.
K naději.
Od strachu.
Šílenství jsou dva kroky
Dva kroky od temnoty
Mimo stín mraků.

Nedokážu napsat už ani slovo.

Vteřiny a roky

6. dubna 2011 v 21:34 | Sense
Mám už toho všeho tak dost. Už vážně dost...

Sebe Destrukce

29. března 2011 v 19:20 | Sense
Myslím, že by byl pomalu čas napsat něco k tomu, proč mám vlastně potřebu zveřejňovat tyhle žvásty, které nemají téměř žádnou uměleckou hodnotu. Vlastně jsem na to ještě nepřišla. Nevím, proč si tu dělám skladiště vyčpělých myšlenek. Ještě skladiště, ve kterém se může hrabat kde kdo. Ale je to takový můj malý osobní odpor vůči lidem, vůči světu, vůči sobě sama. Jo, mám dost problém, říkat lidem do očí, co si myslím. Ale tady mám koneckonců šanci, že to nebudou číst a já mám přitom pocit, že aspoň trochu mluvím, co si myslím. Upřímnost. A že mám šanci, že někdo uslyší, ten kdo bude chtít slyšet. Že nikomu nenutím svoje myšlenky, protože rozhodně není milý pocit, když někomu něco říkáte a on vás nevnímá.
Takže pozor, další várka nesmyslů.



A slibuju, budu pozdravovat slunce,
Když se bude sklánět k západu.
Slibuju, že budu mu mávat.
Slunce, je čas jít spát.
A možná nepřijde ráno.
A možná už je svět moc unaven.

Zbytkové zboží

19. března 2011 v 20:00 | Sense


Objevil se a volal.
Volal mé jméno.
A z jeho úst křičelo mlčení.
A já za ním nemohla jít.
Nemohla ho obejmout a říct že, všechno je v pořádku,
všechno bude jako dřív.
Protože
nebude.
Měsíc září na obloze.
A jeho chladná zář
dopadá na unavenou tvář
chodníku.
Bubliny prasknou.
Jednou všechny prasknou.
Ať jim dodáváš vzduchu kolik chceš.
Udržuješ je, aby nespadly,
umí prasknout i tam nahoře.
Chtěla bych, aby mě hvězdy jednou poslechly,
když na ně budu mluvit.
Aby mě poslechly,
i když nebudu.
Já vím! Já vím!
Já už to vím!
Svět je.
Svět je.
Svět je i krásnej.
A jednou otevřou se brány nebe.
A všichni nesmrtelní přijdou k nám.
A podají nám ruce na znamení rovnosti.
Je těžký pozorovat svět
ze skleněný kostky
a neslyšet.
A vědět,
že tohle bezpečí,
tahle samota
zabíjí.
Bez přístupu vzduchu.
Bez přístupu hluku.
Bez doteku.
Zmačkat všechny papíry,
bych si přála,
zapálit je
A jít domů.
 
 

Reklama