Poetické záblesky

Vlevo? Vpravo?

4. června 2012 v 19:59 | Sense
Prostě mi jenom řekněte,
mám-li jít vlevo nebo vpravo,
když chci najít metro.
- Musíte najít hlavní středobod vašeho vesmíru.
Ten je vlevo nebo vpravo?
- Pak ho roztočit.
Vlevo nebo vpravo?
- A pustit.
Já se ptala na metro, kam
mám jít.
- Jo, metro. Tak to už nepřijede.
---

Jen se zabalit do spacáku
A dopnout všechny zipy.
Polštář na spánky a tvář.
(Místo kapesníku.)
Tak, teď spočítat kapky deště.
(jasně, že to nejde, na to jich je moc
málo)
Pak se podle rady rozpadnout.
Pak pustit polštář ze zajetí.
A zhluboka dýchat.
Pak se chvíli dusit.
Ráno už pršet nebude,
ale nebe bude bílý.
Stejně jako tváře.
A rty.
Taky bude zima.
Bude asi docela zima.

Po moři vonící vzpomínka

18. dubna 2012 v 19:15 | Sense
Jsme všichni jenom stíni.
Šedí a zase šedí. Siluety nezvyklých tvarů, co se plouží po chodníku,
vlní po trávě
a vodě
a hučí mezi odpadky.
Jsme stíni a všichni jsme stejní
- někteří malí, jiní velcí.
Nyní bez rozdílu.
Ale, když přijde tma,
prostě s ní splyneme.
Zapadneme do kaše, co se podobá létajícímu prachu proti prudkému světlu.
Ostré a přitom hebké kaše rozpuštěné noční oblohy.
Ve tmě jsme neviditelní.
(A ve tmě nevidíme.)

Modrý neonový ryby

10. dubna 2012 v 20:51 | Sense

Haha.
Ono se ti to směje.
Vidíš, zuby.
A hele! Ono to i vrčí!
Hezký!
Tak uklidňující po těch staletích mlčení.


Vychází modrý světlo

16. února 2012 v 16:46 | Sense
Dobře, dobře. Už asi nemůžu. Tohle je tak starý. Zdál se mi sen. A připomněl mi vlny.

Šílenci jsou šťastný.
Tak šťastný, že objímaj svět
Svýma prázdnýma rukama.
Protože svět je všechno co mají,
Když po něm dupou rozpadlýma botama.
Toulaví.
Blázniví.
A šťastní jako nikdy.
Tančí s větrem.
Jsou vítr.
Jsou svobodný.
Když se napijou z flašky ve svym vězení z vlastních fóbií.

Tvář šílence

14. února 2012 v 20:06 | Sense
V zrcadle se odráží tvář šílence. Je to moje zrcadlo. Moje tvář. Ale ty oči už budou navždy cizí. Oči někoho, kdo se potopil moc hluboko. Sice přežil, ale viděl krakatici. Viděl její chapadla i to, jak se mu otřela o kotník a zmizela v hlubinách. Šumivé bublinky (z vlastních úst) šeptaly: ze zámku tmy nikdo neuprchne.
Moje tělo uprchlo, ale duše zůstává tam dole (nemůže odejít, zámek má vodní příkop a krokodýli a hradbami, co nepouštějí nikoho dovnitř a především nikoho ven). Duše zůstává s krakaticí. Krakatice vyčkává konce. Zemře, shoří, je jako fénix, z šedých bublin povstane, doslova se vyklube krakatice nová. Kruh je ukončen. A znovu započat, kruh nekončí.
V zrcadle se odráží tvář šílence. Oči vraha. Vraha sebe sama.

Déšť Sníh

30. ledna 2012 v 21:14 | Sense
Teď.
V tuhle chvíli.
Jsem pravá!
Jsem pravá…
A sníh,
ten padá.


Totální degenerace způsobená disfunkcí mozku zatíženém deštěm a únavou

19. ledna 2012 v 19:32 | Sense
Pravděpodobně ta hektičnost končícího pololetí, které jsem se snažila vyhýbat, dostihla i mě. Uzluje to mozek.

Zíváme.
Sedíme a zapomínáme na chodidla.
Myslíme (si).
Děláme, že tvoříme.
Hledíme na nebe (sebe).
Chytáme (polštáře?) padající vraky,
kterými jsme taky,
když plujeme tím snem.
A doufáme v probuzení.
Každou vteřinu. (Ne, jen jednou za pár dní.)

Dny

13. prosince 2011 v 21:33 | Sense
Opakovat slova
jako každodenní zvyky.
Poslouchat hudbu dýchání.
Tep srdce
na dlani
z prachu.
Z věčného prachu
duší.

Pravá krása leží za slovy,
za moři snění,
za obrazy pocitů,
za hlínou za nehty
- utřené hedvábím
- to neraní.
Jako ranní probuzení.
Do tmy,
do zimy,
do reality.

Metafora smrti

27. listopadu 2011 v 19:35 | Sense
(nebo vysvobození)

Řeknu vám, co se mi stalo.
Byla jsem v pokoji, kde se topilo
a venku byl prosinec.
Venku sněžilo.
Bylo tak ticho, tak strašné ticho.
Musely padat vločky
a schovat mi uši.
Musely přijít ty chladné klidné vločky
a způsobit, že už nebudu muset slyšet.
Zapadaly mé oči. Zapadaly mě.
Zapadaly do zapomnění.
Do ticha.

Kat

22. listopadu 2011 v 21:58 | Sense
Tak snadno se vzpomíná
tak snadno se sní, když jsme v sobě zavřený.
A klíč jsme hodili do truhlíku k sousedům
co se dávno vystěhovali
prý kvůli plísni
(nebo stínům, co po chodbách chodily)
Ty stíny znám. Nazývám je jmény.
(Svými).
 
 

Reklama