Poetické záblesky

Někde mezi zimou si šlapeme na paty

9. března 2013 v 11:29 | Sense
Včera toho vznikla neskutečná kvanta, neskutečná kvanta blbostí, nesmyslů a zhmotnělých starostí. Ale jinak vím, že takhle verze útěku sem nepatří, trochu se jí bojím a asi se jí vyvaruju. Vlastně nemám na vybranou.

Někde mezi zimou si šlapeme na paty,

Vím čeho se nevzdám a víš to i ty.
Někdy mě napadá co bylo by kdyby.
Myslím, že asi nic.
A právě tohle mi chybí.

To je fakt, to je odpověď.
Bolet!
To je získat svět.
Zírat z okna.
Zírat do oken.
Způsob, jak se dá svět odtrpět.
Cestou domů
pod kapajícím okapem.

Chcem!
A máme,
pak někdy od toho
rychle klopýtáme.

Naučila jsem se chodit potichu.
Hluk.
Moje vlastní verze přepychu.
Tady byl vrchol, co jsem porazila.
Pak jsem utekla.
Příliš cukru ve vzduchu.

Jdu za tebou tmou

30. listopadu 2012 v 22:48 | Sense
(blbá cesta nikam)

Byl pán
a tomu foukal vítr do očí
stejně jako nám všem ostatním,
kterým z toho občas přeskočí,
a tak ty oči radši zavřel.
A chodil s rukama před sebou.
A pořád se bál, že mu do očí
spolu s větrem navane prach
a tak už ty oči nikdy neotevřel.
Byl pán
a nazvali ho slepcem.

Vrásky na papíře

30. listopadu 2012 v 22:47 | Sense
(staré posbírané zbytky)

Našla jsem jeden takovej způsob, jak se vymanit z reality.
Na zemi leží mince, co se třpytí.
Posílá směrem nahoru k nám smutné pohledy, přeje si být oproštěna od tíhy ležení.
Od tíhy ležení na zemi.
Našla jsem jeden takovej způsob, jak se vymanit z reality.
Na zemi ležím já a netřpytím se.
Jsem zaprášená všemi kroky, co mě míjely. Jsem položená na zemi.
Šlapou po mě svými botami. Zajímavý pohled na gumové podrážky.
Nikdo se už dnes nediví, že šlape po lidech, co leží na zemích.
Všichni lemují ulice. Válejí se na zádech, hrajou si na mince, čekají, až je někdo zvedne.
Posílají směrem nahoru k nim smutné pohledy, přejí si být oproštěni od tíhy ležení.
Od tíhy ležení na zemi.

Hvězdy a vnitřnosti

13. listopadu 2012 v 21:51 | Sense
Psala jsem to kdysi dávno. O matice.

Včera jsem ležela na zemi
a kolem mě pluly vnitřnosti.
Vypadaly jako hvězdy...
Hvězdy, co někdo vzal,
vykuchal, rozemlel, rozmetal
a pak
je nad mou hlavou kroužit dal.
Sledovala jsem je a
nemohla jsem usnout.
Bála jsem se, že spadnou
a propadnou se do mých snů.
(Udělaly to, teď jsem plná hvězdných vnitřností.
Čekám až někdo přijde a rozerve mi břicho s tím,
že se chce podívat na hvězdy.

Zamykání venku

21. října 2012 v 19:08 | Sense
Ve čtvrtek a v pátek jsem všechny ty věci vzala a pokusila se je zpapírovat. Tohle umělé psaní mi pak samotné dává víc smysl a vím, co tím vlastně chci říct. Ale nepomůže to tolik jako ty šílenosti sypané z vyhrnutých rukávů, šílenosti, co mi chybí.
V sobotu jsem pak všechno vzala a snažila se to změnit v příběh, vyskládat na poličku a nechat, ať se na to pomalu, krouživými pohyby, ukládá prach. Pak jsem odjela, nadechla se, vylezla na stromy a teď jsem tady.

Jsem tady, jsem tam.
A především utíkám.
Utíkám přede vším.
Před věčným čekáním
schovávám se za slovy.
Dnes vídám hřbitovy
z oken na záchodě.
Jsou tak nejkrásnější.
A co že chci?
Uvidět ve vodě
svůj odraz.
A nepoznat se.

- Oblečení bez těla, stejně jako tělo bez duše, neprobudíš.

Venku je asi 22 stupňů

3. září 2012 v 17:17 | Sense
Jedna z těch slabších chvilek?

Venku je 22,6 stupňů. Vím to, protože jsem se šla podívat na teploměr. A venku je ta divně bílá obloha. Neexistuje nic hnusnějšího.
Dloubu lžičkou v jogurtu a vzpouzí se mi žaludek. Vlastně nemám hlad.
Mám pocit, že kdybych se z toho okna dívala celej den, neuviděla bych tam ani deset lidí, co znám. A ani pět z nich bych nepozdravila. A ani s jedním bych se nedala do řeči. Tak vypadaj ulice, kde jsem prožila celý svůj život.
A na ten jogurt nemám chuť.
Venku je 22,9 stupňů. Vím to, protože jsem se šla podívat na teploměr a dobrovolně jsem riskovala, že mě bratrův kamarád, jezdící po chodbě na skejtu, srazí. Jsou v něm oříšky. V jogurtu. A ten kamarád mého bratra mě nesrazil. Možná se jenom nestrefil.
Nevím jak se píše slovo skejt jinak.
A jogurt jsem skoro dojedla.
Venku je 22,8 stupňů. Šla jsem se podívat i z okna. Dívala jsem se na lidi.
A nikoho z těch lidí, co procházeli pod tím oknem, jsem asi nikdy předtím neviděla.

Venku číhá nebe

13. srpna 2012 v 23:18 | Sense
Jo, beznadějně miluju ty chvíle, kdy mi na ničem nezáleží, protože svět, svět ten prostě běží.

Nezapomněl jsi na tu mapu?
Já nemám čím psát. Já nemám na co.
Prostě jen… Nemáš tu mapu?
Sice je tma, ale stejně bychom se s ní aspoň neztratili tak lehko.
Aspoň tak. Pocit..trochu..bojovat.
Ničemu (osudu?) to nenechat jen tak.
Jen tak.
Tak máš tu mapu?
Já sakra nemám na co psát.
A nechce se mi na to později vzpomínat.
A vlastně, stejně jsme se ztratili,
tak nemáme proč se bát.
(Toho světa, co už nás nebude chtít znát
- a naopak.)

Dočasná neexistence pondělků

4. srpna 2012 v 16:22 | Sense
Léto. Lyžovala jsem v červenci. Běhala jsem v bouřce bosa po silnicích, skákala do louží a pak ždímala oblečení. Běžěla jsem kukuřičným polem. Procházela jsem se večer po lesích. A v noci jsem se šla taky projít a ležela jsem v trávě a neviděla hvězdy kvůli příliš jasnýmu měsíci. A svět měl podobný barvy jako svět ve světle modrý lampy. A byla jsem na Vlčím vrchu a poslouchala, jak vyla. A taky jsem za ní běžela tou loukou.
A jo, bylo to tak trochu úžasný.


Snažím se prostě zabíjet Prázdno.
(A to níže psané se nepočítá.)

Zas nějak moc dlouhý konce

30. června 2012 v 23:01 | Sense
Slova jsou zbytečný plýtvání (ach tak moc!) drahých životů. Plýtvám svůj život.

Zas nějak moc dlouhý konce,
zdá se mi.
Vždycky je tu možnost pokračovat
loužemi.

Asi proto

26. června 2012 v 18:15 | Sense
Ten strach, že se ztratím v ozvěnách.
Pocity jsou jenom klam.
Všechno utopený v autentických zážitcích?
Teď je ten den a ta chvíle,
kdy zase smím zavřít oči
a snít o tom, že jsou otevřené.
Teď je ta chvíle.
(A já jí chtěla zastavit, chtěla jsem
otevřít oči a snít o tom, že jsou
zavřené.)
 
 

Reklama