Poetické záblesky

Ti kdo jsou

19. ledna 2014 v 0:51 | Sense
A ehm, a ve středu všeho dění
ruce, ruce kterých není.
Utrpení?
Snění, chvění, chtění.
Máme čas než svět se změní.
Máme čas než týdny snění,
rozpadnou se v náhlém teď
a na schodech se míhá,
míhá ranní šeď,
ranní mlha,
být teď, tady a teď
si hvízdat,
dokud stačí nám místo.
Dokud stačí nám získat
a pak záhy ztratit.
Změnit dny a jejich mraky
v zázraky
a vrány taky
dokud stačí nám získat,
nebe jsou nízká
šedý jsou mraky.
Ty
jsi
šedá taky.
Máme ještě čas.
Než se svět změní.
Přijde chvění.
Snění, strachy.
Chtěla jsem. Chtěla jsem taky
věřit na zázraky.
Tanec,
oči,
pohled na ty
kdo už nejsou tady.
Kdo už nebudou.
Ale možná pořád ještě jsou.

Hyenou vychován

7. prosince 2013 v 22:36 | Sense
Vznášet se s lehkostí.
Nevážit vůbec nic.
Vážit si všeho víc
a dýchat zas z plných plic.
Nemoc tupých hran.
Utíkám.
Nevítán.
A vítr fouká do všech stran.
Sníh je cosi, co můžeš nasypat
na křídla vran
a ony zmizí.
Jen chci být
taky někdy sám
tebou kolébán
do obou stran.
Zas už moc nevnímám
co zbývá, šelest tichých rán
plných vran.
Jsem Hyenou vychován k chápání
hluchých rán,
sám tu usínám jako bych se propadal.

A už je pozdě na to
jen si povídat.

Chci se tiše smát,
když v dutinách
všech malých ztrát
rezonují tisíckrát
slova typu: "Mám tě rád."
a nebo taky naopak.

A zvuk plachet bude silnější než vlny

25. října 2013 v 13:52 | Sense
Už nikdy to nebude jako dřív.
Nikdy,
nikdy víc.
Jsou koleje,
po kterejch jezdí tramvaje,
jsou koleje, po kterejch tramvaje jezdí
a ty koleje nikam nevedou.
Jsou slepý.
A už to nikdy nebude jako dřív,
nikdo už to nedokáže slepit.
Pít.
Pít.
Pít
a spít se do mlčení,
spánek beze snění,
myšlenky bez temnot.
Cosi o hlubinách vod.
Závod bez nehod.
Pohled zpět,
svět
- lemovanej krví,
vpřed,
svět krví lemovanej.
Přijde zabíjet, ničit, urážet.
Nikdy víc,
nikdy tady,
vždycky teď.
Chtít, nepřemýšlet.
Vyzkoušet,
všechno ta tomhle světě si
zkusit,
není to získat,
ale ztratit. (Všechno si zhnusit.)
Padá listí, vítr jej fouká do očí,
nám z toho přeskočí.
Přeskočí jiskra,
pak zhasne.
Zažehne oheň kdesi vedle,
já, vrah a hluchá rána,
přijdu a vyleju na něj kbelík
vody.
(Pak to půjdu zapít do hospody,
kymácení, tři ne příliš vysoké schody.
A nebo už nikdy nevstanu z postele.
Pořád tvrdit, že se vůbec nic neděje.)
A než se naděješ,
popel se rozfouká,
zbyde kráter, zející jáma,
od které se nachladí zem.
Padá listí, vidíš?
Jako kdysi hvězda.
Ale to umírající listí se mi
(narozdíl od hvězdy)
nezdá.
Už se mi nic nezdá.
A ta malá spadlá hvězda,
někde leží a už nezáří.
Je kámen
a šedá.
Vykašlu se na to, nepůjdu jí hledat.
Nechci jí najít.

...

Pán ve vlaku

23. září 2013 v 8:32 | Sense

Jakmile se venku setmí, ve vlaku se rozprostře nový svět. Svět lemovaný odrazy. V jednom okně se třikrát objeví odraz pána. Ten pán je něčím divnej. Ten pán je úplně normální, má hnědé sandály, v nich černé ponožky, černé kalhoty, modrou košili a šedé sako, takové to s odstínem do béžova. Má úhledně zastřižené bílé vlasy, snědou tvář, stárnoucí s vráskami jako patinu, správný způsob jak má vypadat postupné umírání. A ten pohled v očích. V jednom okně, kterým máš vidět za hranice vlaku, kde mají být lesy a lesy a hory, pole v barvě žloutnoucích jablek, v tom jednom okně se třikrát objeví odraz jeho očí. Ty oči se dívají na tebe. Ale když zvedneš hlavu od filmu, co se mu, vedle tebe, promítá na malém obdélníku zhruba třicet pět krát dvacet nad koleny, a podíváš se doleva ten pán se dívá před sebe, v tašce jako by měl s láskou připravenou svačinu, v očích něco mezi únavou a obdivem nad světem, je to dítě, nemusí zírat na obrazovky, nemusí mít v uších sluchátka, nemusí si číst knihu. Stačí mu pohled na složené dlaně, něco mezi láskou ke světu a únavou být jeho součástí...zírá na tebe svýma špinavýma očima skrz tři z jeho odrazů. Zabodneš oči do malého obdélníku zhruba třicet pět krát dvacet nad jeho koleny a prsty nahmatáš povrch kůže. Ten pohled tě neodsoudil. Ten..Pohled...Tě..Neodsoudil!
Podíváš se vlevo a zase vidíš jen starého pána, co mu manželka připravila svačinu. Jenže proč mu tedy neřekla, že se ty sandály nehodí k těm kalhotům, ty kalhoty se nehodí k té košili, ta košile mu nejde k pleti ta pleť je stará a vrásčitá a jeho manželka je možná mrtvá, možná si veze její urnu v tašce na protějším sedadle, hýčká ji očima, vznáší se někde mezi pohledem na tašku a pohledem na mě, pohled přes tři odrazy. To všechno máš, říkají ty oči, (kdo ti to dal? Nebo sis to snad vzala sama? Bez jakékoliv otázky bez jakýchkoliv odpovědí. Jen tak na zabíjení Prázdna, pro zabití Nudy.) to všechno tady teď máš (prsty na studeném rameni), to všechno ztratíš...
A když se ho zeptáš, jestli ti mu ten pán taky přišel divnej, odpoví že ano, ale nikdy nedokáže říct čím. Taky sis myslela, že to nedokážeš. Teď tu sedíš, je ráno, sedm rovin vlaku tvoří ostrou vzpomínku, ten pán byl naprosto v pořádku. Jo. Ten pán byl v pořádku.

bouřka se budí a mluví

9. září 2013 v 20:43 | Sense
Vždycky mě baví najít něco, co jsem kdysi psala a zapomněla na to. Je to jako nacházet něco pod vrstvou prachu. Většinou se tomu pak směju, vybavujíce si, kde jsem to vlastně byla, když jsem něco takhle pod tu vrstvu prachu položila. Směju se i těm chvílím, kdy záleží na něčem.. ale o tom se radši nemluví, o současném smýšlení.

Takže:


Děkuji, dostala jsem dárek. Světy se rozpadly, roztříštily, rozdrolily. Spadli jsme na záda, takhle to dopadlo. Děkuji, přišli noci, kdy mě drží cizí ruce a světla na vodě jsou možná stíny tmy. A já padám a padám a.
Světy se o sebe odrazily. Možná si zůstanem ještě malou chvíli.. Už vím přesně, kdo jsou ti potácející se cvoci, co chodí v noci po ulici. Poznala jsem naprostou syrovost léta, kdy vážně něco chybí. A vedro to zdůrazňuje a lidé, ti mluví a mluví, o sobě a o druhých a ty tam jenom sedíš a civíš a víš, že celá ty ses rozhodla položit celý svůj svět do něčích otevřených dlaních. Ale co ty? Stojíš aspoň taky na nich? Nebo stojíš opodál a díváš se dál a dál a.
Pak ti zase dojde, že bouřky a roztříštěné světy tu budou dál a dál a ty opakuješ něčí příběh, vlečeš se cizími kroky. A pořád přemýšlíš o tom, kdo je na tom hůř ty a nebo snad ty?

Podívej se za sebe na dveře

8. září 2013 v 20:05 | Sense

Podívej se za sebe, tohle jsou dveře, do kterých můžeš vejít.
Sedět a přemýšlet, kdy už to konečně začne působit. Možná nikdy, odkrojená od ostatních velkým tupým nožem s olezlou dřevěnou rukojetí. Pak žízeň. Kdesi paralelně existuje svět k tomu našemu, do toho světa se vyhoupneme stejně tak, jako se malé děti houpou na houpačce, jenom zapomeneme, že by měl po pohybu nahoru následovat dynamický pád, návrat do prachu, který se rozvíří růžovými teniskami s kytičkami. Zůstaneme tam a budeme jen sedět a dívat se a oni si nás všimnou. Budou zachovávat řád spodního světa a pokračovat ve smíchu a tanci a hudbě, budou si povídat a smát se. Pak někdo z nich otočí hlavu směrem k nám, černé zapadlé oči, vypouklý obličej připomínající plynovou masku. Ten někdo bude vědět, že jsme vetřelci běžného světa, děkuji mnohokrát, jděte si tímhle způsobem žít jinam. A my se jim budeme smát, nevíme proč, možná ze strachu. Pak také mimochodem přijde někdo, kdo dokáže spojit dva světy a poradí nám, abychom šli jinam, že se moc smějeme a hrbíme a vůbec bychom měli jít najít trola, co sní náš život. Už jsme si přece jen něco zažili.
Ta cesta bude trvat tři čtvrtě hodiny a my po ní půjdeme roky, odkrajujíce minuty za minutami, dokud jsme ještě sami a rozhodneme se pro něco, co není prázdno a hlavně, co můžeme sníst. Děkuji, jsme zpátky a tvoříme vzpomínku tak složitou a komplexní, že se ani nedá zapamatovat.
Podívej se za sebe, ty dveře už se zavřely.

Za pět minut štěstí

28. července 2013 v 10:51 | Sense
Myslím, že ten týden na chalupě mi prospěl. Říkala jsem si, že jsou to stejně jenom planý slova, co se mi rozbíhaly hlavou, ale aspoň se konečně rozběhly a to byl velice osvobozující pocit.


Něco, co neplatí.
Ruce, co nejdou odlepit.
Papír, co stejně nejde pokreslit.
(Svět, co stejně nejde úplně zachytit.)

Ještě jednou Jdu za tebou tmou

27. července 2013 v 20:39 | Sense

Občas mám pocit, že moje dny obíhají ve věčně se opakujících motivech. A tenhle? Nějak se zvrknul a změnil v něco, co bych si ani nedokázala představit. Před pár dny.

Tak ještě jednou
zase
jdu za tebou tmou.
Ještě jednou.
Chci pochopit dech, zadržet ho, uletět.
Dech neexistuje. Létání na křídlech.
Nechci tě ztrácet v prožitých snech.
Ten čas, než přijdou změny,
chvíle, kdy budeme zatraceni.
Naše rána jsou ztracený, ztracený jsou večery,
zkalený vůní kouře, rozzářený vůní dřeva.
Padá hvězda!
Cesty do Hodňova.
Zas a znova.
Nestačej nám slova.
A rána jak rány do olova.
Jdu za tebou tmou.
Jdu tmou před tebou.
Jdu tou tmou s tebou.
A nemám strach.
Pocit, že se známe tisíc let.
To, co mi ještě nikdy nikdo neřek.
To naprosté pochopení.
Ztrácím sebe, naprosto bezhlavě a je to tak.
A tak to i bude.
Kde je hranice mezi sněním
a skutečným chtěním?
Ta hranice se dělí chvěním.
Ale kde to najít? Nevím.
Takže radši ještě jednou
jdu,
jdu za tebou tmou

Na pokraji výhledu

3. června 2013 v 18:30 | Sense


Opisuju z oblohy let racka,
jak vykousl svým zobákem díru do mraků,
kterou pak z té oblohy obkresluju,
abych jí nějakým způsobem zachytila na pořád,
dřív než se třeba zacelí a nechá to modré nebe zase lhát.

---

A tak trochu sedím na židli a myslím si,
že lidi jsou blázni, všichni se naprosto zcvokli
a vycením zuby, svoje malé tesáky
na stěnu naproti mě a v tom bílém ničem očekávám svůj odraz
a uvidím jej, uvidím, že jsem bílá jako stěna,
jsem vystrašená a cením zuby a mám strach a můj obličej je křídově bílý.
A tak trochu sedím na židli a myslím si,
že lidi jsou blázni a já se nemám moc kam schovat.
Možná se vpít do zdi.
Vpít se do zdi a zůstat tam.
Bílá jako stěna.

Opisování s přírody

21. května 2013 v 15:48 | Sense

Vážně jsem jenom zírala na tu krásnou a klidnou krajinu, co ve mě vyvolávala pocit domova, a místo kreslení jsem jí psala.

Já vím, že mi asi nevěříš,
že slyším pohyby šneků v trávě
Ale já je slyším,
křičí
a šustí plastovými taškami cestou z nákupů

Já vím, že mi asi nevěříš,
ale já je dneska znám
a slyším pohyby šneků.
 
 

Reklama