Poetické záblesky

Hoď do vody kamínek

11. dubna 2016 v 20:09 | Sense
Hoď do vody kamínek
vytáhni pak pramínek
šťourej do něj prstem
rozšíříš jej
změníš v potok.
Brzy spatříš moře..

V temném létě

1. srpna 2015 v 19:40 | Sense
Nechám si všechno líbit, protože necítím, že nechci.
Otáčí se kolečka kouře v pokoji pro vodnici.
Chvíli stojím v popředí toho všeho.
Všechno kolem je jaksi zamlženo.
Když udělám krok vzad
chce se mi ale tak strašně spát.
Jsem v tom přeplněnym pokoji a prostor kolem mě přeplňuje.
Neprázdná. Ne naplněná.
Ustaraná, vystrašená, nesvá, bledá.
Teda ale...!
Teda..
Pondělí, úterý, pátek, středa.
Jejdanáčku, jeminánky,
mnu si spánky,
hladím slupku od okurky,
chroupu topinkové kůrky,
něco někde tahá si za moje šňůrky.
Jak chce ono, jak já ne.
Ale no táák,
co ti je?
Duše, ta se nemyje.
Nečistí se lihem,
jarem,
střelným prachem.
Pomalu se plní až po okraj strachem.

Stěhuji se domů mezi bílé stěny.
Na trávu rozrytou od bagrů
a prachu místo parket.
Brzo budu v tom přízračnym světě bydlet.
Půjdu se projít kolem fotbalového hřiště,
kolem rybníka pak možná příště.
I když to bude potom úplně jinak.
Někdy jsem doma a někdy zcela bez něj.
To se stává.

Když je jakože ten květen

7. května 2015 v 18:47 | Sense
Mezi námi ticho,
prázdný, jak mé břicho.
Přes kámen v krku
nemůžu polknout sousto.
Skous to?
Nebo polkl v celku?
Nevím, jak váží se váha činů.
Vinu se okolo lampy k vínu.
Voda z řeky rozředí tu z kohoutku.
Jedna ku dvoum,
dvě ku jedné.
Pravděpodobnost
= nechtěj toho moc
nebo nedostaneš ani
málo
Skálo,
stará hrubá skálo.
Otevři se skálo.

Přemýšlím nad zítřkem

6. dubna 2015 v 19:47 | Sense
Nebudu tě poslouchat. Sedíš v jehličí.
Jehličí tě ničí.
Slyšíš?
Nebudu tě poslouchat. Až budeš odpovídat, že
tohle jsou světa okraje
a za okrajema se nechodí.
Tam se padá, pokud neumíš lítat,
nebo jen tak stát uprostřed prázdnýho prostoru plnýho vzduchu
a lidskýho tuku
a svalů.

Poznávání

19. března 2015 v 12:19 | Sense
Škrábu nehty po tvý masce.
Drsně.
Hladce.
Ale přece zase křehce
skončit po řece třeba v potoce
a pak v kapce rosy. Potu.
Vyjít ven z klece a nechat plot za sebou.
S něhou se kterou mě pak chytíš za ruce.
Nehty v paruce
hladí tvůj obličej.
Logicky je to sice o ničem,
ale v něčem přece
zase hebce, zase křehce.
Hlaďoučké. Heboučké.

Možná to zas budu cítit naopak,
až přijde ten mrak. Jen tak. Jen tak
Místo pouštění draka
zbrklé svléknutí saka a ponožek.
(Ještě že nejsem stonožka.
To bychom pak možná skončili s drakem na louce
a vítr by nám vyfoukal tohle z uší.
Vítr muší.
Vítr soví.
Co ví?
O tom psovi z vlkoví
slyšel král bramborových lidí.
No a co, že se pes stydí?
To se jako ještě někdo diví?

Vrať to
ať to
takto
-

Vzteklina

5. září 2014 v 15:11 | Sense
Sáhni do misky.
Vezmi si z drnu trn
a prožeň si ho krční tepnou.
Nech si sežrat kosti,
začni dření.
Tření rtů o pysky.
Škrábavé a drsné zvuky
pohybující se propisky.
Vztekem pěníš.

Mám pro tebe ve stole v šuplíku
schovanou špetku soli.

Zírám slepě na přicházející psy,
jak dupou tlapama,
jak prohrabávají vlhký písek na zemi nehty.
Vzteklina. Zahlcena pěnou,
zasypána stěnou.
Ohlušena ouvěnou.
Krávy na pastvu se taky ženou.

Křehkost. Naše.

27. dubna 2014 v 23:57 | Sense
A co možná neumím
je hodně velká plocha světa.
Hodně hluboko v tý vlně
a elastických vláknech.
A je to skoro vše.

Zažít květen

27. dubna 2014 v 23:56 | Sense
Líbilo se mi, že všichni jedou zpátky
a já jedu tam a možná se i vrátím,
v tom náhlým, krátkým (vratkým)
nebudu sama.
Chtěla jsem se nechat pohnout světem
a pak...možná zažít květen.

Něco v čem je namočený kafe

3. března 2014 v 21:57 | Sense
Naše ruce
Tvoje srdce,
Něco v čem je namočený kafe
a něco, co je namočený v kafi,
jsou dvě rozdílný věci
a jsou
tak děsně
Naše
Tvoje
tak děsně stejný.
Jako když se díváš na kostky lega
a ony do sebe zapadaj
a ty to vidíš
stavíš z nich věž
a někdy ani
nejdou odlepit.
Naše srdce
Tvoje ruce.
Dá se kafe vůbec do něčeho namočit?
Dá se kafe otočit?
Dá se.
Dá se to na talíř
pak se to zamíchá
pak to bobtná, bobtná, nafukuje se,
pak je to hotový,
pak se to jí,
pak se spí.
Nic nebolí, nic netrápí, jen se ti zdá o padání
padání, kterýmu nikdy nikdo nedokáže zabránit,
i když ten někdo má tvoje srdce
a ty mačkáš jeho ruce
v touze aby pochopil a
aby tady byl a
jen se ti zdá o padání
zubu.
Ve snu. V noční můře.
Tak o tom šeptáš do noci.
Ráno pak máš pocit, že tě zajímá,
když sedíš u stolu
na pravé noze bačkoru (ta druhá někde pod stolem)
v čem že je to
namočený kafe?
Teda vlastně, co je to to BÍLÝ
namočený v kafi.

Něco je starý

26. ledna 2014 v 10:46 | Sense
Všechno je starý.
Svět je starej,
ulpívá na rtech,
a ulpívá na věcech
a ulpívá na lidech
jako vrstva mastného prachu.
Konzistence napůl uschlé pleťové masky,
co na nás visí v chuchvalcích jako lepidlo.
Kdysi to byla naše tvář,
viděli jí ostatní,
dívali se na ní
a dívali se skrz ní.
Zvykli si, zevšedněla,
uschla,
opadává.
 
 

Reklama