Hledání Vlčího vrchu

Klekánice

16. prosince 2014 v 20:42 | Sense
Jak jí jen popsat. Není to úplně dítě a není to úplně žena. Je to možná slečna. Ale slovo slečna je na ní moc jemné. Moc hladké. Ona má ostrý rohy. Občas mírně zahnutý. Jako když si hrajete s čárami a parabolami. Jako když si vezmete veliký hrubě strukturovaný, nažloutlý papír s kazy, zahnědlými spárami, přiložíte na něj ve třetině nalomená trojúhelník a ostrou mikrotužkou obtahujete. Děláte to velmi rychle, děláte to ve spěchu, protože pospícháte, abyste stihli stvořit její tělo. Proč spěcháte? Už vám dávno vládne, ta stvůra, Klekánice, čarodějnice.

Dvacet dní do Vánoc

4. prosince 2014 v 7:53 | Sense
Je dvacet krátkých trhaných kroků před Vánoci. A venku už je ta nálada. Jsou tam neonový světla, jsou tam oranžový žárovky, jsou tam lidi, co se smějou a lidi, co maj ty nejstrhanější výrazy na světě. A to je v pořádku.
Sedím tady, žlutá deka, leskle hladce chlupatá, měkký teplý svetr, pletená vlna, světle šedá, tmavě hnědá, světle šedá, tmavě hnědá, světle hnědý vlas zachycený na pravém rukávu, přičný zip, dvě kapsy na zip, prázdné, zapnuté, potom noční tílko, šedé, výstřih do véčka, zauzlovaná tenká ramínka, legíny s šedými proužky po stranách, vzorované, spodní prádlo, teplé ponožky, pak kůže, pak slabá vrstva tuku, pak krev, maso, svaly, cévy, krev, voda, slezina, slezina, srdce, žaludek, žaludek, Žaludek, kosti, chrupavky, mozek. A pak NIC.

Hledání Vlčího vrchu

9. listopadu 2014 v 16:03 | Sense
Hledám Vlčí vrch.
Hledám jeden přesný moment, který si vytvořil velmi široké místo v mých vzpomínkách. Ten moment se tam usadil a přelepil se nálepkou Velmi krásné, uchovat pro případ nouze. Co je případ nouze? Většina toho kolem.
Hledám ve své hlavě Vlčí vrch. Vypadá asi takhle:
Nejdřív se ti přímo před očima otevřou ty nádherný mlžný krajiny a jediná slova, kterými jsi schopná je vyjádřit jsou měkké a hebké. Měkké a hebké budou slova pro krásu, pro něhu srdce, pro pohodlí, pro teplo a pro bezpečí. Svět kolem je měkký a hebký a měkké jsou uši mladých telat za tenoučkým, takřka neviditelným elektrickým plotem. Jejich kožichy jsou huňaté a neupravené, jako by zrovna vstala z postele, kde se dlouho a do sytosti vyválela, z nedělní postele, kde odpočívala ještě dlouho poté, co se jejich oči zalepené ospalkami otevřely. Stojí tam jaksi neohrabaně, ale nevypadají, že k nim doléhá zima, která se jemně plíží k mým uším a plazí se po konečcích prstů k promrzlému prostoru těsně před zápěstími. Patří k celé té krajině kolem, dodržují s ní dohodu o přežvykování studené trávy, o rozbahněném prostoru kolem napajedla.
 
 

Reklama