Hledání Vlčího vrchu

Návrat

14. září 2016 v 11:06 | Sense
Ještě v pondělí jsem byla u moře. Nebo to bylo před měsícem? Dny se slily v kaši. Škola, spát. Pobíhat od jednoho nápadu v hlavě k dalšímu. Myslet na to, jak to vrátit zpátky, ale přitom o tom nevědět. Přemýšlet o bydlení. Přemýšlet o budoucnosti. Chtít být zas teď hned dospělá. Protože dospělá znamená být s ním. A ne sama. Tedy aspoň jsem si to zase chvilku naivně myslela.

V pondělí ráno jsem ještě šla do školy. Ale už v půl jedné jsem klesla pod lavici s Macem, ležela jsem na zádech a četla si. Měla jsem problém sedět. Byla to poloha příliš náročná pro mé tělo a pro mou mysl. Poslední dvě hodiny školy jsem ale už musela sedět na sluníčku a polovinou vědomí počítat kapky potu stéhající po lýtku, zatímco tou druhou jsem mluvila anglicky. Ještě, že měla máma zrovna cestu kolem. Nevím, jak bych se dostala domů autobusem.
Někdy kolem večera mé tělo začalo vypovídat službu. Něco se v něm vzpříčilo. Jenže to nebyla zrada, jak jako to bývalo dřív. Teď to byl jen sesun. Nápomoc. Tělo prostě odpadlo. A moje mysl vedle něj ležela a dívala se. Na své končetiny, jak mají problém urazit tu cestu dolů po schodech. Na svůj dech, jak klidně běží. Na svůj žaludek, jak se zapečetil vůči veškeré potravě. Nutila jsem se pít vodu a to byla veškerá práce vůle, jakou jsem byla ochotná podstoupit. Včera jsem se vrátila od moře.
Prostě jsem jen ležela a čas zpomalil, tělo zpomalilo. Mysl spomalila. Úsporný režim. Někde napokraji jsem se bála, co že se to se mnou děje, ale brzy jsem si srovnala, že jsem zase jenom strašlivě vyčerpaná.
V Itálii slunce pražilo a v autě mě chladily leda tak studené kapky potu v záhybech holé kůže. Nenapadlo mě, že v Benátských kanálech může být modrá voda. Ten fakt jsem prostě nečekala. Znám Vltavu a jiné řeky, jenže to bylo moře a bylo tyrkysové a čisté. Raci po nás dojídali svačinu. Nečekala jsem, že anděl od Michelangela v jednom Boloňském kostele bude tak maličký a tak krásný.
Ale především jsem nečekala, že Santa Maria del Fiore, ta dominanta Florencie, kterou jsem zatím znala jen jako jednu kupolovitou věž, že bude tak neskutečně obrovská. A i kdybych to čekala, asi mě to srazí na kolena, stejně jako mě to srazilo ten večer, kdy už jsem byla unavená ze tří prochozených dnů a přesto jsem šla, šla a šla, protože večerní Florencie byla krásná. Tak opravdový pocit zanedbatelnosti jsem snad nikdy nezažila. Jdete uličkami, zahýbáte, pak jste najednou na náměstí, vidíte bílo, růžovo, černo zelenou stavbu a žádné nebe. Pak zakloníte hlavu, víc, víc, ještě víc. "To jsou všechno různý druhy mramoru, ty barvy."Je to ohromné, neskutečné. Představa, že na tohle lidé vydali své úsilí. Kolik práce, času, peněz, nápadů. Všechno soustředěné na jednom místě.

Dneska pokračující únava a nechuť k jídlu, ale klid. Z hlavy mi pomalu vyčpívají touhy po útěcích. Síly se přeskupují, vím, že se brzy doustředí do hodin prosezených v grafické dílně, do hodin rukách v kyselině, do hodil vyleptaných a vytisklých, šábrem ostrouhaných hranách. Pak volné víkendy. Ta trocha je pořád víc, než kdyby toho bylo hodně.

Dny bývají touhle dobou krásné

11. května 2016 v 9:44 | Sense
Dny bývají touhle dobou krásné.

Zvlášť, když člověk bydlí obklopen čerstvou zelenou barvou. Dívám se na strom z okna skoro každé ráno. V pondělí po své delší nepřítomnosti jsem si najednou všimla, že už je celý obsypaný listím. Stejně jako jsou listím obsypané mnou mučené pokojové i venkovní rostliny. Dívám se do protější zahrady, kde na jezírko-bazénu žijí kačer s kačenou a pod vodou červené ryby. Na naší zahradu už se tolik nekoukám.
Ven se dá chodit jen v mikině a ve škole se neklepu zimou. Okna na větračku skoro pořád dokořán a vzduch voní, ptáci zpívaj a dá se jezdit na chalupu skutečně za něčím.
Nebe k večeru bývá jako z tekutého kovu. Když je noc jsou na nebi hvězdy a tak se vytvoří ostrůvek uprostřed neposekané trávy. Ostrůvek pod úrovní trávového moře. Deka jakožto středobod vesmíru. Přes den se na ní leží v úmorném vedru. Vyhřívám se jako had na kameni, zvědavá, co moje bílá pokožka snese. Hladově hltám horké paprsky a otevřeně přiznávám, že jsem absolutně omámená vším tím sluncem, příjemnou společností, slabým větříkem, bečícíma ovcema a vůní kvetoucích třešní. A v noci...v noci ležíme vedle sebe. Všichni tři, mně nejbližší bytosti a hledíme do otevřeného vesmíru. Přes den jsme totiž slepí. Nevidíme dál než na okraj naší planety. Může za to modrá. Modrá sídlí mezi oceánem a nebem a nechává se zrcadlit na nebe a na oceán. Zakrývá průhledné. Skrz vodu a atmosféru tak není vidět. Jenže v noci chodí modrá spát a hladina vody tak může zrcadlit jen vesmír. Očima plujeme ke hvězdám, zase to máme před sebou jako otevřenou knihu. Stejně tak, jak se otevírá tajemství oblohy se otevíraj tajemství našich myslí - ta tajemství, která si nechceme připouštět, která odsouváme. Kam půjdu na školu, nebo budu pracovat? Budu se stěhovat sama? Budu se stěhovat s ním? K čemu tady jsem a proč jsem nejšťastnější ve třech dnech jara, kdy nedělám nic, jen ležím na dece a otravuju se chemií, abych byla spokojená a svoje? Abych si mohla povídat. Abych slyšela komplimenty a přijímala je a schovávala si je do zásoby na prázdný chvíle a strachy, kdy mě cosi dusí a já nedokážu mluvit s nikým, protože se tak strašně stydím za sebe.

Dny bývají touhle dobou krásné.

I přes slunce zůstáváme dlouho ve škole a povídáme si a posloucháme a pijeme černozelený čaj. Spřádáme plány o Prvolidech a mluvíme o minulosti. Namáčíme prsty. Pořád do něčeho. Čaj - vyndáme sáček - nemáme lžičku. Hadr s benzínem, olejová barva, solvina, křída a líh. Kyselina. Voda, voda, znovu voda. Leptáme a ryjeme a skrz ty lepty žijeme.

Když jezdím domů autobusem, čtu si Mycelium. když se setmí, cvičím jógu. Pak jdu spát a zdá se mi hodně snů. Ráno se budím více či méně ospalá a nevítané únavy falešně zaháním kafem a zeleným čajem.

Dny jsou touhle dobou...zvláštní

2. září

2. září 2015 v 10:58 | Sense
Na život se dá samozřejmě koukat z mnoha úhlů, ale teď mě napadá, že pro mě existujou takový dva hlavní. První - vnímání přítomnosti, plynutí času v přítomnosti. Totiž, jako když jste ve škole, padá na vás všechen ten shon a pak se necháte pomalu tramvají převést do prázdného bytu a chvíli máte pocit jakési přeplněnosti, jako byste toho najednou museli udělat strašně moc, než budete moc odpočívat, ale časem se všechno vyprázdní a zklidní. Najednou sedíte v křesle, čtete, čas plyne. Jste na táboře, konečně uspíte děti, je tma, opadlo to nejhorší denní dusno a vy můžete dýchat, vybíháte z pokoje do letního vzduchu a na nebi jsou hvězdy a vy jste šum, jste perlivá minerálka šumící po vyschlém hrdle. Večer předznamenává štěstí. Vzduch je jako tulící se měkká peřina. Stejně tak tráva, dřevěné pódium, na které si lehnete.
Druhý - pohled s odstupem, struktura. Začátek nového školního roku a rozvrhem daná období, kdy budu kreslit nahé lidi, kdy budu kreslit z paměti, kdy mě budou bolet záda u grafického lisu a kdy oči u počítače. Dívám se na to, vidím, za dva měsíce budu mít úplně překopanej život, budu se dívat na jiný stěny, budu ležet v jiný posteli, budu jezdit hodinu do centra. Ráno budu pít čaj ve sluneční lázni. Večer bude klid a já se budu moct dívat na západ za věžičkou. Budu. Pak taky bylo. Byly dva měsíce...vlastně ničeho a tehdy jsem dělala to a tehdy jsem dělala ono. Ale celkově jsem vlastně jen prožila další relativně poklidné prázdniny. I když části byly ve shonu a části byly ve stresu.
A kde jsem teď? Zase v tom bylo a v tom bude a trochu mě to děsí. Když bude to trochu jinak ale zároveň vlastně pořád stejně a já vím, jak se bude tenhle život rýsovat, pokud se nestane něco neočekávaného, něco z balíčku "Věci, co se mně určitě stát nemůžou" - náhlé úmrtí (mé, nebo někoho blízkého), dramatická změna ve světě, která se mě skutečně nějak dotkne.
Když mi je líp, vnucuje se mi otázka, až budu v pořádku (vymotaná z myšlenkových kruhů, do kterých jsem nikdy neměla zabloudit, respektive mohla zabloudit, ale určitě se v nich neměla ztratit, jako se mi to povedlo), nebo když jsem v pořádku, klidná, dokážu být spokojená? Totiž myslím si, že je správné nebo aspoň pro mě správné, když je všechno v harmonii, život má hebký přirozený řád a ničeho není moc a ani málo. Je to o klidu a o smíření a o dýchání zhluboka. Jenže jak se dá procházet dny až do smrti, činností za činností, které vlastně skutečně nedávají žádný smysl a zároveň se necítit prázdně? Jak si zároveň uvědomovat, že nic nemá smysl, nebo všechno smysl má (což je pro tento účel v podstatě jedním a tím samým) a zároveň necítit nesmysl každé činnosti.
Všechno patří do tohohle světa, pokud je to přijímáno právě tím, čím, nebo kým to je. A to co není? Existuje to vůbec? Patří to někomu? Dokáže to někdo zachránit?

Nebojovat

1. února 2015 v 9:55 | Sense
Nemůžeš za to.. Když jsi byla malá, jako jediné řešení ti vždycky přišel boj. Potkáš v lese na procházce tlupu ohyzdných imaginárních skřetů? Vezmeš svůj dlouhý obouruční meč a skoncuješ s nimi několika živelnými ranami. Pak si odhrneš vlasy z čela a odfrkneš si nad nevábným imaginární pachem jejich žluto zeleno hnědé slizké krve. Nebojíš se špíny. Umíš se proti pohledu na ní obrnit. Nejsi ale bezcitná. Tvým tělem koluje srdcem poháněná krev. Umíš se brodit bahnem a zoufale volat: "Artexi!". Víš, že slzy patří k bolesti nad ztrátou. Víš, že je to způsob, jak tělo vyplaví bolest.
Nemůžeš za to, že řešením se ti teď zdá boj. A když si přijdeš po celém dlouhém roce příliš unavená bojovat, vidíš jediné řešení v útěků. Já to vím, ale přesto. Zkus to. Zkus to nebojovat, zkus jenom stát a zhluboka dýchat a vědět to všechno a nechat to nebolet. Nebránit se. Neutíkat. Jenom stát. Jenom zhluboka dýchat. Všechno to přijmout.
Jsou dny, kdy je to příliš hluboké.
Jdeš malým pražským lesem a výhled ti blokuje kapuce a cítit ti blokuje strach z citu a uvolnění ti blokuje strach stát tam nechráněná a zranitelná. Otevřená dokořán jako lítací dveře, bez kořenů, bez koruny stromu, bez ptáků zajišťujících společnost. Ne, nejsi zranitelná. Ne, nejsi vystrašená. Ne, nejsi osamělá. Jsi cizinec. Jsi opak Cizince. Jsi odcizená sama sobě. A něco v tobě volá: "Veroniko! Veerooniikooo! Haló! Je tam někdo?! Slyší mě někdo?! Přijde mi někdo na pomoc?!"
Ano, skutečně vidíš zem pokrytou suchým listím. Ano, skutečně cítíš své nohy jako zmrzlá kopyta. Ano, skutečně se ti líbí ten starý strom se vznášejícími se kořeny, s tím otvorem mezi svýma nohama. Tak otevřený a křehký a..znásilňovaný větrem znovu a znovu a znovu a znovu a znovu...až už nevnímá nic jen šumění listí a hebkou šedost vzduchu a křehkou bělost nebe a ššš ššš šumění světa. "Jsem tady nahoře a vidím do dálky a povídám si se stromy a jsem tak sám a šš šššš. Nemám kořeny a nebolí mě, nic mě nebolí. Ano, skutečně procházíš pod ním a poznáváš obličej v pískovcovém kameni.
Jenže nic z toho necítíš. Tvůj jediný zbývající cit je tlak na hrudi, to klubíčko ostrých různě silných a různě barevných spletených drátů...
Pak je tu ještě čekání. Až dojdem do tepla, tak to přejde. Až budeme sedět v pokoji, tak to přejde. Až zaboříš tvář do hrudi, tak to přejde. Až se rty dotknou rtů, celý ten tlak se rozplyne.
Jenže když stojíš na zastávce, jsi už velmi daleko. Tak daleko, že když voláš, už tě neslyší. Zamračí se jen na tebe, když jí zastavíš nohy a nedovolíš jí doběhnout autobus. Zamračí se jen na tebe, když ucítí zklamání, které patří jenom tobě. Jsi tak daleko a ona tě už odmítá slyšet. Nastoupíš do tramvaje s rukama kolem hrudi a dokonce se ani neohlédneš. Jenže pak prudkost tvého citu zasáhne i jí a kdoví proč jí to tentokrát skutečně zabolí a ona se stáhne. Nechá tě tvým hloupým dětským citům a nechá tě tvým bolestem a strastem. Jen ti šeptá do ucha lži o realitě.
Včera jsem seděla na lavičce v tramvaji a neschopná zastavit to jsem brečela. Dala jsem si na hlavu kapucu a trochu jsem si do tváře shrnula vlasy, ale víc už mi to bylo jedno. Moc jsem nevzlykala, hlavně mi tekly slzy a já jsem s plnou ochromující silou cítila všechnu tu bolest za poslední dva dny. Všechny ty sny a to čekání a tu bolest ze ztráty. Cítila jsem prázdno a následující týden se mi zdál dlouhý jako pomalá procházka po nicotě vesmíru.
Možná nastoupili nějací staří lidé. Možná jsem měla někoho pustit sednou, ale já už jsem nemohla. Seděla jsem na lavičce schoulená do sebe a neschopná zastavit to jsem brečela. Nejdřív se mi chtělo prostě jen vystoupit z tramvaje na náhodné zastávce a rozběhnout se po městě. Pustit tu bolest, ať mě zasáhne, vzlykat a jenom si lehnout na ledovej beton a už nikdy nevstát.
Včera jsem brečela v Bille zatímco jsem hledala máslo, vajíčka a řapíkatý celer. Už dlouho jsem nebyla takhle osamělá.

Pamatuj si.
Boj není řešení, které by vedlo k životu.

Pod jednou střechou

25. ledna 2015 v 11:53 | Sense
Jsou dva a naučili se žít ve vzájemné nenávisti. Bydlí v domku, který je jim zoufale těsný. Rostoucí svět kolem nich je nutil být větší a větší a větší, tak braly jednotlivé kameny ze stěn domu a pohlcovali je a rostli, sypali si do úst drcenou omítku. Každý z nich chtěl. Chtěl mít domek pro sebe.
JÍ napadlo, že by domek mohla spolknout.
JEMU se to nelíbilo, protože tak zůstal na mrazu, najednou drobný, bezbraný, zmenšený, utiskovaný a neschopný zvednout se na nohy a odejít do okolní zimy. Smutek se změnil ve strach, strach se změnil v bolest. Zvíře zahnané do kouta vytáhlým vyhublým a ostrým pronásledovatelem s chladnou a bílou tváří bez vrásek. Bez mimických svalů. Zvíře se dusí. Dusí se...chce se nadechnout. Chce si odpočinout, chce svůj prostor, protože přece má právo na existenci!
Mám takovej strach jsem tak unavenej, tak vyčepanej, tak nesvobodnej. Pusť mě k domku. Mám hlad. Je mi tady zima. Nech mě se už konečně nadechnout!
A tak se bolest změnila ve vztek. Nebylo úniku, jediným možným řešením se zdál boj o holý život. On běsní. On svými tesáky běží k Ní. Trhá její perfektní bledou kůži na cáry a odhaluje studenou ztuhlou a mdlou krev. Zhluboka pije. Pak se zahryzne do jejího žaludku a polyká kameny a polyká omítku a drtí vše svými tesáky. Nezajímá ho, že ničí kameny. Nezajímá ho, že ničí celý dům. Je tak vzteklý... tak moc se bál.
Co to děláš? Jsem tady, jsem malinká, jsem otrávená. Zhnusená z tebe. Tvoje energie, tvoje neskutečná síla. Ta krev, co ti protéká žilami. Jak plní tvé srdce, které zběsile tluče... To je odporné. Jsi tak hnusný. Co to děláš s domem. Nepořádek. Neřád. Chaos. Och to je nechutné...a bolí mě to. Nech mě být.
Ona stojí, malinká. nalepená na něm svým bledým tělem. Stojí na mrazu a třese se. Pak už to dál nejde snést. Vyčerpané zvíře se podvolí a ona uklízí. Zametá. Zdá se hodná, pečlivá a starostlivá. Vyndá rozbité kameny zpátky ze žaludku a posype je omítkou. Slepí je křehkým lepidlem ze svých slin. Nechá zvíře, ať se vyčerpané třese na mrazu.
Tak probíhá jejich nekonečný koloběh.

Jediné, co je dokáže vysvobodit je dům. Dům, jehož kameny připomínají drobným písmem popsaný papír. Dům se zvětší, roztáhne se a vytvoří v sobě okna. Ukáže JEMU a ukáže JÍ svět. Je venku, za okny a je krásný.
Zima je sice krutá, ale krásná a patří k životu. Sněhové vločky se třpytí a rampouchy se lesknou a já jsem dům a umím zpívat. Jsem velký, velikánský, obrovský dům. Jsem největší dům ze všech domů a nejsem sám. Podívejte, mám elastické stěny a umím chodit k ostatním domům a zdravit je otevřenými okenicemi a dveřmi. Vidíte? Támhle v dálce je městečko. kouří se tam z komínů. Každý dům je jiný, ale něco máme společného. Všechny ty domy jsou domovy. Doma se nikdo nemusí bát. Domov je útulný a teplý a je tam veliká měkká a útulná pohovka. Domov je místo pro vás dva.
Poslouchejte teď. V každém z těch domů v městečku někdo bydlí. Jsou dva - ONA a ON. Člověk a zvíře. Dospělý a dítě. Oba potřebují spát. Oba potřebují žít. Někdy je jeden z nich větší. Někdy je větší ten druhý, ale žijí v rovnováze a učí se spolupracovat. Umí si spolu sednout na pohovku, chytit se za ruce a dívat se sobě do očí. Umí nebát se. Umí být spolu.

Jsou dva a pomalu se učí žít ve vzájemné harmonii a rovnováze. Bude to trvat ještě dlouho a bude tu mnoho hádek a bitev. Nicméně chvil, kdy si odpustí a společně si sednou na pohovku a chytí se za ruce a dotknou se čely...těch chvil bude přibývat. Nebudou už se bát vedle sebe spát a ráno se probouzet. Dům bude vzkvétat. Dům bude rád...

Vědět o sobě

10. ledna 2015 v 11:45 | Sense
Zavři oči a posuň se, pomalu, doleva.
Tvoje oči jsou v tom světle jemně šedý. To je všechno, co vím. Chtěla bych se na to dívat jako na film. Znovu a znovu bych přehrávala scénu tam mezi stromy, nebo pod borovicemi a obrovským zaplněným prostorem temného nebe. Nebe s hvězdami. Tu velikost a chlad, co z něj sálala. Ten pocit z toho, který se teleportoval z hebkého povrchu nebe přímo do srdce. Ten pocit. Ten respekt. Už to bude dobrý, říkala jsem ti, aniž bych věděla, co hroznýho mě čeká.
Chtěla bych všem vysvětlit jaký to je, když přesně vím, že ten nervózní moment a bolest z přítomnosti, kterou prožívám, je ten nejlepší pocit, který kdy v životě ucítím. Když přesně rozeznáte nejšťastnější momenty svýho života, když víte, že už se nikdy nemůžete mít líp, že to prostě nejde.
Když se v tom stavu zachytím. Jak stojím a nic neříkám a nepřemýšlím vůbec nad ničím. Jenom stojím a vím.. jenom to vím.
Vždycky budeme v životě sami. Vždycky budeme sami ztracený ve světě a nikdy nedostaneme víc, než v co uvěříme. Někdy pak věří dva lidé v to samý. Tu chvíli pak poznáte. Je to chvíle, kdy se z lesa plazí chlad letní noci, kdy všude ve stínech leží unavení vlci a dívají se na vás, dívají se s úctou. Lidé jsou taky schopní na chvíli poznat divokost, než jim zase vypadne z prstů. Plní energie z té únavy, kdy si navzájem lezeme do hlavy. Tady. Jsme tady! Jak strašně málo může být slovo. To se snad nedá vůbec pochytit. Spolu? Jak může nějaký čin neznamenat vůbec, ale vůbec nic. Pro mě, pro ostatní.
Tohle je to, co umím. Věnovat ti tyhle pocity. Věnovat ti všechny tyhle myšlenky, aniž bys o tom kdy věděl. Aniž bys něco takového uměl cítit. Proto jsem možná sama. Protože tolik dávám, ale nevěřím, že by si to někdo kdy chtěl vzít. Pak si vždycky myslím, že přišel čas odejít. Neumím zůstat.
Jen stát. Jen stát a dívat se. Cítit sebe sama.

Mít natažený ruce před sebe

30. prosince 2014 v 22:56 | Sense
Chtěl by jsi teď jít ode mě pryč.
Poznej sám sebe a pochopíš celej svět.
Teď? Vážně?
Vážně teď hned?
Necháš to na zítra a v noci zemřeš
v jednom ze svých hezkých snů.
Vím jenom tak moc, že vlastně nevím.
Jako být slepá,
mít natažený ruce před sebe
a stražit uši
a strnout v tom pohybu
a čekat
a čekat až to
nahmatáš
nebo
uslyšíš
(vědět, že ostatní vidí a hmatají a slyší a ty stojíš vedle nich a někdy předstíráš, že jsi na tom jako oni a někdy se jdeš schovat)
Chci to zkusit znova!
Najít kámen.
Sedět na něm.
Rozum je dravec
a ulovil instinkty
a útočí ti na oči
a na duši.
Jsem v tom lepkavým slizu až po uši..

Přijmout to. Všechno si to vzít, aby
to mohlo (na chvíli) odejít.

Odpolední naivní

21. prosince 2014 v 15:30 | Sense
Já vím, že si myslíš, že je trochu hloupý mít tenhle naivní pohled. Ale já nemůžu dostat ze šedého prostoru mezi víčky a reflexí vnějšího světa ten obrázek toho, jak stojíš v předsíni s tím starým kobercem na zemi a těmi vysokými policemi plnými zaprášených knih, jak stojíš před tím zrcadlem s hnědejma pavučinama běžícíma skrz odraz v něm. Nemůžu vyhnat z hlavy to, jak se hluboce nadechuješ z cigarety a na čele ti vyskakují vrásky a jak krčíš nosem a jak se smutně mračíš, jak bílý je tvůj obličej, jak černé jsou tvé oči. Nevíš, že se dívám, jenom tam stojíš, jen cítíš ten nevysvětlitelný pocit. Taky přesně nevím, na co myslíš. Tak se jenom dívám a trochu to bolí, i když nejsem přesně schopná říct proč.
Prosím, vždycky měj na paměti, že nejsem úplně v pořádku. Protože já to zapomínám třikrát denně. A někdy si nemůžu vzpomenout od rána do večera a viním sebe za ten pocit tísně, který vzrůstá. Připomínej mi, že mám odpočívat a že je pro mě nebezpečný se moc dlouho smát. Bolí mě potom kouty rtů a těžko se mi polyká.

Malá vlčice a strom

19. prosince 2014 v 18:09 | Sense
"Mami, podívej," řekla malá vlčice své matce, "ten strom opadal. Už na něm zbývá jen pár suchých lístečků. Podívej, je tak slabý. Mám hrozný strach, že to nevydrží, že prostě jednoho dne spadne! Mami, že to nedovolíš. Mami, prosím!"
Matka vlčice pohlédla na strom. Pak na svoje mládě.
"Podívej se pořádně. Podívej se zblízka. Ten strom je velmi slabý a velmi zranitelný v tuhle chvíli. Ale koukni, ty zelené konce. Brzy na něm vyraší nové listy, budou čerstvé a zdravé. Bude silnější než dřív. Jenom mu teď společně musíme popřát štěstí, aby do té doby vydržel."
Malá vlčice se podívala na pupeny, chvilku postávala na místě a pak se odhodlaně posadila ke kořenům stromu.
"Mami, budu ten strom bránit, než bude opět plný života."

Klekánice

16. prosince 2014 v 20:42 | Sense
Jak jí jen popsat. Není to úplně dítě a není to úplně žena. Je to možná slečna. Ale slovo slečna je na ní moc jemné. Moc hladké. Ona má ostrý rohy. Občas mírně zahnutý. Jako když si hrajete s čárami a parabolami. Jako když si vezmete veliký hrubě strukturovaný, nažloutlý papír s kazy, zahnědlými spárami, přiložíte na něj ve třetině nalomená trojúhelník a ostrou mikrotužkou obtahujete. Děláte to velmi rychle, děláte to ve spěchu, protože pospícháte, abyste stihli stvořit její tělo. Proč spěcháte? Už vám dávno vládne, ta stvůra, Klekánice, čarodějnice.
 
 

Reklama