Jen jestli si ještě vzpomenu

7. února 2018 v 18:31 | Sense |  Hledání Vlčího vrchu

"Vy už jste stará!" řekl mi vedoucí ateliéru dnes na klauzuře.

Přijdu si stará. Už jsem udělala i věci, který bych si nikdy nemyslela, že bych dokázala udělat. Udělala jsem je. Odešla jsem pryč z domova a znovu se občas hádám. Znovu znám prázdno, když zrovna nepracuju v práci, která možná není pro mě, nebo nejsem ve škole, ve které se mi možná nelíbí. Dokonce i bydlím s ním, ve městě, které možná nemám ráda. Bylo to tak náhlé a nečekané, že jsem se z toho ani neradovala, protože to všechno probíhá tak špatně, v pochybách. Oba jsme trochu sami, protože já mu nerozumím a on mě nezná, protože možná není co znát, možná jsem ještě jen pouhá nejasná silueta, která občas něco dostane a občas natáhne ruku ven ze sebe. Začíná to být pomalu dávno, co jsem se rozbila na tisíc střepů a celý můj život zmizel. Zní to jako pěkná metafora, ale já jsem opravdu mnoho dní neexistovala, mnoho dní jsem byla jen projevem dvou sil, co se uvnitř mě hádali, celí ublížení z prožitých zážitků.

Včera jsem to všechno znovu šeptala do noci, dostalo se to i k jeho uším poté, co mi řekl, že mě dříve znal jinak, měl o mě jinou představu a teď má pocit, že nejsem ta představa, jsem něco jiného a já si znovu vzpomněla na svůj často přítomný pocit absolutní nepřítomnosti ducha uvnitř mě. Často mám pocit, že jsem před několika lety zemřela a teď jsem pouhým strašidlem, odrazem, zbytkem těla, dechu a tepu, který tu ještě přetrvává a bloudí světem.

"Člověk by se až bál, jakou cestou se vydáte," řekl dál a já myslela na to, že nemám kam se vydat. Že bych chtěla jít k sobě, ale už dávno jsem zabloudila. Pokud přemýšlel nad tématy, které budou zobrazeny tou mou celkem schopnou rukou, napadá mě, že už žádná nejsou, že než bych k nějakým došla, mám ještě miliardu věcí uvnitř mě, které čekají, až je nějak vyřeším a já je jen nechávám ležet, protože nevím co s nimi. Tehdy v létě, jsem se objevila, v přítomnosti žijící kousek těla a duše, přišla jsem vykonat určité špatnosti a pak jsem za ně hodně zaplatila. Přestala jsem brát léky a začala jsem být znova smutná a jemu se to líbilo, připomínalo mu to holku, kterou znal a i já sebe jsem začala poznávat. Ale nad čím bych dnes měla být smutná? Co bych měla kreslit, o čem psát a proč?

Létem vyvrcholilo moje stávání se praktickou. Prakticky jsem se rozhodla, že už to dál nejde a že si radši vyberu něco, čím hluboko v sobě pohrdám, ale možná je to pro mě přece jen nejlepší? Možná mám být obyčejná a přihlouple šťastná. S podzimem přišel návrat k sobě, možná jsem zase u kořenů starého já a začínám růst znovu od země a kroutím se pod tou zimou… inu, šetříme, tak moc netopíme, ale já už nechci šetřit. Aspoň na sobě ne. Jen jestli si ještě vzpomenu, jak se to dělá...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama