Návrat

14. září 2016 v 11:06 | Sense |  Hledání Vlčího vrchu
Ještě v pondělí jsem byla u moře. Nebo to bylo před měsícem? Dny se slily v kaši. Škola, spát. Pobíhat od jednoho nápadu v hlavě k dalšímu. Myslet na to, jak to vrátit zpátky, ale přitom o tom nevědět. Přemýšlet o bydlení. Přemýšlet o budoucnosti. Chtít být zas teď hned dospělá. Protože dospělá znamená být s ním. A ne sama. Tedy aspoň jsem si to zase chvilku naivně myslela.

V pondělí ráno jsem ještě šla do školy. Ale už v půl jedné jsem klesla pod lavici s Macem, ležela jsem na zádech a četla si. Měla jsem problém sedět. Byla to poloha příliš náročná pro mé tělo a pro mou mysl. Poslední dvě hodiny školy jsem ale už musela sedět na sluníčku a polovinou vědomí počítat kapky potu stéhající po lýtku, zatímco tou druhou jsem mluvila anglicky. Ještě, že měla máma zrovna cestu kolem. Nevím, jak bych se dostala domů autobusem.
Někdy kolem večera mé tělo začalo vypovídat službu. Něco se v něm vzpříčilo. Jenže to nebyla zrada, jak jako to bývalo dřív. Teď to byl jen sesun. Nápomoc. Tělo prostě odpadlo. A moje mysl vedle něj ležela a dívala se. Na své končetiny, jak mají problém urazit tu cestu dolů po schodech. Na svůj dech, jak klidně běží. Na svůj žaludek, jak se zapečetil vůči veškeré potravě. Nutila jsem se pít vodu a to byla veškerá práce vůle, jakou jsem byla ochotná podstoupit. Včera jsem se vrátila od moře.
Prostě jsem jen ležela a čas zpomalil, tělo zpomalilo. Mysl spomalila. Úsporný režim. Někde napokraji jsem se bála, co že se to se mnou děje, ale brzy jsem si srovnala, že jsem zase jenom strašlivě vyčerpaná.
V Itálii slunce pražilo a v autě mě chladily leda tak studené kapky potu v záhybech holé kůže. Nenapadlo mě, že v Benátských kanálech může být modrá voda. Ten fakt jsem prostě nečekala. Znám Vltavu a jiné řeky, jenže to bylo moře a bylo tyrkysové a čisté. Raci po nás dojídali svačinu. Nečekala jsem, že anděl od Michelangela v jednom Boloňském kostele bude tak maličký a tak krásný.
Ale především jsem nečekala, že Santa Maria del Fiore, ta dominanta Florencie, kterou jsem zatím znala jen jako jednu kupolovitou věž, že bude tak neskutečně obrovská. A i kdybych to čekala, asi mě to srazí na kolena, stejně jako mě to srazilo ten večer, kdy už jsem byla unavená ze tří prochozených dnů a přesto jsem šla, šla a šla, protože večerní Florencie byla krásná. Tak opravdový pocit zanedbatelnosti jsem snad nikdy nezažila. Jdete uličkami, zahýbáte, pak jste najednou na náměstí, vidíte bílo, růžovo, černo zelenou stavbu a žádné nebe. Pak zakloníte hlavu, víc, víc, ještě víc. "To jsou všechno různý druhy mramoru, ty barvy."Je to ohromné, neskutečné. Představa, že na tohle lidé vydali své úsilí. Kolik práce, času, peněz, nápadů. Všechno soustředěné na jednom místě.

Dneska pokračující únava a nechuť k jídlu, ale klid. Z hlavy mi pomalu vyčpívají touhy po útěcích. Síly se přeskupují, vím, že se brzy doustředí do hodin prosezených v grafické dílně, do hodin rukách v kyselině, do hodil vyleptaných a vytisklých, šábrem ostrouhaných hranách. Pak volné víkendy. Ta trocha je pořád víc, než kdyby toho bylo hodně.
 


Komentáře

1 Long Long | 22. září 2016 v 15:12 | Reagovat

Moc se mi líbí ten nový kabát blogu. Hlavně ta kombinace barev. Úžasná, vážně.

"Ta trocha je pořád víc, než kdyby toho bylo hodně." Jsem ráda, že jsme zase jednou na stejné vlně:)

Vítej zpátky..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama