Dny bývají touhle dobou krásné

11. května 2016 v 9:44 | Sense |  Hledání Vlčího vrchu
Dny bývají touhle dobou krásné.

Zvlášť, když člověk bydlí obklopen čerstvou zelenou barvou. Dívám se na strom z okna skoro každé ráno. V pondělí po své delší nepřítomnosti jsem si najednou všimla, že už je celý obsypaný listím. Stejně jako jsou listím obsypané mnou mučené pokojové i venkovní rostliny. Dívám se do protější zahrady, kde na jezírko-bazénu žijí kačer s kačenou a pod vodou červené ryby. Na naší zahradu už se tolik nekoukám.
Ven se dá chodit jen v mikině a ve škole se neklepu zimou. Okna na větračku skoro pořád dokořán a vzduch voní, ptáci zpívaj a dá se jezdit na chalupu skutečně za něčím.
Nebe k večeru bývá jako z tekutého kovu. Když je noc jsou na nebi hvězdy a tak se vytvoří ostrůvek uprostřed neposekané trávy. Ostrůvek pod úrovní trávového moře. Deka jakožto středobod vesmíru. Přes den se na ní leží v úmorném vedru. Vyhřívám se jako had na kameni, zvědavá, co moje bílá pokožka snese. Hladově hltám horké paprsky a otevřeně přiznávám, že jsem absolutně omámená vším tím sluncem, příjemnou společností, slabým větříkem, bečícíma ovcema a vůní kvetoucích třešní. A v noci...v noci ležíme vedle sebe. Všichni tři, mně nejbližší bytosti a hledíme do otevřeného vesmíru. Přes den jsme totiž slepí. Nevidíme dál než na okraj naší planety. Může za to modrá. Modrá sídlí mezi oceánem a nebem a nechává se zrcadlit na nebe a na oceán. Zakrývá průhledné. Skrz vodu a atmosféru tak není vidět. Jenže v noci chodí modrá spát a hladina vody tak může zrcadlit jen vesmír. Očima plujeme ke hvězdám, zase to máme před sebou jako otevřenou knihu. Stejně tak, jak se otevírá tajemství oblohy se otevíraj tajemství našich myslí - ta tajemství, která si nechceme připouštět, která odsouváme. Kam půjdu na školu, nebo budu pracovat? Budu se stěhovat sama? Budu se stěhovat s ním? K čemu tady jsem a proč jsem nejšťastnější ve třech dnech jara, kdy nedělám nic, jen ležím na dece a otravuju se chemií, abych byla spokojená a svoje? Abych si mohla povídat. Abych slyšela komplimenty a přijímala je a schovávala si je do zásoby na prázdný chvíle a strachy, kdy mě cosi dusí a já nedokážu mluvit s nikým, protože se tak strašně stydím za sebe.

Dny bývají touhle dobou krásné.

I přes slunce zůstáváme dlouho ve škole a povídáme si a posloucháme a pijeme černozelený čaj. Spřádáme plány o Prvolidech a mluvíme o minulosti. Namáčíme prsty. Pořád do něčeho. Čaj - vyndáme sáček - nemáme lžičku. Hadr s benzínem, olejová barva, solvina, křída a líh. Kyselina. Voda, voda, znovu voda. Leptáme a ryjeme a skrz ty lepty žijeme.

Když jezdím domů autobusem, čtu si Mycelium. když se setmí, cvičím jógu. Pak jdu spát a zdá se mi hodně snů. Ráno se budím více či méně ospalá a nevítané únavy falešně zaháním kafem a zeleným čajem.

Dny jsou touhle dobou...zvláštní

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama