To, že mi třeba mávneš zpátky

1. října 2015 v 21:09 | Sense |  Vřískot
Těkám panenkama sem, tam,
jsem klaun, pierot.
Jsem tam.
Tři kroky kouře.
Dva kroky sklenky.
Jeden krok prášku.
A igelitovou tašku,
přiložit jemně k spánku.

Utíkání od prázdna,
říká vám to něco?
Utíkala jsem činnostmi,
a zatímco jsem pracovala,
všichni kolem mě si stihli projít tím,
na co teď nemám nárok.
Nemám?
Hledám.
Stále a ještě teď se hledám.
Jsem stará, ruce do ohně už nikdy nedám.

Beru prášky,
piju víno z flašky,
když už jsem rozbila všechny skleničky

Jsem teď a tady a nikdo o mě neví,
ale to je dobrý,
je to tak lepší.
Proč by někdo měl?
Totiž, k čemu by to bylo?
Nikomu by se šedo černou modrotou nelíbilo,
sílo, moje milá. Jak že jsem to kdysi žila?
Ráno, v poledne, z večera jsem snila.
A v noci? Vždycky se mi něco zdálo
a když to přece jenom bylo málo,
tak jsem trochu pila.

Chybí mi to,
samoto, moje milá, kam jsi se vytratila?
Teď jsem jen občas osamělá,
když usínám a nemůžu být vzhůru.

Kde, kde to je?
Je to slabost,
nemoct stát,
bojím se, tak hrozně moc.
nikdy jsem nebyla víc
tohle to strašný, hrozný nic.
Copak? Copak se to dá zvládnout?
Jde to?
Prázdná sloko, věto?
Ale...
ale...
ale takhle to nikam nevede.
Nic z toho nebude.
Jenom pláč.
Nač? Zač?
Vedle zase křik.
Pšššt, buď potichu, dítě, tyhle sítě lepí.
Chytají se na ně ti ze zrakem, ti slepí.
Letím! Já, letím,
padám,
v tom ubohém pádu ještě mávám.
To že mi třeba mávneš zpátky.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama