2. září

2. září 2015 v 10:58 | Sense |  Hledání Vlčího vrchu
Na život se dá samozřejmě koukat z mnoha úhlů, ale teď mě napadá, že pro mě existujou takový dva hlavní. První - vnímání přítomnosti, plynutí času v přítomnosti. Totiž, jako když jste ve škole, padá na vás všechen ten shon a pak se necháte pomalu tramvají převést do prázdného bytu a chvíli máte pocit jakési přeplněnosti, jako byste toho najednou museli udělat strašně moc, než budete moc odpočívat, ale časem se všechno vyprázdní a zklidní. Najednou sedíte v křesle, čtete, čas plyne. Jste na táboře, konečně uspíte děti, je tma, opadlo to nejhorší denní dusno a vy můžete dýchat, vybíháte z pokoje do letního vzduchu a na nebi jsou hvězdy a vy jste šum, jste perlivá minerálka šumící po vyschlém hrdle. Večer předznamenává štěstí. Vzduch je jako tulící se měkká peřina. Stejně tak tráva, dřevěné pódium, na které si lehnete.
Druhý - pohled s odstupem, struktura. Začátek nového školního roku a rozvrhem daná období, kdy budu kreslit nahé lidi, kdy budu kreslit z paměti, kdy mě budou bolet záda u grafického lisu a kdy oči u počítače. Dívám se na to, vidím, za dva měsíce budu mít úplně překopanej život, budu se dívat na jiný stěny, budu ležet v jiný posteli, budu jezdit hodinu do centra. Ráno budu pít čaj ve sluneční lázni. Večer bude klid a já se budu moct dívat na západ za věžičkou. Budu. Pak taky bylo. Byly dva měsíce...vlastně ničeho a tehdy jsem dělala to a tehdy jsem dělala ono. Ale celkově jsem vlastně jen prožila další relativně poklidné prázdniny. I když části byly ve shonu a části byly ve stresu.
A kde jsem teď? Zase v tom bylo a v tom bude a trochu mě to děsí. Když bude to trochu jinak ale zároveň vlastně pořád stejně a já vím, jak se bude tenhle život rýsovat, pokud se nestane něco neočekávaného, něco z balíčku "Věci, co se mně určitě stát nemůžou" - náhlé úmrtí (mé, nebo někoho blízkého), dramatická změna ve světě, která se mě skutečně nějak dotkne.
Když mi je líp, vnucuje se mi otázka, až budu v pořádku (vymotaná z myšlenkových kruhů, do kterých jsem nikdy neměla zabloudit, respektive mohla zabloudit, ale určitě se v nich neměla ztratit, jako se mi to povedlo), nebo když jsem v pořádku, klidná, dokážu být spokojená? Totiž myslím si, že je správné nebo aspoň pro mě správné, když je všechno v harmonii, život má hebký přirozený řád a ničeho není moc a ani málo. Je to o klidu a o smíření a o dýchání zhluboka. Jenže jak se dá procházet dny až do smrti, činností za činností, které vlastně skutečně nedávají žádný smysl a zároveň se necítit prázdně? Jak si zároveň uvědomovat, že nic nemá smysl, nebo všechno smysl má (což je pro tento účel v podstatě jedním a tím samým) a zároveň necítit nesmysl každé činnosti.
Všechno patří do tohohle světa, pokud je to přijímáno právě tím, čím, nebo kým to je. A to co není? Existuje to vůbec? Patří to někomu? Dokáže to někdo zachránit?
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama