Zase jednou příliš daleko od světa

18. února 2015 v 11:33 | Sense |  Vřískot
Můj život je prvoplánovej nesmysl.
A kdyby se mě někdo ptal, má-li tohle smysl, řekla bych mu,
že vůbec žádnej, že mi to asi ani nedělá dobře.
Jednoho dne umřu a všem to bude jedno a hlavně
to bude jedno mně samotný.
Nic necítím.
Jsem vždy na někoho nalepená, protože nejsem schopná žít sama se sebou.
Všechno je zbytečný.
Pokud pozbýváš život.
Pokud jsi vyprahlá troska.
A já potřebuju jeho.
Nechci prožít dvakrát svůj sen, jenže tohle už je realita.
Tohleto už se mě týká.
Monstrum, který mi na záda dýchá,
slizce do ucha mi tyká,
tik tik v mozku ti tiká.
Budík. Budí tě zpěváček slavíček
Něco tiše v břiše z plyše dýše.
Říše Míše podstrčené skrýše.
Haló, já jsem tady,
haló voláš do zahrady.
Haló hrady, zdi a zase hrady.
Světy rozestlané jenom tady.

Na ničem nezáleží.
Svět, ten běží.
Venku sněží.
Ha ha...stěží.
Být zas svěží.
Nová doba,
čistá skoba
zatlučená do zdi
(do tvých uschlých kostí)
zde končí všechen ostych.

Jsem šedivá.
Nikdo se na mě nikdy nepodíval.
Jsem myší šeď,
rozetřená po zdech.
: Jeden tichý povzdech
...a je po snech.
co chodily po stech..
 


Komentáře

1 Long Long | 4. března 2015 v 23:20 | Reagovat

Uch.. nahání mi to hrůzu tím, jaká deprese z toho teče.. trochu výsměšného sarkasmu, ale daleko víc hmatatelné beznaděje..
Sense, měla bys chodívat tak daleko od světa..? Nebo je to dobré pro to, zase se posilněná vrátit?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama