Nebojovat

1. února 2015 v 9:55 | Sense |  Hledání Vlčího vrchu
Nemůžeš za to.. Když jsi byla malá, jako jediné řešení ti vždycky přišel boj. Potkáš v lese na procházce tlupu ohyzdných imaginárních skřetů? Vezmeš svůj dlouhý obouruční meč a skoncuješ s nimi několika živelnými ranami. Pak si odhrneš vlasy z čela a odfrkneš si nad nevábným imaginární pachem jejich žluto zeleno hnědé slizké krve. Nebojíš se špíny. Umíš se proti pohledu na ní obrnit. Nejsi ale bezcitná. Tvým tělem koluje srdcem poháněná krev. Umíš se brodit bahnem a zoufale volat: "Artexi!". Víš, že slzy patří k bolesti nad ztrátou. Víš, že je to způsob, jak tělo vyplaví bolest.
Nemůžeš za to, že řešením se ti teď zdá boj. A když si přijdeš po celém dlouhém roce příliš unavená bojovat, vidíš jediné řešení v útěků. Já to vím, ale přesto. Zkus to. Zkus to nebojovat, zkus jenom stát a zhluboka dýchat a vědět to všechno a nechat to nebolet. Nebránit se. Neutíkat. Jenom stát. Jenom zhluboka dýchat. Všechno to přijmout.
Jsou dny, kdy je to příliš hluboké.
Jdeš malým pražským lesem a výhled ti blokuje kapuce a cítit ti blokuje strach z citu a uvolnění ti blokuje strach stát tam nechráněná a zranitelná. Otevřená dokořán jako lítací dveře, bez kořenů, bez koruny stromu, bez ptáků zajišťujících společnost. Ne, nejsi zranitelná. Ne, nejsi vystrašená. Ne, nejsi osamělá. Jsi cizinec. Jsi opak Cizince. Jsi odcizená sama sobě. A něco v tobě volá: "Veroniko! Veerooniikooo! Haló! Je tam někdo?! Slyší mě někdo?! Přijde mi někdo na pomoc?!"
Ano, skutečně vidíš zem pokrytou suchým listím. Ano, skutečně cítíš své nohy jako zmrzlá kopyta. Ano, skutečně se ti líbí ten starý strom se vznášejícími se kořeny, s tím otvorem mezi svýma nohama. Tak otevřený a křehký a..znásilňovaný větrem znovu a znovu a znovu a znovu a znovu...až už nevnímá nic jen šumění listí a hebkou šedost vzduchu a křehkou bělost nebe a ššš ššš šumění světa. "Jsem tady nahoře a vidím do dálky a povídám si se stromy a jsem tak sám a šš šššš. Nemám kořeny a nebolí mě, nic mě nebolí. Ano, skutečně procházíš pod ním a poznáváš obličej v pískovcovém kameni.
Jenže nic z toho necítíš. Tvůj jediný zbývající cit je tlak na hrudi, to klubíčko ostrých různě silných a různě barevných spletených drátů...
Pak je tu ještě čekání. Až dojdem do tepla, tak to přejde. Až budeme sedět v pokoji, tak to přejde. Až zaboříš tvář do hrudi, tak to přejde. Až se rty dotknou rtů, celý ten tlak se rozplyne.
Jenže když stojíš na zastávce, jsi už velmi daleko. Tak daleko, že když voláš, už tě neslyší. Zamračí se jen na tebe, když jí zastavíš nohy a nedovolíš jí doběhnout autobus. Zamračí se jen na tebe, když ucítí zklamání, které patří jenom tobě. Jsi tak daleko a ona tě už odmítá slyšet. Nastoupíš do tramvaje s rukama kolem hrudi a dokonce se ani neohlédneš. Jenže pak prudkost tvého citu zasáhne i jí a kdoví proč jí to tentokrát skutečně zabolí a ona se stáhne. Nechá tě tvým hloupým dětským citům a nechá tě tvým bolestem a strastem. Jen ti šeptá do ucha lži o realitě.
Včera jsem seděla na lavičce v tramvaji a neschopná zastavit to jsem brečela. Dala jsem si na hlavu kapucu a trochu jsem si do tváře shrnula vlasy, ale víc už mi to bylo jedno. Moc jsem nevzlykala, hlavně mi tekly slzy a já jsem s plnou ochromující silou cítila všechnu tu bolest za poslední dva dny. Všechny ty sny a to čekání a tu bolest ze ztráty. Cítila jsem prázdno a následující týden se mi zdál dlouhý jako pomalá procházka po nicotě vesmíru.
Možná nastoupili nějací staří lidé. Možná jsem měla někoho pustit sednou, ale já už jsem nemohla. Seděla jsem na lavičce schoulená do sebe a neschopná zastavit to jsem brečela. Nejdřív se mi chtělo prostě jen vystoupit z tramvaje na náhodné zastávce a rozběhnout se po městě. Pustit tu bolest, ať mě zasáhne, vzlykat a jenom si lehnout na ledovej beton a už nikdy nevstát.
Včera jsem brečela v Bille zatímco jsem hledala máslo, vajíčka a řapíkatý celer. Už dlouho jsem nebyla takhle osamělá.

Pamatuj si.
Boj není řešení, které by vedlo k životu.
 


Komentáře

1 Jaen Jaen | 3. února 2015 v 12:12 | Reagovat

Všichni se občas musíme brodit v blátě a plakat pro Artexe..Akorát že na rozdíl od Átreje jsme schopni jej najít a zachránit..Hlavně - je to to jediné, co nás z toho bahna může nadobro dostat ven..

2 Bella Bella | 13. února 2015 v 16:17 | Reagovat

Určitě není řešením boj sama se sebou. Pocity se dostaly ven, protože to bylo potřeba - vždycky si najdou cestu, i když se snažíme si jich nevšímat. A čím víc je potlačujeme, tím zuřivě se připomínají tou bolestí na hrudi.
P.S.: U scény s Artaxem jsem vždycky hrozně moc brečel.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama