Pod jednou střechou

25. ledna 2015 v 11:53 | Sense |  Hledání Vlčího vrchu
Jsou dva a naučili se žít ve vzájemné nenávisti. Bydlí v domku, který je jim zoufale těsný. Rostoucí svět kolem nich je nutil být větší a větší a větší, tak braly jednotlivé kameny ze stěn domu a pohlcovali je a rostli, sypali si do úst drcenou omítku. Každý z nich chtěl. Chtěl mít domek pro sebe.
JÍ napadlo, že by domek mohla spolknout.
JEMU se to nelíbilo, protože tak zůstal na mrazu, najednou drobný, bezbraný, zmenšený, utiskovaný a neschopný zvednout se na nohy a odejít do okolní zimy. Smutek se změnil ve strach, strach se změnil v bolest. Zvíře zahnané do kouta vytáhlým vyhublým a ostrým pronásledovatelem s chladnou a bílou tváří bez vrásek. Bez mimických svalů. Zvíře se dusí. Dusí se...chce se nadechnout. Chce si odpočinout, chce svůj prostor, protože přece má právo na existenci!
Mám takovej strach jsem tak unavenej, tak vyčepanej, tak nesvobodnej. Pusť mě k domku. Mám hlad. Je mi tady zima. Nech mě se už konečně nadechnout!
A tak se bolest změnila ve vztek. Nebylo úniku, jediným možným řešením se zdál boj o holý život. On běsní. On svými tesáky běží k Ní. Trhá její perfektní bledou kůži na cáry a odhaluje studenou ztuhlou a mdlou krev. Zhluboka pije. Pak se zahryzne do jejího žaludku a polyká kameny a polyká omítku a drtí vše svými tesáky. Nezajímá ho, že ničí kameny. Nezajímá ho, že ničí celý dům. Je tak vzteklý... tak moc se bál.
Co to děláš? Jsem tady, jsem malinká, jsem otrávená. Zhnusená z tebe. Tvoje energie, tvoje neskutečná síla. Ta krev, co ti protéká žilami. Jak plní tvé srdce, které zběsile tluče... To je odporné. Jsi tak hnusný. Co to děláš s domem. Nepořádek. Neřád. Chaos. Och to je nechutné...a bolí mě to. Nech mě být.
Ona stojí, malinká. nalepená na něm svým bledým tělem. Stojí na mrazu a třese se. Pak už to dál nejde snést. Vyčerpané zvíře se podvolí a ona uklízí. Zametá. Zdá se hodná, pečlivá a starostlivá. Vyndá rozbité kameny zpátky ze žaludku a posype je omítkou. Slepí je křehkým lepidlem ze svých slin. Nechá zvíře, ať se vyčerpané třese na mrazu.
Tak probíhá jejich nekonečný koloběh.

Jediné, co je dokáže vysvobodit je dům. Dům, jehož kameny připomínají drobným písmem popsaný papír. Dům se zvětší, roztáhne se a vytvoří v sobě okna. Ukáže JEMU a ukáže JÍ svět. Je venku, za okny a je krásný.
Zima je sice krutá, ale krásná a patří k životu. Sněhové vločky se třpytí a rampouchy se lesknou a já jsem dům a umím zpívat. Jsem velký, velikánský, obrovský dům. Jsem největší dům ze všech domů a nejsem sám. Podívejte, mám elastické stěny a umím chodit k ostatním domům a zdravit je otevřenými okenicemi a dveřmi. Vidíte? Támhle v dálce je městečko. kouří se tam z komínů. Každý dům je jiný, ale něco máme společného. Všechny ty domy jsou domovy. Doma se nikdo nemusí bát. Domov je útulný a teplý a je tam veliká měkká a útulná pohovka. Domov je místo pro vás dva.
Poslouchejte teď. V každém z těch domů v městečku někdo bydlí. Jsou dva - ONA a ON. Člověk a zvíře. Dospělý a dítě. Oba potřebují spát. Oba potřebují žít. Někdy je jeden z nich větší. Někdy je větší ten druhý, ale žijí v rovnováze a učí se spolupracovat. Umí si spolu sednout na pohovku, chytit se za ruce a dívat se sobě do očí. Umí nebát se. Umí být spolu.

Jsou dva a pomalu se učí žít ve vzájemné harmonii a rovnováze. Bude to trvat ještě dlouho a bude tu mnoho hádek a bitev. Nicméně chvil, kdy si odpustí a společně si sednou na pohovku a chytí se za ruce a dotknou se čely...těch chvil bude přibývat. Nebudou už se bát vedle sebe spát a ráno se probouzet. Dům bude vzkvétat. Dům bude rád...
 


Komentáře

1 Sárča Sárča | Web | 25. ledna 2015 v 12:11 | Reagovat

Skvělý příběh!:)

2 Jaen Jaen | 26. ledna 2015 v 7:09 | Reagovat

Sense, to je..já nemám slov..

3 Sense Sense | 26. ledna 2015 v 12:36 | Reagovat

Dekuju Jaen za komentáře. Vždycky mi udělají radost.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama