Odpolední naivní

21. prosince 2014 v 15:30 | Sense |  Hledání Vlčího vrchu
Já vím, že si myslíš, že je trochu hloupý mít tenhle naivní pohled. Ale já nemůžu dostat ze šedého prostoru mezi víčky a reflexí vnějšího světa ten obrázek toho, jak stojíš v předsíni s tím starým kobercem na zemi a těmi vysokými policemi plnými zaprášených knih, jak stojíš před tím zrcadlem s hnědejma pavučinama běžícíma skrz odraz v něm. Nemůžu vyhnat z hlavy to, jak se hluboce nadechuješ z cigarety a na čele ti vyskakují vrásky a jak krčíš nosem a jak se smutně mračíš, jak bílý je tvůj obličej, jak černé jsou tvé oči. Nevíš, že se dívám, jenom tam stojíš, jen cítíš ten nevysvětlitelný pocit. Taky přesně nevím, na co myslíš. Tak se jenom dívám a trochu to bolí, i když nejsem přesně schopná říct proč.
Prosím, vždycky měj na paměti, že nejsem úplně v pořádku. Protože já to zapomínám třikrát denně. A někdy si nemůžu vzpomenout od rána do večera a viním sebe za ten pocit tísně, který vzrůstá. Připomínej mi, že mám odpočívat a že je pro mě nebezpečný se moc dlouho smát. Bolí mě potom kouty rtů a těžko se mi polyká.


Říkáš, že člověk touží po poznání. Ani nevím, jestli víš, že já už nejsem taková. A proto se v tu chvíli, kdy to říkáš možná trochu rozpadám. Protože se snažím chápat, co říkáš a nechápu. Možná už vím příliš mnoho na to, abych dokázala být šťastná. Jsem snílek a ty chtěj vždycky něco lepšího, nechtěj znát, nechtěj vědět. Stačí jim, když si budou přát a občas něco dostanou a občas něco ztratí. A proto jsem ráda, když jenom sedím a poslouchám a pak se snažím zabodnout do tebe tupou jehlu a nalepit ti soba na čelo. Běží mi hlavou, jsem hloupá, ale už mi navždy bude stačit jen prožívat a pak to nějak chytit a uchovat, nasypat na to trochu krásy z pytlíčku, který si schovávám v jednom ne vždy úplně patrném šuplíku, který se snažím nahmatat někde v lepivé dutině svého břicha. Nasypu na to krásu a schovám si to na později, protože potřebuju vidět věci a nechat je se třpytit.
To je všechno, jenom jsem ti chtěla říct, že ty nejkrásnější dny jsou vždycky v létě. Vždycky je slunce a vždycky je to, když jsme na chalupě. Někdy je ráno, někdy pozdní odpoledne a hraje klidná hudba. Nepovídáme si spolu. Ani nesedíme vedle sebe. Ani se na sebe nedíváme. Jenom tam jsme. To je všechno, co jsem si kdy přála.
 


Komentáře

1 Jaen Jaen | 22. prosince 2014 v 21:10 | Reagovat

"Tak se jenom dívám a trochu to bolí, i když nejsem přesně schopná říct proč."
"Připomínej mi, že mám odpočívat a že je pro mě nebezpečný se moc dlouho smát."
"Stačí jim, když si budou přát a občas něco dostanou a občas něco ztratí."
"Jenom tam jsme. To je všechno, co jsem si kdy přála." ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama