Dvacet dní do Vánoc

4. prosince 2014 v 7:53 | Sense |  Hledání Vlčího vrchu
Je dvacet krátkých trhaných kroků před Vánoci. A venku už je ta nálada. Jsou tam neonový světla, jsou tam oranžový žárovky, jsou tam lidi, co se smějou a lidi, co maj ty nejstrhanější výrazy na světě. A to je v pořádku.
Sedím tady, žlutá deka, leskle hladce chlupatá, měkký teplý svetr, pletená vlna, světle šedá, tmavě hnědá, světle šedá, tmavě hnědá, světle hnědý vlas zachycený na pravém rukávu, přičný zip, dvě kapsy na zip, prázdné, zapnuté, potom noční tílko, šedé, výstřih do véčka, zauzlovaná tenká ramínka, legíny s šedými proužky po stranách, vzorované, spodní prádlo, teplé ponožky, pak kůže, pak slabá vrstva tuku, pak krev, maso, svaly, cévy, krev, voda, slezina, slezina, srdce, žaludek, žaludek, Žaludek, kosti, chrupavky, mozek. A pak NIC.


Existuje Prázdno. Znala jsem ho dřív a bylo moje, s tímto pohledem zpátky bylo moje, kouzelné, zabalené v šustivém bledě modrém jemně průsvitném vánočním balicím papíru s motivy saní a letících sobů na pozadí temně modrého nebe o velikosti polévkové lžíce. Měsíce, nekonečně se opakujících tisíc úplňků. Kdysi bylo Prázdno krásné. Možná už teď nezbylo ani to. Všechno se zúžilo. Všechno zplacatělo, zploštilo. Obrousilo se tlakem, plánem.
Existuje nesvoboda. Absolutní a definitivní nesvoboda. Když to všechno se nějak objeví ve vaší hlavě, nebo se to možná probudí jako dlouho ležící, dlouho klidně oddechující spáč, vyhladovělý takhle z rána. Vyčerpaný dlouhým spánkem, běžící k lednici, pátrající po jogurtu, po mozkové vaší milované kaši s hrozinkami, temnými myšlenkami. Pohltí to, ani nestačí kousat. Vcucne to nosem jako chtěl jeden malý kluk vcucnout nosem panacottu.
Co když se ráno probudíte a zjistíte, že s vámi v pokoji bydlí cizinec. Nejen, že bydlí, on zaplnil svou přítomností celý pokoj, byl to on, kdo spal vaším spánkem a byl to on, kdo se probudil. Vy někde jste, v sedmi drobných skulinkách, které jste si našli, v černozlaté knize, v černém sešitu na gumičku, v té papírové kapse, co je plná starých lístků do kina, v díře ve zdi, v ohořelém vosku svíčky, v koříncích fíkusu, pod jedním záhybem svetru a pak v jedné srdeční chlopni cizince. Protože jste to vlastně vy, ten cizinec. Jste to vy a nejste.
Dobře, co teď s tím úzkým pohybem, fixovaní v sedmi téměř nepohyblivých věcech, v plochosti světa, v tuposti, bez očí, bez uší, bez nosu, kterých by se k vám dostala vůně. Jdete s cizince, lidé se na vás dívají a přestože tvrdí, že by to nikdy neudělali, lidé vás opouštějí... Protože to je to, co cizinec chce, chce vaší bolest, chce samotu a opuštěnost a nenávist a strach, to chce ze všeho nejvíc.
Občas se dokážu zastavit. Občas si ráno stoupnu před okno a uvědomuju si, jak je velké a krásné s těmi bílými rámy, jak je široké s tím pohledem na náměstí a do ulice na lidi s deštníkama, na lidi v čepicích, na holé stromy, na kamennou dlažbu, na šedé nebe a bledé odrazy na vlhkém asfaltu. Všechno je to tak reálné a skutečné a já si to beru do rukou a hrnu si to do srdce a pak jedu metrem a mám v uších sluchátka a rozumím hudbě a poklepávám nohou, a mám pocit, že bych dokázala rozhazovat rukama, protože jsem to já, protože jsem divoká a svobodná. Zastavuju se pohledem na zamrzlých světech ledem oblených větviček. Všechno se to třpytí, ale neplave to přede mnou nepřirozeně, nebojím se ztráty sebekontroly, říkám, jsem to já.
Většinou večer ležím v posteli a ráno sedím v křesle a mám hroznej strach. Nikdo neví, jak strašně, strašně, strašně těžký to je, jak snadno by to nebylo. Jak težko jde se toho zbavit.
Je dvacet dnů do Štědrého dne. Pořád tomu tak je. Dvacet dnů do Už nebude.
 


Komentáře

1 Jaen Jaen | 9. prosince 2014 v 23:41 | Reagovat

Ten konec - taková tvrdá tečka..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama