Hledání Vlčího vrchu

9. listopadu 2014 v 16:03 | Sense |  Hledání Vlčího vrchu
Hledám Vlčí vrch.
Hledám jeden přesný moment, který si vytvořil velmi široké místo v mých vzpomínkách. Ten moment se tam usadil a přelepil se nálepkou Velmi krásné, uchovat pro případ nouze. Co je případ nouze? Většina toho kolem.
Hledám ve své hlavě Vlčí vrch. Vypadá asi takhle:
Nejdřív se ti přímo před očima otevřou ty nádherný mlžný krajiny a jediná slova, kterými jsi schopná je vyjádřit jsou měkké a hebké. Měkké a hebké budou slova pro krásu, pro něhu srdce, pro pohodlí, pro teplo a pro bezpečí. Svět kolem je měkký a hebký a měkké jsou uši mladých telat za tenoučkým, takřka neviditelným elektrickým plotem. Jejich kožichy jsou huňaté a neupravené, jako by zrovna vstala z postele, kde se dlouho a do sytosti vyválela, z nedělní postele, kde odpočívala ještě dlouho poté, co se jejich oči zalepené ospalkami otevřely. Stojí tam jaksi neohrabaně, ale nevypadají, že k nim doléhá zima, která se jemně plíží k mým uším a plazí se po konečcích prstů k promrzlému prostoru těsně před zápěstími. Patří k celé té krajině kolem, dodržují s ní dohodu o přežvykování studené trávy, o rozbahněném prostoru kolem napajedla.


Mlžný krajiny a stromy s napůl opadaným listím, jejichž oranžovost a červenost mi unikla, až zůstala jen hnědá a žluť a cosi neurčitého, co není šedá, ale mohla by být, kdyby se jí byl ukradnul ten poslední drobný pigment barvy, který má.
Procházíme kolem krav a snažíme se s nimi navázat konverzaci v jistém zeleninovém jazyku pozdního léta. Vznikl kdysi na houbách, kdy v košíku nebylo nic a tichým ranním lesem se ozývaly zvuky ptáků: "Nech to hóó! Nech to hóó!" a doslova vedle nás vykvetla velmi prožívaná houba, skutečně výzva každého mluvčího v této řeči. "Hlííííííííva..(a co dál, už nemáš dech, prožil si hlívu, ale co dál s tím. Hlíva není úplná, nemůžeš jí jen tak přece nechat. No tak, v plicích je ještě dech a ty to dokážeš, dokážeš to říci lépe, než předchozí slovo..) úúústřičnááá."
Každopádně voláme na ně slova podobná jejich řeči: "Dýýýýýně." A krávy se na nás dívají a neříkají si vůbec nic o tom, že jsme blázni, neví nic o tom, že je vidím jako to nejkrásnější nejhebčejší a nejměkčí na světě. Přežvykují trávu. Při prvním náznaku divokých býčích pohybů, který projevil zájem i o něco jiného, než o trávu, odcházíme.
Takže: Vlčí vrch.
Jdeme do kopce a ve vzduchu je možná kouř. Dřívější zasněnost a možná jistá melancholie se u krav a dýní změnila v něžnou komiku a vtip. Ruce pod kabátem strašlivě studí a chce se pištět a nechce se psát, chce se jenom prožívat znovu a znovu ten pocit zájmu ten studený smích ta hřejivá zima. Ten běh, ten dech, ta chvíle, kdy chceš i od tohohle odejít, protože už stojíš nahoře, od hromady ohořelých kmenů a haraburdí se přesouváš na ten plácek vpřed blíže k lesu, co vypadá, jako by se z něj každou chvílí měla vyřítit smečka. Ten les tě přinutí přemýšlet o vlastní rychlosti, o vlastní prosté schopnosti jenom se rozběhnout a klást jednu nohu za druhou v neúnavném tempu zběsilého úprku s pronásledovateli za studeně zpocenými zády.
Jak tu stojíš, chceš odstřihnout ten smích, protože sem nepatří. Sem patří úsměv, nebo možná něco na cestě mezi úsměvem a něčím jiným. Přesně nevíš, co to je, přesně to nechápeš a ani nemusíš. Nemusíš všechno shrnout do slov a do vět a dát tomu úvod a závěr. Něco je jenom tvoje ve svém chaosu. Takhle to stačí. Lehám si na zem, nějak bočně ho pozoruju, jak zdánlivě nervózně popochází, roztržitě, nechápavě, škrtá zapalovačem, snaží se potahovat, snaží se vypnout, stejně jako to dělám já, snaží se dívat, stejně jako se dívám já. Možná, možná ho to v tuhle chvíli nezajímá.
Ale já jsem teď v bezpečí. Jsem doma, jsem měkce obklopená svým kabátem. Jsem uvelebená na ledové zemi, můžu volně dýchat, stáčím svůj pohled k nebi, které je bledě modré a když se dívám mírně dopředu, vidím měsíc, srpek. Prostě tam je, na obloze. Temnící svět, jemná naoranžovělá záře od slunce. Mlha. Svět je rozprostřený do šířky a mírně pulzuje, obíhá v kruzích - sám mezi sebou - trávou, zemí, hlínou, kořeny, kameny, bžum, vzhůru - kameny, kořeny, hlína, tráva, šimrající stébla trávy, vzduch, vzduch, vzduch, výška, dálka, širokost, polechtat měsíc, vzduch, pak... stav beztíže a zase klesání dolů, rychlejší, naléhavější, strmější - ta kost nad hrudí, plíce, celé tělo, plochost, až pak srdce, tlak v břiše a zase tráva, hlína...
Svět mírně pulzuje skrze mě. To je klid. To je Vlčí vrch.
Pak je země už moc studená a svět příliš temný. Vstávám a jdeme. Zase před něčím utíkám. Zase smích, zase komičnost, jsem zpátky. Cítím se vedle něj svobodně cokoliv udělat. Lehnout si do trávy, teď se mým nohám chce běžet. Je to Vlčí vrch, je to kopec, odtud se přece sbíhá, ne. Tohle místo je na to přesně určené. Seběhnout dolů, pustit nohy. Nebát se. Běžím. Běžím hrozně daleko. Nechávám ho za sebou. Znám hebkost větru a světa..ale.. už to končí. Už to končí.
 


Komentáře

1 Jaen Jaen | 9. listopadu 2014 v 19:24 | Reagovat

Jako bych tam byla a prožila vše, co se na tom kopci stalo..Kopce jsou určené k běhání..Fascinuje mě, z jakých hlubin to bereš..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama