Křehkost. Naše.

27. dubna 2014 v 23:57 | Sense |  Poetické záblesky
A co možná neumím
je hodně velká plocha světa.
Hodně hluboko v tý vlně
a elastických vláknech.
A je to skoro vše.


Dobře cvičení delfíni
a hrají si na vlnách
a plavou si ve vodě.
A není to nic, ale
vím.
Jak se
zavřou
oči
A všechno se zmlží,
když se zase otevřou
a budem svět světel
lepíme na sebe ve vrstvách
podzimní barvy
rozpadajících se světů.
Našla jsem tu cestu.
Tenká
železná
měkká
konstrukce
z kovu
z betonu
ze sametu
a
Našla jsem si cestu lemovanou světlama.
Díky. Děkuju. Vedeš mě za ruce.
Vrávorám po schodech
a padám
a válím se po domech.
Díky. Jsi jako světlo.
Jako by tvoje dlaně byly lucerny.
Všechno se zamlží.
Po uši. Po oči. Duši, tušíš duši.
Nejsi nic, křičíš to do světla svýma
nohama
svýma
holýma rukama.
Zubama, když se usměješ
a tvrdíš, že se nebojíš.
Tady smíš (tančíš, smíš, smíš, sníš, blíž, blíž, ještě,
křič, tříšť
já.)
Bledost.
Světlost
Hladkost.
Hebkost.
Všechno je to jenom o tom zapomenout na strach
na bolest, smrt a veškerou patetičnost času.
Křehkost.
Naše.
 


Komentáře

1 Long Long | 2. května 2014 v 21:38 | Reagovat

"Všechno je to jenom o tom zapomenout na strach
na bolest, smrt a veškerou patetičnost času."

Myslím, že znám to zapomínání.. A to kalné uvědomění.. Křehcí - zanedbatelní. A všeho kolem je tak moc a tak silně. Ta křehkost je k pláči.. ale je odvážná.. ještě jsme vydrželi.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama