Krize tvého světa

10. listopadu 2013 v 13:19 | Sense |  Vřískot

Je způsob, jakým jsi sama,
neskutečně znuděná a otrávená, měla jsi pocit, že jí zabodneš nůž doprostřed čela.
Stejně tohle noční bdění je jenom čekání na slzy.
Přijdou.
\nebo nepůjdeš spát,
ráno přijde za tebou, přispěchá s otevřenou náručí,
padneš do něj po hlavě, bude se ti točit svět.
Nežiju, jak jsem vlastně chtěla.
Zamkla jsem se ve městě a v tom koberci obloženým pokoji
jsem nespokojená, nešťastná a držím tě za ruce jako bych tě už nikdy nechtěla pustit.
Je způsob, jakým jsi tak strašně moc sama.
A je vážně noc
a ty zase nemůžeš spát.
Jenže tu není nikdo, kdo by tě ukolébal ke spánku.
Krize života.
Krize tvého světa.
(Knihovna, hospoda, světla a tma a smích a jsem šťastná, vážně jsem. Točí se svět, už nemůžem.)
Nad prahem noci nevěřím v osud.
Nevěřím v budoucnost.


Možná si i zůstanem.
Nebo se rozplynem jak sen nad ránem,
kdy nejdem za Hvězdou.
Cestou necestou, po cestě bez konce.
Šlapem, s citem do kopce.
Já jen, že.
Zase všechno bez tebe.
Zase všechno,
zase nic.
Zase bez sebe
a víc
už to nikdy nebude.
Lodě na vodě,
lidé v pohodě.
Zíráš na mě,
jak já na tebe.
Tupě.
Zase bez sebe.
Zase v pohodě.
Už jsem v pohodě, vidíš?
Nemusíš se bát.
Nikdy nikdy nikdy víc.
Nikdy nikdy nikdy nic
už nebude.
Ty bez slunce
já bez tebe.
A ryby? Pořád pod hladinou,
hynou.
Jak já tady nad ní.
Plížení a plazení a
pocení?
Vážně?
Jo.

Možná to není proto, že bych neznala smysl svého života.
Možná se prostě jenom nudím.
Možná prostě neumím
žít jinak.
Možná. Budu bloudit a nikdy se nenajdu.
Znáš tmu, bez světla, syrovou samotu
bez tepla.
Já jen, já jen jsem
.
Dýchám a bez konce se zdaj lesy,
kde nezpívaj ptáci
a pařezy jsou zařazený v řadě starostí,
znám tě.
Jsi sám.
Znáš mě.
Jsem s tebou.
Dým a strach a vážně ještě dýchám?
Já jen.
Že.
Cože?
Možná to není proto, že bych neznala smysl.
Možná tohle je smysl a nebudu mít víc.
Nikdy, nikdy, víc.
Prozkoumat ten prostor za světem.
Dívám se před sebe,
oči dokořán
nevidím na písmena
a asi
se přesto docela trefuju
a kdy ýs ne, nebadí.
Aspo%n ak.
Nějak jsem zase zpátky.
 


Komentáře

1 Long Long | 12. listopadu 2013 v 19:39 | Reagovat

Stejně tohle noční bdění je jenom čekání na slzy.
Přijdou.
nebo nepůjdeš spát..

Je způsob, jakým jsi tak strašně moc sama.

- to je úžasný.. a asi se to nedá vysvětlit.. a asi ani pochopit.. ale jde to vycítit..

(Knihovna, hospoda, světla a tma a smích a jsem šťastná, vážně jsem. Točí se svět, už nemůžem.)
Nad prahem noci nevěřím v osud.
Nevěřím v budoucnost.

- jako bych to viděla, jako by v tom bylo popsané něco, po čem toužím, co v těch řádcích skoro prožívám, ale je to jen dotek, ale je tak povědomý..

Možná si i zůstanem.

- ...

Už jsem v pohodě, vidíš?
Nemusíš se bát.

- to je na tom to kouzelný, vždyť je to rozhovor.. jakoby to ani nebyl monolog, protože cosi v tobě odpovídá.. možná i cosi ve mně..

Na konci jsem na chvíli zatoužila vědět, jak to vlastně je. Jestli je vážně možný to natolik vycítit jen z textu.. Ten pocit, že rozumím, možná klame, a možná ne. Chci zůstat v tom, že rozumím - způsobem svého čtení..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama