Nech mě přijít na to, že neexistuje svět

25. srpna 2013 v 0:26 | Sense |  Vřískot
Všechny ty prázdný začátky,
všechny prázdný zastávky.
Všechny ty uběhlý minuty,
(všechna ta staletí samoty, dny, kdy jsou jen sny, sny, sny a cesty přes přechody kdesi mezi tím.)
Sloupaný tapety, pohled na parkety.
Všechno, co není nic.
Vždycky, kdy chtěl bys víc.
Pak: Pohled na měsíc....
Je půlnoc a už to nikdy nikdy Nikdy nebude stačit.
)než zas umřeme.(


Těžká skutečnost.
Na čem ti záleží, co klidně opustíš.
Sníš? Ještě někdy sníš?
Teď, když už tak moc dobře víš
krabi na stropě,
vlasy ve vodě,
kouř, do kterého se zabalíš
a smíš?
Ne.

Nevíme nic!
A nic nevíme.
- Ten způsob, jakým (dnes) žít umíme.

Už nikdy nebudu přecházet koleje.
Končím tak po svým.
Nikdy si neprohrábnu
nerozhlédnu
si vlasy
se vpravo vlevo.
Už nikdy, nikdy víc
nebudu přecházet koleje.
Koleje přejdou přeze mne.

Kdo je obětí?
Koho to bolí víc?
- Dobře, asi radši nic.

Tak nech mě přijít na to,
že neexistuje svět
a já se můžu, jen tak klidně,
rozpustit jak led.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama