Za pět minut štěstí

28. července 2013 v 10:51 | Sense |  Poetické záblesky
Myslím, že ten týden na chalupě mi prospěl. Říkala jsem si, že jsou to stejně jenom planý slova, co se mi rozbíhaly hlavou, ale aspoň se konečně rozběhly a to byl velice osvobozující pocit.


Něco, co neplatí.
Ruce, co nejdou odlepit.
Papír, co stejně nejde pokreslit.
(Svět, co stejně nejde úplně zachytit.)


Něco si najít. Najít něco v dešti.
V nedožitém přežívání.
Co neraní,
co nezachrání,
jenom chrání
od padání!
(od dýchání.)
Být neskonale těžký,
skonat. (Klidně ve spánku.)

Jsme všechno,
jsme něco, co vidíme v prachu.
Světlo a tma a selhání zraku.

Jaké to asi je všechno to pochopit
a žít
s tím chápáním, co už není tápáním.
Nebo je. O to víc.




....

Budova
dvě hodiny v noci.
Venku tápají, padají
procházející se cvoci.
Pro cit nutí ?
Dusné šero v mezideští
(Ten čas ještě než vytáhneš deštník.)
V utrpení štěstí?
Těžko chodit po náměstí.
Zpocení, težcí.
Slova, co vyslovíš.
Krize bolesti,
kdy štěstí brání neštěstí.
Ale štěstí je jen v neštěstí!
A podlazených odpoledních.

Chci nevidět, chci uletět, chci zešílet,
chci tímto krokem získat svět.
Chci uletět bez cíle a doletět tak domů.

Dny bez lidí,
dny kdy svět spí,
dny iluzí.

Jdem, točí se nám svět
a my už nemůžem.

Říkanka pro opuštěného trola pod mostem:

Sedím, sním někde mezi
svítáním.
Bojím se, bojím
tíhnutím nutím
se.
Tlačí mě střevíce více
a více a více.

....

Eskort mezi lampy. Svítá hlasitě všechen ten strach ze tmy. Nezdá se, že bychom byli poháněni hledáním pravdy. Spíš jdeme dopředu užívaje automatického nutkání.
Zažene nás klekání a už nás nepustí, když se rozhodnem nasbírat světlo svic do sklenic. Půjdeme po špičkách, aby se nám nenamohly paty a nakonec nás stejně budou bolet záda. A já jsem za to podvědomě vlastně ráda.
Myšlenky jsou už zas okupovaný naprostou neexistencí reality jako, že když světlo svítí, uvidíme každý pohled na své i cizí tváři a možná některé dokonce i pochopíme, ale spíš ne, spíš se budem dívat skrz sklo, skrz DVĚ skla a pak je ještě znásobíme, abychom se mohli ještě víc litovat a ještě víc si snít do zaprášených zrcadel visících na zdech, dřevěných i sádrových i virtuálních.
Takže, je blbost, od čeho se vůbec nedá oprostit, co nás drží za svěšený ramena, když se propadáme do večera. Včera včera a včera. A zítra. Aha, už jsem se zase zasnila.
 


Komentáře

1 Ivina Ivina | Web | 28. července 2013 v 13:23 | Reagovat

Tady se mi líbí.
Móc pěkně píšeš totiž.
:-)

2 es ef es ef | Web | 28. července 2013 v 14:08 | Reagovat

jo, někdy jen fajn vypadnout a hledat, k čemu by se mohl člověk upnout.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama