Nemít tak paměť

16. června 2013 v 23:36 | Sense |  Povídky

Prodávali to v balíčkách po miliónu a osm set padesát tři zrníček. Našli se lidé, kteří to počítali, aby věděli, jestli to co koupili stálo za jejich pečlivě vydělané peníze. Balíček po miliónu a osm set padesát tři zrníček, jejichž počítání trvá, dobře, tedy milión a osm set padesát tři vteřin. A našli se lidé, co ten čas obětovali. Dá-li se to nazvat obětí, když to vlastně dělali kvůli sobě. Aby věděli, jestli dostali za co zaplatili. (Aby nějak zabili nudu a zkrátili čekání na smrt. Ne že by to byl kdokoliv z nich přiznal. Ne že by to kdokoliv z nich věděl.) Jmenovalo se to písek a bylo to k ničemu. A našli se lidé, co to kupovali, aby věděli, jestli se to skutečně nedá k ničemu použít. Někdy byli lidé co to kupovali, těmi samými lidmi, kteří to počítali. Někdy lidé, co to počítali byli prostě jen přáteli nebo sousedy nebo vrahy lidí, kteří si to kupovali. A jmenovalo se to písek a dalo se to nasbírat na pláži nebo jen tak někde najít, vykopat v zemi jako starou vzpomínku na doby, kdy nikdo ještě nepočítal zrníčka, která sypal na zem, ale nikdo to neudělal, nikdo to nevykopal, nikdo to nenasbíral, ale našli se lidé, co si to koupili a někteří z nich potom počítali, jestli číslo na obalu odpovídá realitě.


A byla jedna paní, na kterou snad zapomenete, protože jinak vám bude strašit v hlavě, zavrtá se vám do vzpomínek a rozhodne se rozprostřít celou svojí bytost po klidných, špinavých a nepořádných komorách vašich myšlenek, kam jste se uchylovali odpočívat, když byl čas a víno a hudba a cesta po vystouplých kamenech, co zvedají hlavu z jehličí, na hlavě mech. Vezme si koště a vy uvidíte kusy hadrů v jejích starých oteklých rukách, modřiny na unavených loktech, pohled mučedníka, a začne uklízet, komoru po komoře vyprazdňovat a vyhazovat staré věci, staré myšlenky, zahlazovat škrábance na skleněných stolech s kroužky od kávy a pocukrováním od popelu. A vy s tím nebudete moct nic udělat. A pak bude stát na prahu, vítr vanoucí skrze prázdné místnosti, meluzína a hudba prázdnoty, a bude se na vás dívat a pak jí to dojde, dojde jí, že je vládce vašich myšlenek. Ta paní se rozhodne, že má nad vámi moc, jako vládce vašich myšlenek, prázdné komory, o které se postarala, které jí teď patří. Jste dítě, co se právě narodilo. Jste sami. Jste kus ledového mramoru, tvrdého a tupě zírajícího, když na vás křičí, že nemáte úctu k nábytku, kterým zaplňujete své myšlenky. Na tu paní snad zapomenete, protože jinak se ve vaší hlavě nadobro zabydlí a už neodejde a vy se změníte na kus ledového mramoru nejdřív zvenku, pak zevnitř a budete jedni z těch lidí, co počítají zrníčka v balíčcích. Jedni z těch, co to dělají, aby zabili nudu a zkrátili čekání na smrt. Protože se nedá žít jako kámen. Tak snad máte špatnou paměť.

Vždycky se to přihodí vám, nikdy vašim sousedům, nikdy lidem na druhé straně ulice. Vždycky jste to vy, co se musí zblízka dívat na tu neodpustitelnou vraždu. A nemůžete s tím nic dělat, protože jste vždycky dítě, v tomhle případě vám může být sto let a může vám růst knír pod nosem nehledě na to, jste-li muž nebo žena, jste pořád dítě, co musí mlčet a přihlížet s nepochopením. Poznáte paní, co opatruje své květiny a říkáte si, jak je to šlechetné, stavět plot a vstávat časně z rána, aby se stihlo zalít dřív než budou květiny pod přímým slunečním zářením. Obdivujete se jí, pochválíte jí, říkáte si, jak byste to měli také zkusit. Starat se o květiny, co vypadají tak krásně. A když mluvíte s někým, kdo zkoušel květiny také pěstovat, ale nepochodil, podivíte se mu, že se diví, že ta paní, kterou znáte, má tak krásné květiny. Víte, že to chce péči. A laskavost. Každé opatrování stojí laskavost. To vás učili. Zpívat květinám, povídat si s nimi. Jako matka vychová dítě, díky své laskavosti a péči. Pak jí jednou omylem pozorujete. Zíráte chvíli do prázdna a po chvíli si teprve uvědomíte, co to ve skutečnosti vidíte a nechce se vám věřit svým očím. Poznáte paní, co se o své děti, o své květiny, stará, ale ta paní není laskavá, ta paní není šlechetná, ta paní není hodná. Ta paní se budí brzy ráno, aby vzala provaz a pod rouškou poslední noci uškrtila vítr, každé ráno, znovu a znovu. Vítr je silný, vítr povaluje květiny. Ta paní má na tváři zuřivý výraz a taky výraz potěšení. Škrtí vítr, aby zachránila své květiny. Květiny, jenž ostatní vidí a obdivují se jim a obdivují se paní a nikdo by nikdy neřekl, že někdo nelaskavý může mít tak krásné květiny. Vždycky se to stane vám. To vy to prokouknete. To vám se zboří svět. To vy se od té chvíle díváte na krásné věci a lidi, co ty věci tvoří a vidíte paní, co zabíjí vítr (každé ráno a trvá to věky) a barví se krví, bez slitování. A když máte štěstí, ta paní zjistí, že víte o jejím tajemství, A za nějaký čas se jí povede vás přesvědčit, že oběť větru je pochopitelná a nutná a ona je laskavá a šlechetná.

Tak přeju, ať jste slepí a hluší a kupujete písek. Jen tak se dá přežít. Žít je moc těžký. Těžkým věcem je lehčí unikat..
 


Komentáře

1 vitr71@seznam.cz vitr71@seznam.cz | 17. června 2013 v 12:19 | Reagovat

Nemít tak paměť...probouzet se s úsměvem a s úžasem hledět denně na ty samé věci. Znovu je obdivovat a poznávat... a usínání jako smrt...vše se zapomene...
Inspirující povídka :-) vážně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama