Tam a zase zpátky

4. ledna 2013 v 11:05 | Sense |  Ze života snílka
Vlevo modře svítí nápis: Co si vzít s sebou na pustý ostrov. Nevím jestli je ten ostrov pustý, ale vpravo zase vidím párek kufrů. A doufám, že jsem vybrala dobře.
Dovolím si být sentimentální.
Miluju svoje sny. Baví mě usínat a baví mě ty mlhavě snový příběhy, který si trochu žiju a trochu si na ně vzpomínám, když se pak ráno probudím a po pár minutách mi dojde, o čem se mi zdálo. Třeba ten dnešní byl docela děsivej. Zdálo se mi o moři, temným stmívajícím se moři, ve kterém jsem plavala. To moře bylo přecpaný. Bylo nás tam víc a taky tam byli žraloci. Tak se mi v té vodě líbilo, ale nemohla jsem si to plavání vychutnat, protože žraloci měli tendence zakusovat se nám do nohou, takže jsem je musela mlátit do čumáku, nic jinýho se nedalo dělat. Pak jsem třeba procházela (hele, koukněte se ven, svítí tam sluníčko, vždycky tak ozáří protější barák) takovými tunely, což mi připomnělo hru, kterou jsem hrála. A vůbec dnešnímu snu jsem vlastně úplně rozumněla. To se často nestává, abych rozumněla tomu, o čem se mi zdá.
Tak mě napadá, že stejně žiju jenom pro vzpomínky a sny. Někdy jo, ale spíš moc nemám ráda tu syrovost života. Když si tak žiju, občas se zajímám o to, co mi zůstane a co se propadne do zapomnění. Třeba to, jak si ráno čistím zuby a ten automat, se kterým si umyju ruce mýdlem a přestoupím okolo třičtvrtě na osm na Můstku. To jsou věci, co zapomenu. (Divný, teď se mi třesou ruce.) Ale jsou klidný. Pak je tu život, kdy vlastně svým způsobem taky jednám automaticky, protože nemám čas přitom přemýšlet. Pak je něco mezi tím, místo, kde pobývám. Místo, které opouštím.
Na vzpomínkách je krásný, že je může mysl obrousit a zbavit nežádoucího a taky to dělá. A nejvíc vzpomínek vzniká ze života. Ale to se musí nejdřív žít, že jo. Mám strach.
Nejkrásnější vzpomínka za poslední dobu. Lakovala jsem podlahu na tmavě hnědou a dveře. Vonělo to po laku a dřevu. Roztírat. Bylo tam to oranžové světlo a teplo. A klid. Už dlouho jsem se necítila tak dobře při manuální práci. Skoro jako při malování ale bez stresu, že to pokazím. A pak na mě zavolal brácha a svět se vznesl tak vysoko a byl večer a chladno, zbytky bílého sněhu, hvězdy, měsíc a předtím ten růžovo-oranžovej svět, co se loučil. A snění cestou autem.
Snadný přístup k slzám a obětí.
Jen se bojím, co zůstane ze mě. Na neznámý půdě. Ale za pár týdnů už si zase budu mýt ruce automaticky. Jen přežít to předtím.
Ale jestli se mi budou v noci zdát tak krásný příběhy, na který nepotřebuju znát žádnou řeč, tak to bude asi dobrý, ne? A dárek budou ty nejživější vzpomínky na světě, který zůstanou.
 


Komentáře

1 Natas Natas | Web | 4. ledna 2013 v 11:31 | Reagovat

Vzpomínky zůstávají a zkušenosti ti nikdo neuzme. Pěkně snově si to napsala. Zaujaly mě Runy na tvém pozadí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama