Co s očima

4. listopadu 2012 v 18:06 | Sense |  Povídky
Nemusí se to brát ani kolem a kolem, bylo to prostě takové. A jako takové to bylo nevyhnutelné. Všechno mělo ty temné barvy, na nebi se hádaly mraky s modrou oblohou a mraky byly jako obvykle větší a těžší a zalehávaly modrou, která jen tu a tam vykoukla ven, jako když se spáč v noci zavrtí a vykopne nohu nebo ruku zpod přikrývky. Bylo příjemně, začalo se stmívat, doba snění se přikrádala, našlapávala na bosé špičky a tu a tam dupla, aby na sebe upozornila.
A já? Byla jsem přece jen na dovolené a navíc jsem se celý den nehnula z postele. Postel to byla úžasná, jako stvořená pro celodenní lenošení. Matrace byla tvrdší a neproležená, nepohltila vás a neudusila, takže jsem se z peřiny nevyhrabala unavenější, než předchozího dne, jako se to normálně stává o víkendech. Příběh v knize, kterou jsem četla, byl právě v té fázi, kdy knihu obvykle odkládám, abych se na okamžik vnořila do reality a šla si namazat celozrnnou housku se sýrem a natočit vodu z kohoutku. Právě byla v posledním stupni gradování napětí. Už právě za pár stránek, se autor chystal odhalit totožnost vraha a dodat perličku. Čtenář už v tuhle chvíli ale dobře ví, o koho se jedná. Čtenář si chce už jenom počkat, až mu autor potvrdí jeho dedukční genialitu. Mě v tuhle chvíli kniha bije do spánků a nutí mě ke spánku a způsobuje mi nepříjemné šimrání v břiše a nadměrný tlukot srdce. Takže jsem vstala. (Vrah se jmenuje Patrik Sean, ale vlastně za nic nemůže, protože je nemocný, postižený schizofrenií.) Tak, teď jsem vám to potvrdila, o osm a půl stránky dřív. To je asi čtvrt hodina vašeho života.
A bylo to nevyhnutelné, rozhodla jsem se jít na procházku po městě.

Kdybych vám řekla, že už si nepamatuji, jak se to město jmenovalo, věřili byste mi? Asi ne. Spíš byste usoudili, že vám nechci říct, o jaké město se jedná, že naschvál zatajuji a překrucuji popisy, že odbočuji, neříkám jasně, zadrhávám se a mlžím. Měli byste naprostou pravdu, já moc dobře vím, jak se to město jmenovalo, jenže v tom je možná ten problém. Pamatuji si detaily. Pamatuji si mosazné zábradlí na schodech vedoucích z hotelového pokoje. Studilo do rukou. Bylo složitě propletené a koukaly z něj na první pohled stejné obličeje mosazných andělíčků. Já si ale pamatuji detaily, dívala jsem se zblízka a tak jsem si všimla, že jeden anděl se na mě kouká smutně, druhý, jak se zdálo, se šibalsky křenil a třetí dokonce pomrkával levým okem. Vypadalo to i trochu jako tik, i trochu jako gesto spiklence. Bylo na nich cosi falešného.
Vešla jsem do teplého podzimního podvečera a poprvé od mého příjezdu jsem začala vnímat město. Neměla jsem slepené oči únavou, chtěla jsem se procházet a poslouchat. Chtěla jsem otevřít všechny smysly a zabít tak přemýšlení. Nechtělo se mi věřit, že by Patrik nic netušil. Musel při nejmenším vědět, že je nemocný.
Kolem mě s cinknutím projel cyklista. Kolébal se ze strany na stranu. Napadlo mě, má-li sebevražedné tendence, nebo vražedné tendence, nebo se prostě jen bojí jezdit po silnici.
Procházela jsem se městem a jméno města vám neřeknu. Řeknu jen, že místí lidé pro mě sice byli cizinci a mluvili jiným jazykem a jinými jazyky, ale já jsem jim rozuměla. Už to tak chodí. Bylo to ale velice pohodlné v tom, že jsem se musela snažit rozumět a když jsem nechtěla, mohla jsem vnímat hlasy jen jako masu, mumlající kulisu, šum a spěch a zase spěch - někam dopředu, všichni šli dopředu, i když nic takového neexistuje. Jinak vás v cizích rozhovorech vždycky něco zaujme, jedno slovo, neobvyklá reakce, odtrhne vaše myšlenky od všeho (a je těžké vnímat všechno) a přiměje vás soustředit se na cizí svět.
Došla jsem k branám hradu a zjistila, že prohlídka začíná za čtvrt hodiny. Stálo mi to za to, počkat si. Nepopíšu vám hrad, pak byste ho mohli poznat nebo naopak byste ho vůbec nepoznali a já bych pak nevěděla, co z toho je vlastně horší. Stál tam. A jeho brána byla zavřená. Hromadily se před ní lidé.
Já jsem seděla na zídce a máchala nohama. Pozorovala jsem. O kus dál vzrušeně diskutovala skupinka turistů v bílých tričkách se stejných znakem na zádech (některým bylo tričko příliš velké, jedna paní ho jen tak tak přetáhla přes objemný hrudník, děti byly malé bílé tečky, které připomínaly všechno možné jen ne vločky). Některým se na krku houpal fotoaparát. Byla tam rodinka s dětmi, byly tam dvě babičky s kšiltem, jedna měla na sobě šusťákovou bundu a vycházkovou hůl, druhá dlouhý černý kabát a měla červenou rtěnkou natřenou pusu. Nepřipomínala Sněhurku.
Za deset minut měla začít prohlídka. Lidé nervózně postávali a atmosféra byla velice podivná. Nechápala jsem to. Na obloze byly červánky a připomínaly krev, když se říznete ostrým nožem a velké kapky krve spadnou do bílého umyvadla a rozpijí se do růžové. Chvíli jsem jen tak seděla a dívala se na nebe. Pak jsem ucítila, jak se atmosféra změnila a zvědavě jsem se rozhlédla, co asi tu nenadálou změnu nálady k lepšímu způsobilo.
Lidé už nepostávali a nedívali se tak nejistě po sobě. Neodvraceli pohledy, když se jejich oči náhodou střetli s očima toho, na koho se předtím bezostyšně dívali. Dívali se k bráně hradu. Uslyšela jsem něčí hlas, jak zašeptal: "No konečně!"
Před bránou stála žena. Byla něčím výrazná, i když dodnes nejsem schopná určit čím vlastně. Byla nepochybně hezká a dobře se na ní dívalo, ale nechápala jsem, co tam dělá, jako turistka nevypadala a ani nevypadala jako průvodkyně. Prázdně se na ní upíraly všechny oči a ona stála a nechávala se těmi pohledy koupat. Nenápadně se pootočila tam, pak zase tam. Přišlo k ní jedno z dětí v bledém tričku, zatahalo jí za rukáv a ona ho chytla za ruku a prohloubila svůj úsměv. Až teď jsem si všimla, že se ta dvojice nechala zvěčnit na fotce jednoho z turistů.
Překonala jsem ostych, naklonila jsem se k někomu, kdo stál jen kousek ode mě a řekla jsem: "Nevíte prosím, kdo to je?"
"Nevím," odpověděl.
"A proč tu je, co že se na ní všichni koukají?"
Jen zavrtěl hlavou, jako by si myslel, že jsem příliš hloupá než aby se mnou ztrácel čas. Upřel oči zpátky na ženu přede dveřmi.

Prohlídka byla poutavá. Zamilovala jsem si některé z portrétů minulých majitelů hradu a napsala si jména autorů, kteří měli nepochybně smysl pro humor a cit pro realitu. (Bohužel jsem se zapomněla zeptat, jestli malíři náhodou neskončili jako předmět zábavy poddaných, respektive ne oni, ale jejich uťatá hlava, co se ještě několik vteřin po setnutí dívá do davu).
Pak jsem vyšla ven, byla už tma, a bylo to tu zpět. Žena stála u dveří, už stranou a snášela pohledy odcházejících návštěvníků. Stála tiše a slabě se usmívala. Zařadila jsem se na konec a když jsem kolem ní procházela, neodpustila jsem si otázku.
"Promiňte, ale kdo jste? Proč se na vás všichni ti lidé dívají?"
Zasmála se.
"Vy nejste odsud?"
"Nejsem, to je přece poznat z přízvuku."
"Ale já myslela odsud jako z našeho světa. Vždyť je to běžné, lidé jako já jsou na každém rohu, přece není možné, že jste o nás neslyšela, leda byste nebyla odsud."
"Ale co děláte?"
"Nic moc, trochu se otáčím, trochu usmívám."
"Ale…"
"Vždyť lidé se přece potřebují na někoho dívat. Je to tak snazší, než se dívat na sebe vzájemně. Je nás víc a neděláme nic jiného, než jsme tu pro ostatní neklidné pohledy, co se snaží prostě nevnímat."
Do hotelu, kde jsem byla ubytovaná jsem spěchala. Všimla jsem si několika lidí, co byli něčím výrazní a dobře se na ně koukalo. Postávali na rozích ulic a lidé, kteří večeřeli jídlo z rychlého občerstvení na lavičkách nebo jen tak opření o zeď, na ně upíraly své oči.
Tak vidíte, proto vám neřeknu název toho města, stejně byste mi nevěřili. Vrátila jsem se do pokoje a radši šla číst. Nakonec to neudělal Patrik, jak jsem se dočetla. Někdy přece jen stojí za to dočíst osm a půl stránky. Dívat se na písmena.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama