Zamykání venku

21. října 2012 v 19:08 | Sense |  Poetické záblesky
Ve čtvrtek a v pátek jsem všechny ty věci vzala a pokusila se je zpapírovat. Tohle umělé psaní mi pak samotné dává víc smysl a vím, co tím vlastně chci říct. Ale nepomůže to tolik jako ty šílenosti sypané z vyhrnutých rukávů, šílenosti, co mi chybí.
V sobotu jsem pak všechno vzala a snažila se to změnit v příběh, vyskládat na poličku a nechat, ať se na to pomalu, krouživými pohyby, ukládá prach. Pak jsem odjela, nadechla se, vylezla na stromy a teď jsem tady.

Jsem tady, jsem tam.
A především utíkám.
Utíkám přede vším.
Před věčným čekáním
schovávám se za slovy.
Dnes vídám hřbitovy
z oken na záchodě.
Jsou tak nejkrásnější.
A co že chci?
Uvidět ve vodě
svůj odraz.
A nepoznat se.

- Oblečení bez těla, stejně jako tělo bez duše, neprobudíš.


Jen něco není v pořádku.
Jen spadla na zem kapka tuše.
Jen na ní někdo šlápnul a
vpila se mu do ponožky.
(Žít, to je tak strašně těžký.)
Jen něco není v pořádku.
Jen jsem zase neodešla.
(Chci umět chodit pozpátku.)

Vracíš se zpět a zpět,
bereš klíče,
cpeš je, šílená,
do zámku, otáčíš,
zamykáš,
zamykáš se venku.
Klíče padaj
do listí.
Sebereš je, oklepeš,
zamkneš.
Rozhlédneš se a zjistíš, že už všichni odešli
v domnění, že chceš být doma a sama.
Rozhlédneš se a zjistíš, že možná spíš všichni narychlo utekli.
Asi se báli, že bys snad zůstala s nima.
Bereš klíče,
pomalu, doufáš,
že se snad pro tebe někdo
vrátí.
Pak otočíš klíčem a
vejdeš do dveří.
 


Komentáře

1 Můzra Můzra | Web | 22. října 2012 v 21:41 | Reagovat

Je to krásné, všechny ty myšlenky v básních i v obrázku.
Ožívá látka jen na nás? Dýchá mikina? Jak se cítí? Sundáváme a měníme si někdy i naše domnělá těla spolu s oblečením stejně jako někdy odkládáme zvyky a naše dřívější podoby?

Líbí se mi tu... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama