Příčesek

16. září 2012 v 18:50 | Sense |  Povídky
Ano, je to částečně založené na skutečné události..

Sedím ve třídě, lavice jsou posunuté ke stěnám a uprostřed je ze židlí postavený kroužek. Na jedné z těch židlí sedím já a dívám se před sebe s tím trochu unaveným pohledem, co se vám vkrade do obličeje skrz řasy a víčka, když už jste dlouho poslouchali něco, co vás doopravdy nezajímalo, ba dokonce vás to rozčilovalo. Sedím a nejasně si uvědomuji tikání hodin v pozadí. Zhruba naproti mně sedí postarší žena, co se snaží tvářit chladně, odtažitě a nedychtivě. Snaží se působit velice profesionálně, na očích má brýle a je velice upravená, v levném, ale elegantním oblečením, co jí obepíná možná poněkud nedůstojně vzhledem k neforemnosti její postavy. Ale budiž všechno odpuštěno, jen kdyby neměla v tváři ten pohled! Je tak jasné, jak chce působit. Protože ona je z nás ta chytrá a poučená, omlácená životem, říká - rty s vrstvou růžové rtěnky ještě podtrhují důraz na slovo omlácená. Ano, je omlácená a moc dobře ví, jak můžeme dopadnout. A její chladné oči se zpoza těch brýlí upřou na mě, zabodnou do mě jednu z těch ostrých jehel, které ukradla v paláci ledové královny. Snaží se tak působit, ale jehly tají v lačném ohni uvnitř.

Dívá se na nás na všechny - je nás kolem dvaceti a všichni včetně jediného kluka ve třídě vypadáme jako dívky - dívá se a povídá a je to k uzoufání odtažité. Má naučenou svou roli dobře. My všichni tady kolem to víme a jsme spojenci. Rozestavuje židle do kolečka, aby vytvořila představu svobody v diskutování. Máme přece prostor se vyjádřit a ona si taky občas ráda odpočine, jak říká. A nikdo jí nevěří a všichni mlčí.
Vchází do třídy a prohlíží si naše tváře, znovu ten nadšený výraz, který obvykle skryje ve chvíli, kdy se její měkké tělo deformuje o židli. Teď ještě než usedá registruje změnu. A to je pro ní potrava. Vrhá rádoby ledový pohled co v letu taje a mění se ve vodu mým směrem! A míjí mě, zasekává se a vpíjí se do osoby, co sedí vedle mě. Ta se nervózně zavrtí a sundá si svojí patku - ofinu, kterou dřív neměla, ale kterou teď přinesla, vytvořenou z něčích vlasů.
"Och, co to je?" vyhrkne ona a dívá se, lačně se sápe po jejích slovech.
"Příčesek," říká ta dívka vedle mě.
"To znám! To já moc dobře znám. Je to dobrá věc. A tobě to moc sluší, Jano, moc ti to sluší. Úplně to člověka změní, nemyslíš? A může to kdykoliv sundat," rozplývá se.
"To teda! Je to takhle o moc lepší," říká dívka vedle ní.
"A…a odkud to znáte," ptá se Jana opatrně, vědoma si zákeřnosti rampouchů.
Pak se svět promění.
Ona si sáhne na hlavu svými dokonale upravenými prsty. Zvedá ruce, zakrývá si obličej, jsem tak ráda, že jí nevidím do očí, když brouzdá rukama ve svých prořídlých načesaných vlasech a pak…pak něco vytahuje. Zatáhne a z lebky jako by se jí odlepil velký chuchvalec vlasů - ne chuchvalec - pramen. Celá pravá strana její lebky je holá, svítí, odráží se od ní světlo ze stropní zářivky.
"Je to praktická věcička," říká a mává před sebou s příčeskem.
Zírám, zděšená.
A pak to přepjaté ticho povolí.
"Také si myslím," říká Jana a po patce následuje velká část jejích dlouhých krásných vlasů. "Prostě mi vlastní vlasy nikdy pořádně nenarostly," říká a krčí rameny, holá lebka svítí.
"Tak vám taky ne?" říkají další a sahají si do vlasů.
"Stačí je jen jednou za čas pořádně umýt, aby nesmrděly - ale jinak se ani moc nemastí a vypadají jako pravé, když si je člověk nabarví na příslušný odstín."
A všichni sedící ožívají a vyndávají si prameny vlasů.
A já sedím, podívám se na jediného spolužáka s tím jeho trochu zženštilým obličejem a on mi pohled opětuje, pak se usměje, odezírám mu ze rtů slova: "No a co."
V dalším okamžiku v rukou svírá podstatnou část svých vlasů, kromě pár slabých zkrabatělých, pampeliškovému chmýří podobných, pramenů za ušima.

Dívám se na ně a oni se proměnili v příšery. Smějí se, kývají hlavami a své příčesky si mění!
"Vždycky jsem chtěla být blondýna!" křičí Tereza a rozhazuje rukama do stran, zatímco jí Anna podává své vlasy.
Nervózně se zatahám za ty své. Moje vlasy jsou pravé.
Pak se náhle ochladí, nebo se něco změní a všichni ztlumí hlas. Oči mám upřené do země, ale přísahala bych, že na mě teď všichni zírají. Zírají na mé vlasy. Čekám, kdy se Anča zvedne. Moc dobře vím, že má v první kapse penálu nůžky. Minulou hodinu s nimi stříhala papíry na písemku.
 


Komentáře

1 Vera Vera | Web | 16. září 2012 v 19:17 | Reagovat

Brrr... dosti hororové, řekla bych, ale líbí se mi to. Umíš čtenáře skvěle napnout:)

2 Frankie Frankie | Web | 16. září 2012 v 19:54 | Reagovat

Creepy.

3 Vladimir Vladimir | E-mail | Web | 16. září 2012 v 23:55 | Reagovat

Vera +1 :)

4 kacalan kacalan | E-mail | Web | 17. září 2012 v 21:41 | Reagovat

Ty vado. Tohle mi opravdu připadalo trošku jako horor, ale bylo to tak dokonale napsáno, že... nemám slov. Opravdu jsi mě dějem překvapila. Až se divím, co se dá vymyslet. Prostě, hmmm, asi se budu bát, kdo kolem mě má pravé vlasy. Řekněme to tak. Chci ti článek pochvílit, protože je to neskutečně povedené.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama