Česnek

12. srpna 2012 v 20:34 | Sense |  Povídky
Jo, mám i takhle hloupý nápady.

"Jo, já to zvládnu," řekla a vytáhla ostrý nůž ze šuplíku. Nůž měl pěknou dřevěnou rukojeť, hladkou. Vypadal nový, čepel byla lesklá, v barvách temné šedi. Odrážela mlhavý odraz její tváře. Koupala se v tom šedém světě uvnitř chladného kovu, broušená k dokonalosti. A dokázala spolu s tímto nožem zranit. Když se v něm odrážela její tvář, viděla jeho očima, mohla tak ublížit, ne? Mohla to docela dobře dokázat. A tak ho pevně sevřela v levé ruce a…ukrojila plátek (jemný, téměř průsvitný) česneku. A potom ukrojila další.

A neslyšně, úplně tichým tajeným šepotem, přitom pohybovala rty. Něco si pro sebe zpívala, aniž by o tom kdokoliv věděl. Krájela česnek, trochu ho sledovala, trochu zamlženě byla někde úplně jinde. Jde to, takhle utíkat, je to úplně jednoduché, když si tak člověk šeptá neslyšné písně, jako by je neuměl udržet jen ve své hlavě a musel je takhle ventilovat pohybem rtů. Jde to, myslet na něco jiného. A ten nůž už odvede práci sám, za vás. Prostě jen krájet plátky (úplně tenké) česneku.
Dobře, no, trochu se i řízla. Chvíli jen tak zírala, jak se česneková šťáva spojuje s tou rudou, jak špiní chlad kovu, ničí šeď, tvoří zvláštní kruhy na prkýnku. Dobře, když si strčila prst do úst, aby zastavila krvácení, cítila tu nezaměnitelnou chuť krve a taky chuť česneku. Chuť česneku - těžce nepoetickou. A chuť krve. Krev. A dokrájela ten česnek se zalepeným prstem.
Pak sledovala, jak se smaží, oběť jejích krvelačných představ, když zírala na česnek z nože, který mezitím přestal být zrcadlem.

Ať si potom myla ruce kolikrát chtěla (a dělalo jí to trochu problémy s tou náplastí - dětskou, s obrázky usmívajících se modrých opic), nedokázala ze svých prstů smýt (vůni?) pach česneku. A ještě horší na tom bylo, že cítila i odpornou pachuť v ústech. Bože, jak nenáviděla česnek. Ta chuť. A ona spolu se svojí krví dostala do úst i trochu toho hnusu. A teď tím byla obklopená. Naštvaně opláchla vrstvu mýdla, sledovala, jak se do vzduchu vzneslo několik bublin.

Procházela pokojem a potkávala je a ptala se. Vždy k nim přišla trochu obezřetně, s hraným úsměvem na tváři a slovy: "Víš, co je fakt vtipný?" A ukazovala jim svoje prsty a ptala se jich, jestli to cítí také, nezaměnitelnou vůni (ano, když mluvila s nimi, mluvila o vůni) česneku. A oni říkali, že jí možná trošku cítí, ale že jí něco takového přece nemůže vadit, že se to brzy smyje a ona říkala, že v to opravdu doufá, protože se takhle nemůže ani podrbat na tváři, aniž by cítila česnek a že je to opravdu, ale opravdu, nechutné.
A oni se jí trochu smáli, protože to přece bylo vtipné, když někdo poprvé v životě vařil něco z česneku a pak takhle vyšiloval. Smáli se jí, že její ruce nejsou zvyklé na práci a na to být špinavé.
A ona se jim zpočátku bránila. Častovala je nadávkami a v několika nesnesitelných případech i kopanci. A pak se bránit přestala, pak už o tom nemluvila.

Byl to už týden. Dlouhý týden, co krájela česnek a řízla se. Ranka na prstě už vytvořila strup, který začal pomalu mizet. Vlasy, které měla čerstvě ostříhané jí narostly o půl centimetru a nehty o čtvrt centimetru. Na fíkusu se mladé světle zelené listy pomalu zbarvovaly do temnějších odstínů zelené. A její prsty byly stále cítit česnekem.
Procházela svým životem a každou chvíli se jí zvedal žaludek. Bolela jí hlava, v noci špatně spala. Byla věčně nevrlá a podrážděná. Všude cítila česnek.
Ještě párkrát se zeptala ostatních, jestli to cítí také, ale oni tvrdili, že možná ano, možná trošičku, ale že to bude brzy pryč. A ona nevěděla, jak se toho má zbavit, máčela si prsty v navoněných krémech, olejích, mastičkách - a ty se zdály, jako by snad jen umocňovaly česnekové aroma a tak toho nechala.
Desátý den ode dne, kdy krájela česnek omdlela.

Říkali, že je to něco s nízkým tlakem a že by měla víc odpočívat a pít vodu, zvlášť když se jí udělá zle. Nepřítomně přikyvovala.
Chvíli po probuzení si totiž říkala, že je vlastně v pořádku, že jí nic není, co se jí to asi stalo. Pak jí začalo něco trochu vadit. Něco jako podivné nutkání, co měla zasuté vzadu, vzadu, daleko v hlavě. Pak se podívala na své ruce a zdály se jí jaksi špinavé. Dala je blíž k očím, aby se podívala pořádně - z čeho asi tak mohla mít špinavé ruce - a pak to přišlo… Česnek. Česnek. Česnek. Všude kolem.
Procházela svým životem a bylo jí zle. Nosila rukavice, rychle se unavila, často odpočívala, začala kouřit a pokoj obestavěla kouřícími vonnými tyčinkami. Tvrdila, že tak zahání zlé duchy. Občas zvracela, občas omdlela. A oni tvrdili, že je to tím tlakem. To se holt občas přihodí.
Jednou se zase řízla do prstu, když krájela papriku. Chladná šedá barva, co se utápěla v ostří nože jí hypnotizovala, pak jí zkalily kapky krve. Ale vlastně to nebyly ani pořádné kapky. Když se dívala, jak hluboká rána je, divila se, jak málo krve z ní vyšlo. Zasáhl jí takový divný pocit okolo srdce, pocit, co sjel až k žaludku a tam se rozléval do těla připomínaje mrazení. Vše plnila důvěrně známá vůně česneku. Prst neolízla, ale dala jej pod studenou vodu.
Zase se jí začala motat hlava a cítila, že asi omdlí. A než se jí to skutečně přihodilo, napadly jí dvě věci. První: "Haha, když mi tak vadí česnek, tak jsem možná upír." Druhá: "Měla bych vypnout tu vodu, ještě než se složím."
 


Komentáře

1 M* M* | Web | 12. srpna 2012 v 21:16 | Reagovat

Děsivý. Jak se znám tak si teď po kontaktu s česnekem budu očuchávat ruce.
Zajímavá povídka a námět především.

2 hahaporadnevimjakouprezdivkusemmampsat. hahaporadnevimjakouprezdivkusemmampsat. | Web | 12. srpna 2012 v 21:45 | Reagovat

to samý mám s koprem!
ne, vážně, líbí se mi jak píšeš;)

3 userka userka | Web | 12. srpna 2012 v 21:53 | Reagovat

To je dobře napsaný, to se mi líbí ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama