Utíkání od Prázdna

30. července 2012 v 15:29 | Sense |  Vřískot
Shrnutí tábora. Pokračování.. Nemá to moc literární hodnotu, ještě jsem se do toho úplně nedostala. Vždycky je to velice silné. Letos tomu nebylo jinak.
Texty - Nejlíp se tak natáhnout, Placebo, Marie (kurzíva)

Nechci to ztratit.
Ten život.
(Jenže ani ten nestačí.)
Jiskry, co se snášejí dolů jako padající hvězdy.

Slova tam prostě nebyla.
Ta napsaná.
Skutečnost na ně byla moc skutečná.

Jsme tady.


"Verunko? Verunko!"
"Já tě praštim!"
"Víš, co…."
"…Hraju."

Hele, neměli bychom jít spát?
Měli, ale nepůjdem.
(Jakmile se setmí, jako by přišla nová síla být.)
A pak že lidi musej spát. (Nemusí spát.)
Kafe. Kofein.
Čaj s cukrem. S cukrem.

Mmmhhhmmmdmbmmmmhmmm.
Roubík.
"De Bil."
("Kopačku do xichtu.")

"Nejhorší je, že mi je ho líto, místo abych na něj byla naštvaná."
"Někdy mám chuť do něj praštit, prostě ho jenom umlátit…
…za to, že mě nenechá pomoct mu."
"Neumí být sám."
"Možná to chápu."
klopýtám do tebe, je vše co dělám
nejasně si pamatuju a mám strach být sám
Už ty rozporuplný city vlastně zemřely.
Už jsem ho nechala jít.
S hořkou pachutí bolesti. (Za všechno, co on je a já nejsem.)
(Za všechno špatné, co se mu stalo a já mu s tím nedokázala pomoct.)

"Poběž! Já je zdržím!"
"Mně se bude stýskat."
"…Mně taky."
Strach z toho je poslouchat.
Radši běžet a nevnímat ten
nůž přímo před očima.

"Jednou za čas se v duchu zastav a přemýšlej, jestli dýcháš. Mohlo by být trochu nepříjemné, jak pro tebe, tak pro nás, kdybychom najednou zjistili, že vedle nás kráčí mrtvola."
Paprsky ranní rosy.
Fialové mlžné svítání.
Touha po putování.
"Jdu za tebou, protože nic nevidím a sama bych se ztratila."
Krutý pohled.
Už jsem ho nechala jít.

Boj.
Běh.
Šílenství.
Popadání dechu. (Společně?)
"Já už nemůžu."
"Já taky ne."
("Tak běžíme!")
Kruh. Půlměsíc. Rvačka v trávě. Cáry vlasů. Krvelačnost. Neskutečnost pohybů. Fascinace modřinami.
Prázdno. Žárlivost. Osamělost (?)

Klíšťata.
Vykání.
Potřeba rodiny. Klidně špatné rodiny. Potřeba osobního přístupu. Strach z něho.
"Minulý rok jsi nepřijela."
"Tenhle přijedu. Slibuju…"
Alespoň ten klid, když vidím jeho úsměv.
Dětský úsměv.

Jsem pořád tady. Chci tam být. Tak mě nech.
A já nenajdu žádnou útěchu
V tvé ubohé omluvě
V tvé lítosti to zní absurdně
A já pořád zpívám -
Strach, že se ztratím v ozvěnách.

Noční scénky. Meče. Oheň. Hraní mrtvol.
(Poslední odlesk empatie. Dovršení odcizení (?))
Je to jed mazat si kolem huby med a neslyšet, jak se ti bortí svět.

Jejich smích.
Pochopte, že neumím jako vy žít.
Býti věčně na cestách.

A nejhorší je, že ač člověk víc chce,
tady, v Praze, to už prostě nejde.
Nebo…jde?
Chápu to okouzlení,
ten sen, co ožívá v noci,
ale když svou situaci nezměníš,
tak umřeš
(Ten pocit, když jsou nohy rychlejší. Když mluvím, aniž bych myslela. Když mluvím…a piju, zamotaná v kouři.)

Dodatek: Ta tramvaj nakonec odjela.

 
 


Komentáře

1 Long Long | 30. července 2012 v 19:56 | Reagovat

"Někdy mám chuť do něj praštit, prostě ho jenom umlátit…
…za to, že mě nenechá pomoct mu."
S hořkou pachutí bolesti. (Za všechno, co on je a já nejsem.)
(Za všechno špatné, co se mu stalo a já mu s tím nedokázala pomoct.)

- něco mi to připomíná, povědomé něco, co už je daleko a zešedlé.. (díkyvlku)

S cukrem? Teda.. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama