Zas nějak moc dlouhý konce

30. června 2012 v 23:01 | Sense |  Poetické záblesky
Slova jsou zbytečný plýtvání (ach tak moc!) drahých životů. Plýtvám svůj život.

Zas nějak moc dlouhý konce,
zdá se mi.
Vždycky je tu možnost pokračovat
loužemi.


Oči tě obejmou.
Chladné tiché ruce v tramvaji.
Hlasy ty zívají.
Možná byly jenom moc dlouho doma.
A pak venku zaspaly.

Šedý sny.
A ještě víc šedé dny.
Sluncem zalitý jsou
šedý ulity.
Poznáme přítele?
- Neboj, ne, nic se neděje.
Odraz v zrcadle.
Mám se bát?
- To byl bych rád.
Tak hrozně rád!
Vůbec nic se neděje.
Vůbec nic.

Tohle je všechno, co mám.
A tohle všechno, co dám.
- To už ti pak ale vůbec nic nezbude.
O to mi asi jde,
mávnutím dlaní
je odbude.

Možná si zmizíš.
A možná tě odletí.

Dlouho se mi zdálo,
Že se mi slunce smálo.
Pak mi došlo, že to jenom hrálo.
Byla jsem mu lhostejná.

To máš za to, že mezi nás nepatříš. To je dar pro odpadlé.
Hrnek kafe ve skleničce od džusu.
Plastová sklenice šampusu.
Budem se smát!
Na radost si hrát.
Budem lítat.
V místnosti plné krabic.
Zabalené neštěstí.
Radost. Štěstí. Šílenství.
Hudba bláznovství.

Splést si sklenici s vodou s popelníkem.
Vypít všechen ten popel až do dna.
Pak si připadat, konečně připadat
Šťastná.
 


Komentáře

1 Jaen Jaen | 1. července 2012 v 8:55 | Reagovat

Vždy si hrajeme na radost, a pak..pak v nás akorát zanechá prázdno.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama