Pouliční osvětlení

3. května 2012 v 19:11 | Sense |  Povídky
Ručička oranžových nástěnných hodin se přehoupla přes půl šestou. Ve skutečnosti bylo půl sedmé. Hodiny v obýváku šly špatně. Pak bylo šest podle oranžových hodin, sedm podle těch v kuchyni a sedm a tři minuty podle těch v ulici. Rozsvítily se pouliční lampy.

Zápis 2749
Sedím v obývacím pokoji v křesle u okna a pozoruji holuby. Kývají tak divně hlavami. Divně hlavami taky kývají ty děti, co se vrací ze školy. Taky se smějí. Ale nelétají. To asi umí jenom holubi. Holubi s barvou šedi stejně jako ta dlažba v naší ulici. Udělal jsem si čaj. Dnes už je to sedmý. Dochází mi černý, ale ještě mi tu zbyl nějaký zelený. Budu jim muset zavolat, aby mi přinesli nový. Nebo se možná pokusím trochu uskromnit. Ano, to zní rozumně. Jeden holub právě proletěl před mým oknem. Tak jsem mu zkusil zamávat a vylil jsem přitom čaj, co jsem držel v ruce. Zapomněl jsem, že ho držím v dlani. To se mi poslední dobou stává často. Prostě zapomenu. Jednou jsem zapomněl, že sedím a rozběhl jsem se. Klepaly se mi nohy, ale přitom jsem seděl. Vypadal jsem jako při nějakém záchvatu. Musel jsem si hned dát čaj a umýt si ruce. Mýdlo mi také dochází. Asi jim vážně budu muset zavolat… Ale ti holubi jsou opravdu tak komičtí, jak mávají těmi hlavami. Myslím, že tu dneska zůstanu sedět a budu je pozorovat celý den. Dneska si dám už jenom tři čaje - zelené a půjdu si umýt ruce jenom pětkrát. A bez mýdla. Mýdlo mi dochází a já jim nechci volat. Když vydržím do neděle, přijdou sem sami.
Teď mi stačí jenom pozorovat holubi. Před chvílí jsem viděl jednoho a ten byl skoro celý bílý. Říká se tomu hrdlička? Sedím a hledím. A hele, povedl se mi rým. Budu jim to muset ukázat.
Trochu se mi teď klíží oči. Nesmím zapomenout odložit čaj, abych ho zase nerozlil, dochází mi suché župany. Tak.



Zápis 2750
Uvelebil jsem se u okna a usnul. Když jsem se probudil, ležel jsem jako obvykle se zavřenýma očima a poslouchal. Slyšel jsem zřetelné tikání hodin - tik ťak, tik ťak, ve vedlejším bytě hlasitou muziku - duc duc duc, a venku na ulici hučení projíždějících aut a jakýsi hlasitý chechot doprovázený sborem rozvášněných hlasů. A taky jsem slyšel kapky deště. Usoudil jsem, že je vzduch čistý. Vím, že je všechno v pořádku, když zůstanu ležet se zavřenýma očima, zhluboka oddechuji a poslouchám. Když bych náhodou uslyšel tiché vysoké pištění, věděl bych, že jsou tady a já se nesmím hnout. Byl jsem rád, že je vzduch čistý a otevřel jsem oči do naoranžovělé tmy. Byla to hebká tma. Připomínala mi vždycky majestátnost a klapot koní a vůni čerstvých květin na tržišti, kde po kočičích hlavách utíkají děti s měkkými podpatky a důstojně kráčí dospělí, dámy s paraplíčky a klapou botami a chichotají se, zavěšení do pánů v klobouku. Měkké oranžové světlo města. To světlo mě uklidnilo. I když jsem věděl, že by tu někde mohli být, to světlo mi vždy dodalo mateřský pocit bezpečí.
Když jsem se vrátil s novou várkou zeleného čaje a rukama vydrhnutýma mýdlem (ano, musel jsem použít mýdlo, prostě jsem musel), uvelebil jsem se zase do křesla a pozoroval kapky deště a těch pár zbloudilců, co se toulali ulicemi. Hospoda na rohu zavírala. Jeden známý opilec (ten s tou zelenou pletenou čepicí a ušpiněnými kalhotami barvy uschlého listí, byl opět vyhozen i s flaškou piva na chodník. Pak odcházel - trochu hudroval a potácel se - hledat další místo, kde by se mohl usadit a zapíjet žal. Že zapíjí žal jsem věděl. Kdokoliv pije je zoufalec. Zoufalec, co se cítí moc smutně, co se snaží zapomenout, zoufalec, co se neumí bavit ve společnosti, co se neumí bránit povinnosti být taky opilý, zoufalec, co se snaží s někým bavit a dodává si odvahy. Tenhle člověk zapíjel žal. Trápilo ho i jeho pití, i to, že se každé ráno probouzel na dlažbě s omrzlými prsty a pak se belhal domů, hledaje klíče pod rohožkou.
Budu ještě chvíli koukat z okna a čekat, až se měsíc dostane do polohy, ze které ho uvidím. Pak zase zavřu oči. A taky mi dochází ten čaj. Mohl bych to zkusit bez něj, ale nechci, aby přišlo pištění.

Zápis 2751
Probudil jsem se ráno a donutil se něco sníst. Uvařil jsem si čaj a posadil jsem se do vyhřátého důlku v křesle. Protáhl jsem si záda, umyl ruce. Lidé pod oknem běhali a smáli se a chodili s komickými zarputilými výrazy, dokud je někdo neoslovil a oni svá uschlá ústa neroztáhli do více či méně hraného úsměvu. Plující osamělé lodě, co se jen tak nesrazily. Byli mezi nimi tací, kteří v davech vždycky kličkovali. Uměli to. Narodili se tu a prostě se nechali unášet tím proudem, hledali skuliny, vzduchové kapsy, do kterých skákali a zase se vynořovali. Bylo to jako jakýsi tanec, který si oni sami ani neuvědomovali. Paní na náměstí otevírala obchod s květinami. Čekaly tam barevné, naleštěné, kvetoucí. Začali se k ní ploužit lidé - dychtivé ženy dušující se, že prostě nemohly odolat a odnášející si kytici tulipánů a těch malých kytiček, muži, nervózně postávající s hraným zájmem. Prodavačka ten typ lidí znala. Nechala je chvíli postávat, aby se nevnucovala a pak se jich otázala, zda nepotřebují poradit a oni s nadšením přikyvovali (hlavy jim skákaly jako ty hlavy holubů na dlažbě) a za chvíli si už odnášeli uvázanou květinu se všelijakými ozdobami a kudrlinkami cudně ji schovávajíce za zády.

Zápis 2752
Celé dopoledne a část odpoledne jsem pozoroval lidi z okna. Pozoroval jsem i holuby a pil jsem čaj a ukusoval ty malé sušenky, co mi sem v neděli vždycky nosí. Pak jsem zase chvíli pospával - nemám to rád. Nemám rád spaní. Pak se vždycky probudím a musím čekat, než moje uši prozkoumají byt, je-li prázdný, jsem-li tady v bezpečí, neslyším-li pištění. Až potom mohu otevřít oči a zase se dívat. Ale poslední dobou usínám čím dál častěji.

Zápis 2756
Snědl jsem večeři. Nevyhodil jsem ji a jsem za to na sebe hrdý. Teď zase sedím ve svém křesle a píšu. Ruce jsou vydrhnuty mýdlem a černý, akorát vylouhovaný čaj mě hřeje v plném žaludku. Ale i přesto jsem na sebe hrdý. Najedl jsem se a je mi dobře a oni tu nikde nejsou, to vím jistě, vím to bezpečně. Venku se pomalu blíži soumrak. Očekávám jej, hledím ven a sleduji výraznější červená světla aut. Pod mými okny zpomalují a pouštějí utahané děti přes přechod. Děti se vrací domů. Starší děti jdou naopak ven, kráčejí ve skupinkách nebo dvojicích. Dospělí se vrací z práce. Zase je pozoruji. Vím, že o mě nevědí. Jsem skryt za záclonami a sleduji a dívám se. Oči se mi klíží únavou. Vím, že nesmím spát protože, když spím, je tu nebezpečí, že přijdou. Přestanu teď radši psát, možná mě právě tohle vyčerpává.

Ručička oranžových nástěnných hodin se přehoupla přes půl šestou. Ve skutečnosti bylo půl sedmé. Hodiny v obýváku šly špatně. Pak bylo šest podle oranžových hodin, sedm podle těch v kuchyni a sedm a tři minuty podle těch v ulici. Rozsvítily se pouliční lampy.

Zápis 2757
To snad ani není možné, co se stalo! Krčím se tu u okna. Neskutečně se bojím. Jsou tady! Je to jisté. Přišli s tím svým pištěním, odhodlaní změnit můj život, otočit jej na ruby. Nevím, kdy to mohli udělat! Celé dny přece sedím u okna a sleduji, co se venku děje. Něco takového mi přece nemohlo uniknout. Jak mohli něco takového udělat za mými zády?! Musím se uklidnit. Proto taky píšu. Jinak bych se asi zbláznil. Překonávám pokušení utéct odsud. Jenže venku by to bylo jenom horší. Drhnul jsem si ruce asi deset minut a teď jsou rudé a suché a jaksi hrubé. Piji čaj a jak je horký, pálí mě z něj na hrudi. Jak to mohli udělat?!
Probudil jsem se a se zavřenýma očima poslouchal. Neslyšel jsem žádné pištění. Ticho a jen slabé hučení města. Nic víc. A pak jsem otevřel oči a chvíli přemýšlel, co je špatně. Pak mě to zjištění zasáhlo. Pamatuji si, jak jsem vykřikl. Bylo to hrozné. Všude kolem mě bylo bledé, ostré, agresivní světlo. Jaksi prudké, jaksi nebezpečné. Bylo namodralé a nemocniční. Připomínalo mi je a já věděl, že je to jejich práce. To světlo vycházelo z lamp na ulici. Z pitomého pouličního osvětlení vycházelo bílé světlo. Bílé! Ne oranžové. Uklidňující oranžové. Oranžové jako plamen svíce. Oranžové světlo zmizelo a nahradilo jej to bílé. Vypadalo chladně a modře v tiché noci, co najednou nebyla ani trochu uklidňující. Nechápal jsem, kdy to asi mohli změnit. Pořád se dívám z okna.

Zápis 2758
No jistě! Muselo to být tehdy, když jsem si dělal tu večeři. Uvařil jsem si a najedl se - celkový čas jedna hodina a půl. Za tu dobu to klidně mohli stihnout. Proč jsem se já hlupák jen nedíval z okna. Kdybych nebyl jedl! A proto mi to tvrdili! Proto všechny ty přísně se tvářící doktorky v bílých pláštích a se slepenými řasami tvrdily, že mám jíst. Čekali na tuhle příležitost - až se půjdu najíst. Neměl jsem to dělat. Udělal jsem to.
Tím bílým světlem nás všechny sledují a kontrolují. Je to jejich sluha. Je to nové světlo. Báli se toho starého, protože nepatřilo jim. Měl jsem ho rád, patřilo do starých časů mého mládí, do období pánů v kloboucích, dětí v hnědých kabátcích, dam v šatech. Ač jsem to období nezažil úplně, patřilo mi, protože bylo staré a uklidňující. Měkké pomalé období. Měkké jako to oranžové světlo.
Věděli, že mě to uklidňuje. Chtěli to zrušit. Chtěli staré tvrdé mýdlo nahradit tím tekutým a čaj tím sladkým blafem z petlahví. Chtěli měkké oranžové světlo vyměnit za ostré bílé světlo pokroku. Sledování. Kroky v noční ulici byly najednou jaksi panické a rychlé. Opilec vyhozený z hospody zíral do světla jako probuzená sova a pak se klopýtavě rozběhl do stínu. A oni to z těch svých lampových pozorovatelen všechno viděli a také se dívali na mě a já slyšel pištění a zalezl jsem si do postele a nemohl spát. Tak, teď tu ležím a klepu se. A tma se proměnila ve studené peklo.

Zápis 2759
Musím proti nim bojovat, to je jisté! Musím se vzbouřit, snažit se je přesvědčit, aby to změnili. Nemám toho moc co na práci. Přes den sleduji ulici, v noci sleduje ulice nás. Noci už nejsou místem bezpečí. Musím s tím něco udělat.

Zápis 2785
Dneska mi po požití třetího čaje došlo, že už mi to světlo vlastně ani tolik nevadí. A ruce jsem si umyl tekutým mýdlem, které přinesli minulý týden. Pořád sedím na svém místě a pozoruji to typické holubí kývání hlavami. Pozoruji to, jak děti kývají hlavami a jak se lidé plouží svými životy. Jsem očima těch lesklých oken, na která občas pohlédnou s důvěrou, že jsou prázdná a mrtvá, že jsou všichni lidé v ulicích, žijící, chodící. Jsem neviděné oči a je to tak v pořádku. Dávám si čtvrtý čaj, čekám až se to modré světlo rozsvítí a trochu mi i připomene dámy v šatech a pány v kloboucích. Budu se na to světlo dívat a trochu se divit, jak mě kdy mohlo děsit.

Ručička oranžových nástěnných hodin se přehoupla přes půl šestou. Ve skutečnosti bylo půl sedmé. Hodiny v obýváku šly špatně. Pak bylo šest podle oranžových hodin, sedm podle těch v kuchyni a sedm a tři minuty podle těch v ulici. Rozsvítily se pouliční lampy.
 


Komentáře

1 Liz Liz | 8. května 2012 v 12:45 | Reagovat

Ježiši, to je jedna z nejděsivějších věcí, co jsem kdy četla :D Ale je to nádherné napsané.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama