Kruhy Kruhy zamotané

16. května 2012 v 17:54 | Sense |  Povídky
Pamatuji si, kdy jsem tam poprvé spadla, vítr mi foukal proti tvářím. Utíkala jsem. Vítr mi foukal do zad. A foukal mi do tváře. Po chvíli běhu, kdy jsem cítila, jak se můj tep prudce zrychluje a cítila ten nepříjemný pocit, že se dusím, že spadnu, že už se nikdy nezvednu, po té chvíli mi došlo, že jsem se vůbec nepohnula z místa. Chtěla jsem zastavit, ale nemohla jsem, byla jsem jako žralok. Byla jsem pořád na místě, běžela jsem. A nesměla jsem zastavit. Kdybych zastavila…zůstala bych tu napořád. A tak tu zbyl tep. Bušení splašeného srdce. Nemohla jsem dýchat, píchalo mě v boku, slabý ruměnec se proměnil v barvu rajčete a na těle mi ledový vítr sušil pot. Bolelo mě na prsou. Srdce v hrudi protestovalo.


Pak mě napadlo zvednout hlavu. Viděla jsem slabé bílé denní světlo, co se snažilo proniknout do místní větrné temnoty. Nedařilo se mu to. Byla tu tma. Když jsem tam poprvé spadla, nemohla jsem přijít na to, kde se nacházím. Když jsem se pak zase (po neskutečně dlouhé době) vynořila, došlo mi, že jsem byla na dně bezedné jámy a hleděla jsem na svět (do světla) skrz vodní hladinu. Byla jsem pod vodou, kde jsem musela běžet, aniž bych se pohnula z místa. Byla jsem pod vodou a nemohla jsem dýchat a dusila jsem se vyčerpáním. A trvalo to věky a já myslela jen na to, jak chci odsud pryč.
Pak mě napadlo zvednout hlavu a viděla jsem svět tam nahoře. Byl v příjemných hnědošedých a modrých odstínech. Příjemné světlo. Chtěla jsem se tam ztratit. Chtěla jsem… Pozorovala jsem žijící. Chodili mi nad hlavou, šlapali po vodní hladině jako po skle. Moderní Ježíšové. Byla jsem pod hladinou a mohla dýchat a nemohla dýchat a tak jsem jenom křičela a doufala, že mě někdo…
Zachránil mě vlekoucí se čas. Jáma pominula. Byla jsem teď nahoře na vodní hladině a dívala se dolů. Byly tam příjemné modrošedé odstíny. Chtěla jsem slyšet ten vítr a běžet, běžet s ním i proti němu. Chtěla jsem se tam vrátit zpátky, pryč z toho nadhladinného pekla. Chodila jsem po vodě a chtěla se utopit. Vítr nefoukal, ležela jsem mrtvě na zemi a nemohla jsem se pohnout. Byla jsem jako skála, odsouzena k věčnému ustrnutí. A přitom jsem se tak nějak…hýbala. A zase jsem sledovala ty tam dole, jak žijí. Tam pod hladinou. Ano, dusili se, ale žili.
Dívala jsem se na ně. Spadla jsem dolů.
Dívala jsem se nahoru. Chtěla jsem nahoru.
Dívala jsem se dolu. Chtěla jsem dolu.
Po nějakém čase jsem začala hledat díru v tom kulatém světě s dvěma stranami.
 


Komentáře

1 Barbora Čecháková Barbora Čecháková | E-mail | Web | 16. května 2012 v 18:10 | Reagovat

Hezký článek ;)

2 Bella Bella | Web | 16. května 2012 v 18:29 | Reagovat

Neuvěřitelné, úplně to vystihuje moje pocity..rozplocenost.. Je to strašně smutné, bezútěšné, ale je v tom něco..krásného.. Mrazí z toho.. Většinou nemám sílu číct povídky, ale tahle mě zaujala :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama