Po moři vonící vzpomínka

18. dubna 2012 v 19:15 | Sense |  Poetické záblesky
Jsme všichni jenom stíni.
Šedí a zase šedí. Siluety nezvyklých tvarů, co se plouží po chodníku,
vlní po trávě
a vodě
a hučí mezi odpadky.
Jsme stíni a všichni jsme stejní
- někteří malí, jiní velcí.
Nyní bez rozdílu.
Ale, když přijde tma,
prostě s ní splyneme.
Zapadneme do kaše, co se podobá létajícímu prachu proti prudkému světlu.
Ostré a přitom hebké kaše rozpuštěné noční oblohy.
Ve tmě jsme neviditelní.
(A ve tmě nevidíme.)



Bolí ta vůně.
Rozpadlé lastury.
Roztříštěné oblázky.
Sůl. Kámen. Prach. Písek .
A všechno to připomíná jakési mrazení.
A táborový oheň za letní noci, u kterého jistě umrzneme.
A chladná voda, ve které přesto rychle uhoříme.
A ostrá suchá vůně moře,
co se tříští o skály spolu s kamínky
a mušlemi (lasturami!)
s dírou v hlavě.
A roztažení na písku, co nám rozedře kůži se
necháváme omývat slanou vodou
a rodíme se pálivou bolestí a
hoříme a hoříme jasným solným ohněm,
co ustane spolu s pískem v nějž se noříme.
Hloub a hloub.
A pak zase odplouvá a
my jsme jenom lastury s dírami v hlavě.
Vzpomínka na stole.
Ostré a k uzoufání bolavé po vzpomínce.
Kámen a vítr a moře.
A plameny letního ohně, v nichž jistě umrzneme.

Hořká káva připomíná kouř.
Hrníček leží na zemi
- nadobro osamělý.
Ta země je malý kousek podlahy.
Ten hrníček je menší než vše, co lidstvo vytvořilo.
Ta káva je hořká a sladká
a dozajista připomíná kouř.
Leží tam na zemi a káva je…
vypita.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama