Lepší svět

23. března 2012 v 19:31 | Sense |  Povídky
Asi před týdnem se mi na chalupě zdál sen. Když jsem se probudila, sešla jsem po schodech dolů a nasnídala se. Pak jsem se v jednu chvíli hrozně vyděsila, protože jsem si na něj vzpomněla.
Potřebovala jsem ten sen zachytit. Omluvte konec. Potřebovala jsme to dopsat a poslat do říše hotových věcí. Nečetla jsem to po sobě. Mám hroznou rýmu a asi mi vybuchne hlava.


Sedíme v přeplněné třídě na židlích. Ve třídě, kam jsem chodila do školy. Teď je plná cizinců. Všechny tváře jsou cizí. Je tu jen Adéla a brácha. Měla jsem štěstí, že byl zrovna poblíž spolu s celým týmem. Ti obři se teď tísní v místnosti vedle a zdají se menší a zranitelnější. Snažíme se mluvit spolu konverzačním tónem, jako bychom vůbec neměli strach. Snažíme se smát té situaci, do které jsme se dostali, přirovnávat ji k těm sci-fi knihám, co jsme četli. A přitom z vlastních šesti očích, co na sebe hledí, čteme strach a tíseň. Je tam vypálená a odráží se po celé místnosti. Ten tichý poplašený šepot - jako křídla holubů, které vyplaší kostelní odbíjení. Ten šepot následuje rychlý sled kroků, co klapou do země.
Země
se
otřese.
Přijde to prostě a nečekaně. Nekřičíme, ale držíme se za ruce. Snažím se přistihnout se při nějaké myšlence. Snažím se přesvědčovat se, že to bude dobré, ale přitom zjistím, že nemyslím na nic, že se můj mozek proměnil v dokonalou prázdnotu s nedohlednými stěnami v dálce, od kterých se s prudkým duněním odráží zvuky hřmení, zvuky zemětřesení, co není zemětřesením, ale ve skutečnosti jen jakýmsi otřesem, který znepokojuje víc, než kdyby se země skutečně otřásala a voda ve sklenicích by se klepala. Snažím se jim zmáčknout ruce na znamení, že jsem v pořádku. Myslím, že se oni snaží o to samé. Jenže moje prsty nereagují a já jsem paralyzovaná v jediném momentu, kdy se svět, svět myšlenek třese. A všichni to cítí.
Chvíli neslyším nic - svoje myšlenky. Necítím nic - svoje prsty. Pak otřes ustane a padesát hrdel ve třídě se uvolní a dvacet z nich zaječí a deset z nich prudce zasténá. Dvacet rukou se zmáčkne a já ucítím svou dlaň, jak předává signál jako při elektrice. Uvidím jejich vystrašený pohled a slzy - ty, co se snažili ve chvilce hřmění potlačit, ale teď se vydraly na povrch jako láva ze sopek.
Otřes ustal a čtyřicet sedm úst se naráz rozpovídalo.
"Co to bylo Jsi v pořádku Bože Pane Bože Co to bylo Už je to pryč Já nemohl nic udělat Byl jsem jako Jsi v Bože Bože bylo pryč udělat jako."
Znovu sedíme na lavici, opření o zadní stěnu. Mlčíme a čekáme. Tiskneme se k sobě. Nikdy jsem Adélu nepovažovala za spřízněnou duši a brácha jí nikdy ani neviděl, ale teď se k sobě tiskneme a držíme se za ruce. Matyášovi přijde esemeska a on ji se zastřeným hlasem přečte a zní jako malý kluk, i když se snaží tvářit, jako že ta slova pro něj nejsou důležitá.
Přečte esemesku od rodičů a tak víme, že jsou spolu a v pořádku a mají u sebe Natálku, že jsou doma a čekají, co bude dál. A oni taky ví, že jsme v pořádku my a sedíme ve třídě v mojí škole ještě s jednou mojí spolužačkou a trochu se bojíme a myslíme na ně. A čekáme. Všichni čekáme.
Pak se ozve školní hlášení, abychom zachovali klid a nepropadali panice. Prý někdo (Kdo?) ví, o co jde (O co jako?) a odvede nás na bezpečné místo (To je kde?). Prý musíme jen poslouchat a ještě chvíli počkat. Pak se zprovozní vlaky v metru a my odjedeme tam, kam musíme, aby všechno bylo v pořádku a abychom zase viděli své blízké. Poslední skeptici začnou vypadat vystrašeně.

Venku to vypadá, jako by se nic nestalo. Ptáci létají po obloze a dvůr je stejně rozrytý a zabahněný jako předchozí dny. A my čekáme.
Pak vejde do dveří muž s uhlazenými vlasy, s uhlazenými šaty, s uhlazeným pohledem a uhlazeně řekne, že se máme připravit, že budeme odcházet na metro, aby nás odvezlo do bezpečí.
"A co ty otřesy? Budou se opakovat?" ozve se.
"Za chvíli půjdeme všichni na metro, někam odjedeme a pak budeme v bezpečí. To je všechno, co teď vím."
"Ale kam, kam pojedeme?"
"Na Dejvickou."
"Co budeme dělat na Dejvické?"
Ale muž už je pryč a nikdo se neobtěžuje běžet za ním. Protože, určitě přece musí vědět, co dělá. Jistě to mají všechno pod kontrolou.
Hledíme na sebe. Šest očí. Všechny vystrašené. Šest rukou. Pevně semknuté. Hledíme na sebe. Čekáme.

Po pár minutách vejde zase ten muž.
"Prosím, nechcete přece, aby vznikla panika, nebo tlačenice. Prosím, zvedněte se teď a pojďte za mnou, přidáte se k další skupině a společně dojdeme na metro a společně odjedeme."
A lidé vstávají a já vstávám také. Prostě jdu, jsem ráda, že mi někdo řekl, co mám dělat.
Odjedu metrem spolu s ostatními. Nenastanou žádné otřesy. Na Dejvické nastoupíme do autobusů, z nichž někdo už stihl sundat čísla. V davu to šumí, ale nikdo se neptá. Nikdo se neptá, kam jedeme. Díváme se na sebe a stále se ještě trochu smějeme, protože víme, že tohle je jen hloupá episoda, o níž budeme vyprávět potencionálním dětem (Adéla vlastně dítě nechce porodit, chce ho jen adoptovat). Jak jsme jednou jeli na bezpečné místo, kvůli otřesům, které brzy ustaly. Které brzy ustanou.
Dorazíme na letiště. Velice praktické obrovské haly, které působí chladně, i když se tak snaží netvářit, řád v chaosu v obvyklých pohledech, napětí, co není na vlakových nádražích. Hrstka lidí se rozprskne po prázdných místnostech, kde se v obchodech krčí prodavači. A trochu nám přejede mráz po zádech, když zapípáme v rámech a přijde neforemná žena v uniformě a začne nás kontrolovat neosobními dotyky v bílých rukavicích. Po starých a zdobných stěnách metra, bronzových, měděnkou pokrytých ozdobách, je to jako pěst na oko. (Naprosto přesně padnoucí, nechávající za sebou nezřetelnou modrou stopu, co se vybarví až za pár dní, až když tu ve skutečnosti nebudeme.)
Vysvětlí nám, že letět letadlem je bezpečné a kdoví proč nám rozdají A3 papíry, ze kterých si máme vystřihat a složit oranžovou papírovou helmu, bez níž není bezpečné letět. Hrstka lidí se po sobě otočí, ale když se letadlo odlepí od země a my ucítíme ten strašný smrtelný tlak v žaludku a v břiše a v celém těle, tu směšnou papírovou čapku mají na hlavě všichni. A pořád se držíme za ruce.
Když jsme ve vzduchu, z oranžových papírových helem se staly plastové a vypadají jako ty, co mají hokejisti. Místo povolení odpoutat se máme povolení sundat si ji. A tak to někteří udělají, stejně tak, jako by se někteří odpoutali a někteří si jí nechají na hlavě, stejně tak, jako by zůstali připoutáni.
"Docela přestávám mít pocit, že je to sranda," řekne Adéla. Kouše se do rtu.
"Ten pocit už mě taky opustil," říkám já.
"Ještě nikdy jsem neletěla."
"To máš docela vtipnou premiéru," říká brácha a nervózně se zasměje. Nemocně. V ruce pevně žmoulá mobil, který je nyní vypnutý. Přesto se na něj ale čas od času podívá, jako by čekal, že nám rodiče pošlou zprávu.
"To teda. Cíl letu - neznámé bezpečné místo."
"Doufám, že tam budou mít něco k pití. Mám hroznou žízeň," řekne brácha.
Ucítím sucho v krku.
"To my všichni," řekne nějaká paní ze sedadla vedle nás. "Ptala jsem se letušky, jestli nemůžu dostat vodu a ona řekla, že můžu, až přistaneme."
"To je skvělý," řekne ještě Adéla.
Mám sundanou helmu a brácha má tu svojí rozepnutou. Adéla jí suverénně zahodila pod sedadlo. Pak přijde otřes.

Letíme. Letíme. Otřes.. A pak, pak padáme.

Ticho. Ticho. Ticho. Pak se ozve vřískání a pištění a křik. Ten křik je náš. Prostě se pořád držíme za ruce a letadlo sebou hází a všude létají tašky a bundy a někde se snad něco rozbilo. Mám pocit vznášení. Mám pocit, že asi umřu, protože nemám helmu. Brácha si jí nasadil a my s Adél se na sebe díváme a víme, že jsme jí prostě měly mít. Ale nemáme. Letíme, padáme.
A všechno tohle je tisíckrát lepší než ten Otřes, co se před chvílí prohnal kolem a strhl nás. Paralyzoval pilota a letadlo a motory asi přestaly fungovat, nebo se křídla zlomila jako z papíru. Padáme dolů, ale občas nadskočíme a chvíli snad i letíme a pak padáme. Zavírám oči a snažím se vybavit si něco.
Snad se mi zdá sen, že pluji krásnou tyrkysovou vodou a vlnky šplouchají. Miluji vodu jsem jejím dítětem. Proplouvám jí jako svým vlastním osobním světem a pak najednou…prostě padám dolů z vodopádu a křičím a cítím bolest co je ve skutečnosti jen burácením vodopádu.
Teď se všechno klepe a burácí a já padám a neprobouzím se.

A pak jsme najednou venku a cítím už zase jenom zimu, protože se brodím sněhem od trosek letadla, co dopadlo na plochý vršek hory. Víme, že se musíme nějak dostat dolů, hledáme helmy. Všude je tolik křiku a je už skoro tma. Stmívá se a nebe je tak modré. Modré jako ta voda, kterou bych si přála plout. Spadla jsem spolu s vodou a proplula pěnou a teď už je zase všechno modré a měkké. A sníh se rozpouští.
Teď se musíme dostat dolů. Je to několik lidí, co je ochotných nám pomoct. Brácha málem spadne, ale pak už jedeme dolů a odrážíme se nohama. Slaňujeme, aniž bychom věděli, jak se tam záchrana tak rychle dostala. Mám snad větší strach než v letadle, ale zároveň cítím úlevu, protože nebe je modré.

Jsme pod horou a je tu tráva a stromy a lidé, co se objímají a shlukují se do skupin. My tři tvoříme skupinu, co se semkla kolem jednoho mobilu. Hledíme na něj jako na zjevení.
"Musíme jít pro vodu. Nesmíme pít tu jejich," říká brácha.
"Dává to smysl, ne?" říká Adéla pobaveně.
"Ne, nedává," vyhrknu hystericky.
Ani se nenamáhá říct mi, že to tak nemyslela.
Seženeme vodu, protože opodál teče potok. V batohu, co jsem našla u letadla byla prázdná flaška, tak jsme jí naplnili a hltavě pili. Voda nám tekla po bradách. Vracíme se a potkáváme rodinku s plačící holčičkou.
"Co je jí?" ptá se brácha.
"Je vyčerpaná a potřebovala by vodu," říká její táta.
"Tady, vemte si."
Natahujeme k nim flašku.
"Ale, říkali nám, že přece nesmíme pít."
"Kdo to říkal?" divím se.
"Oni."
Rozhlédnu se a spatřím tváře. Tváře cizinců. Nepatří k nám. Nejsou jako my. Rozbuší se mi srdce.
"Co jsou zač?"
Nejhorší je, že nevím, čím se odlišují. Jen vím, že chodí mezi lidmi a někteří rozdávají jejich vodu. Jejich jídlo. Jsou to cizinci.
"Napij se," říkám holčička. Její táta nic neudělá a dívka začne hltavě pít. A na jeho tváři se roztáhne úsměv.

A pak…otřes. Nebo, padám? Najednou se rozjasnilo a já letím odněkud seshora někam dolů na pole. Všude spousta hlíny…úhledné hlíny. Hledím před sebe. Vlevo vidím les. Vpravo už nevidím nic, jen nedohledné dálavy záhonů. Všude je kukuřice a saláty a ředkvičky a kedlubny. A všechny jsou stejně velké a připravené pro nás, aby nás tím nakrmili.
Brodím se hlínou a napadá mě, že nic z toho nebyla náhoda a že ty otřesy, to letadlo…Zaplňuje mě pochopení a já se rozbíhám a nohy v špinavých teniskách se mi boří do hlíny.
 


Komentáře

1 nufi nufi | 23. března 2012 v 20:23 | Reagovat

hezký článek

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama