Bubliny a myšlenky

1. března 2012 v 16:59 | Sense |  Povídky
Cestou do školy jsem si všimla reklamy na ceduli v metru. Byl na ní nápis Myšlenka se tvoří v ústech. Cestou ze školy jsem si všimla, že se jedná dokonce o zadání povídky. Když jsem foukala bubliny (a Ochu je fascinovaně pozoroval), napadlo mě tohle. Vzhledem k tomu, že jsem to dopsala dneska, jsem to neodeslala. Vlastně by se mi ani nechtělo. Začátek je příšerně kostrbatý a na konci jsem si vyzkoušela jak úžasné je psát bez interpunkce (viděla jsem to ve Zvlčení a hrozně se mi to líbilo). Je vidět, že jsem to psala docela dlouho, vyšla jsem ze cviku. A dost už mluvení :)


Niel se ve skutečnosti jmenoval Daniel, ale nikdo mu tak neříkal. Dobře, říkala mu tak jeho máma a učitelky ve škole, pár babiček se taky držely toho hrozného oslovení - Danieli. Ale každý, kdo za něco stál, podle Nielova mínění, ho oslovoval Nieli. Níli. Jako ten Armstrong, co byl na měsíci, nebo taky možná nebyl, ohledně toho byl dost skeptický. Niel věděl, že Armstrong byl Neil, ale na tom nezáleželo. Lidé, se kterými se stýkal, si to stejně neuvědomili.
Niel byl drsňák. Nebo se za něj aspoň považoval a byl moc rád, že ho tak bere i jeho okolí. Obklopoval se lidmi, kteří byli toho názoru, že poslouchat muziku hlasitou tak, že by netrénovanému uchu mohly prasknout bubínky, je velmi dobrá náplň času.
Ale nikdo nesměl vědět o jeho tajných zálibách. Bylo toho víc, ale co vážně miloval bylo foukání bublin. První bublifuk dostal už dávno (a brzy ho rozlil na schody na chalupě a jen bezmocně sledoval, jak se tmavě šedá skvrna zvětšuje). Teď měl jeden oblíbený - dělal perfektní obrovské bubliny, které tak ráda pozorovala mámina kočka. Ale měl i vadu - odporně přeslazenou růžovou barvu a náplň do něj voněla jako dětské tekuté mýdlo.
Ale Niel měl i náhradu za foukání bublin pomocí bublifuku. Náhradu, kterou mohl bezpečně provozovat před kritickýma očima vrstevníků. Jako dítě ho za tyhle způsoby matka pohlavkovala a nadávala mu do čuňátek. Dneska matka jenom kroutila hlavou, jakákoliv chuť do výchovy jí opustila a chmurné myšlenky se brzy potopily pod přívalem levných romantických knih. Bubliny se skvěle tvořily ze slin. Stačilo pořádně vyšpulit pusu jako při laciném americkém polibku a bublina se nafoukla a praskla. To Niela trochu štvalo, že nelétala a často po sobě zanechala stopu sliny na bradě nebo oblečení. Takové věci se ale stávaly jen amatérům.
Tak si žil krásným životem člověka, který byl pro každý malý odpor proti systému a potají si foukal bubliny odrůdy mýdlové i slinové a sledoval televizi.
Zrovna dávali poslední díl páté řady a Niel se zájmem sledoval, jak to dopadne, že si ani nevšiml, že jedna z bublin, které tvořil ze slin ve svých ústech se odlepila od jeho rtů a ladně se vznesla do vzduchu. Udělala tam piruetku, za kterou by se nemusela stydět žádná malá holka toužící po kariéře baletky. Pak zůstala viset ve vzduchu uprostřed místnosti přímo pod bílou papírovou koulí lustru z Ikei.

Byl zrovna pátek a pátky jsou jako stvořené pro výlet vlakem na nějakou odlehlou chalupu. Výlet plný turistiky a pěších túr - dobře to ne. Byl pátek a Niel vypnul televizi, popadl batoh a vykráčel z místnosti. Otevřely se dveře a on se střetnul s mámou, která se okamžitě nasupila a zasypala ho slovy typu: "Kam to zase jdeš, myslela jsem, že mi pomůžeš s mytím oken."
Karolína byla napružená z práce a ráda si vztek vylila na syna. Tomu to bylo očividně docela jedno. Aspoň to tak vypadalo. Bublina nehybně se vznášející pod lustrem tvrdila něco jiného. Zvětšila se - pomalu, jako by se plnila vzduchem. Ale to, co jí plnilo, nebyl vzduch. Vypadalo to jako dokonalá animace. Z šedých stínů uvnitř se zrodil drobný přízrak Niela. Jeho oči doslova plály vztekem, skláněl se nad matkou, která se krčila v rohu (jestli teda bublina nějaké rohy má) a třásla se strachy. Niel se nad ní skláněl s ostrým nožem, který se zlověstně leskl v odpoledním slunci. Zdálo se, jako by se celá jeho postava zvětšovala, mohutněla, nabývala na objemu. Naopak jeho matka se zmenšovala. Vypadala, že křičí, když se jí na bílém tričku objevily rudé skvrny. Roztékaly se jako kruhy na vodě. Niel do ní bodal nožem a smál se jako blázen. Ach jaký to skvělý pocit!
Ale Niel nic takového neudělal. Vyhnul se matce, opustil byt, jen práskly dveře. Na bublinu se ani nepodíval.

Víkend uplynul jako voda, zakalená, špinavá městská odpadní stoka. Niel se vrátil domů a pomohl mámě se záclonami. Když vcházel do svého pokoje, v ruce svíral batoh a kýbl vyměněné vody, vyděšeně se zastavil. To co uviděl, předčilo vše, co kdy viděl (a že měl i několik zajímavých halucinací). Spatřil bublinu, která se mezitím stačila rozrůst do podoby menšího melounu nebo přerostlého pomeranče. Přišel blíž. Uviděl tam sebe v několika záběrech - bodající do těla matky, kopající do toho toulavého psa, co mu rozlil flašku, když pěl jakousi ódu u ohníčku, sebe, jak se povyšoval nad jednu brýlatou holku a spoustu dalších. Niel v nich poznal svoje myšlenky. Svoje špatné myšlenky.
Co to sakra vzniklo ze slin z jeho vlastních úst? Napadlo ho, že do té…té věci prostě strčí prstem a ona praskne, jako praskly všechny bubliny, které velký mistr Daniel vytvořil. Ale neudělal to. Ta myšlenka byla pravděpodobně ještě doznívající paranoiou, ale on jí poslechl. Niel bublinu neprasknul protože, co kdyby se ty animace rozletěly po pokoji? Navíc to byl zázrak. Bylo to jako ve fantasy filmu. Jestli se mu zdál sen (a on věděl, že ne, protože to přece pozná), pak se prostě probudí. Jestli ne, to co měl v pokoji bylo něco úžasného, i když ho to děsilo víc, než by dokázal vypovědět.
Překonal tu masku v sobě a běžel pro mámu jako malé dítě, co našlo poklad ve stodole.
"A co jako?" řekla Karolína.
"Vidíš to?" zeptal se.
"Jo, je tam velkej růžovej slon a říká, že máš umejt ty okna."
"Ha ha ha, fakt vtipný. Ať ti chutná."
"A co jako?"
"Ta vtipná kaše."

Takže to viděl jenom on. Po pár dnech se o tom přesvědčil. Po pár dnech věděl, že nejde o paranoiu. Navíc bublina se znovu zvětšila, přibyly v ní jeho špatné myšlenky. A on stále nenašel odvahu dotknout se jí. Byl asi strašpytel. Protože teď už věděl, že ho ta věc nefascinuje. Nezajímalo ho, že je to něco neskutečného, něco co se obyčejně nestává. Bylo mu to úplně jedno. Jediné, co si přál, bylo, aby ta věc zmizela z jeho pokoje, zmizela z jeho života a přestala mu tak okázale ukazovat jeho špatnosti, které ani neprovedl! To na tom bylo to nejhorší! On nic z toho, co se zjevovalo v bublině, neudělal. Ani to ve skutečnosti nechtěl udělat. Jenom se naštval na lidi v obchoďáku, protože do něj vráželi svými rameny, když napjatě sledovali výrobky, hledajíce to, po čem prahli. Vůbec nechtěl vzít pistoli, co pistoli, kulomet (Niel se ve zbraních nevyznal, ale ta věc v bublině prostě vypadala jako jeho představa kulometu). Nechtěl ji pevně držet v rukou, nechtěl aby jeho oči plály hněvem a jakýmsi potěšením, zatímco posílal náboje do všech okolo a vzrušeně poslouchal vyděšený křik. Nechtěl se potom smát prázdnotě, která se objevila, ani těm rozsypaným sáčkům sušených brusinek na zemi. Nechtěl!
Ale napadlo ho to. Musel to připustit, když pak stál ve frontě a pokladna dělala hlasité píp píp píp a do hluku se přidával pronikavý ženský hlas: "Pokladna dvě volná.". V tu chvíli chtěl, aby to všechno zmizelo, aby se na té zkáze podílel. A bublina to věděla. A rostla, jak se její vědění o jeho myšlenkách prohlubovalo.

Koncem týdne dosahovala bublina velikosti balonu, na kterém jeho matka sedávala u počítače. Tvrdila, že je to tak zdravější. Ale jemu ta šedočerná směsice krátkých, stále se opakujících výjevu, uvězněných v duhově se lesknoucí bublině, rozhodně zdravá nepřipadala. Spíš mu připomínala nádor. Zhoubný nádor, co se rozrůstal a zamořoval stále větší část jeho pokoje.

Když byla bublina tak velká, že měl po stranách jen asi metr a půl prostoru, zabalil si batoh a na pár dní se přestěhoval ke kamarádovi. Jeho máma byla po ty dny na návštěvě u babičky. Když se vrátila, shledala, že Dan není doma a v jeho pokoji nefunguje světlo. Asi mu praskla žárovka, usoudila, a on byl líný vyměnit ji. Došla si do komory pro štafle a náhradní žárovku a rozhodla se zahrát si na elektrikáře.
A zrovna v té době šel domů i Neil. Nechtěl, ale musel. Musel se podívat na bublinu. Vzpomněl si na Doriana Graye, který se i přesto, co tam viděl, chodil znovu a znovu dívat na svůj obraz, fascinovaně sledovat tu změnu, červy, co prolézaly jeho dříve svěží pokožkou. Připadal si provinile. Jako zloděj se kradl ke svému pokoji, napnutý k prasknutí úvahami o tom, jak bude bublina velká. A co, když se bude dotýkat zdí? Co když o ně zavadí, co když praskne a všechny ty malé výjevy se rozletí po pokoji, rozběhnou se k němu, poběží se vyplnit, nebo mu budou chtít ublížit. Napadnou ho. Zabijí, nebo ho donutí všechny ty myšlenky prožít! (Dobrá, u některých by mu to ani tolik nevadilo.)
Zjistil, že je jeho máma doma. Zjistil, že ale není ani v kuchyni, nebo své ložnici. Potkal jenom kočku, dožadující se drbání. Pocítil náhlou chuť odkopnout jí stranou, když se mu drápala na nohy. Snažil se tu myšlenku potlačit a přímo fyzicky cítil, jak se zjevuje v bublině. Matka musela být v jeho pokoji. Polil ho pot. Cítil, jak mu srdce buší v hrudi. Rozběhl se k pokoji. Dveře byly zavřené. Co tam proboha dělá?
Zprudka dveře otevřel. Jeho matka balancovala na štaflích, natáhnutá k lustru, aby ho sundala. To však nebylo to první, co spatřil. To nebylo to nejděsivější. Zdálo se, že celé štafle a jeho máma jsou obklopeni obrovskou šedočernou záplavou černobílých filmů. Jakoby v ní byly uvězněni. Myšlenky si plavaly, vířily. Křičely jako obrovské vykřičníky. Snažily se na sebe upoutat pozornost. Každá z nich chtěla být ta největší. Ale nebyla. Všechny byly sluhy celku, ve který se bublina proměnila. Všechny byly jeden obrovský černý pulzující vřed, nádor. Niela napadlo: Bože, tohle je mojí součástí? To, že jsem já?
A jeho matka tím byla obklopena. Nevypadala, že jí to vadí. Niel stál ve dveřích, málem s otevřenými ústy, zíral na bublinu a jeho tvář najednou zbledla a do očí se vkradl děs.
"Dane, není ti nic?" zeptala se ho máma.
To ho probudilo. Dane…Dane! Ten její hlas. Jenom na chvilku, na okamžik. Nedalo se tomu zabránit on…měl…prostě…myšlenku, jak jí podrazil štafle a…ona…prostě…jenom padala dolů a…ty….její….vlasy vířily v divokém víru a ona vykřikla. Vykřikla.
Byl to jeho hlas. Byl to hlas Niela, který se ozval. V bublině se vynořila myšlenka. Získala hlavní slovo, prodrala se napovrch. Bublina se zvětšila. Stál ve dveřích. Ucítil zápach, jak se ta tekutina, která byla původně jeho slinami, prudce vymrštila. Zavadil o ní rukou, ani netušil, že byla zvednutá.
Na chvíli ho polil děs. Přitom měl stále před očima, jak se jeho matka řítí dolů. Málem cítil ten tlak v žaludku, který by cítila ona. Cítil…padání.
Padání dolů motá se ve vírech ne nemotá se padá dolů nehledě na všechno co kdy viděl a zažil prostě padá a zem je blíž blíž blíž než kdy dřív Je tím letícím.
Niel se dotkl nádoru ze svých zlých myšlenek, ze svých slin, ze svých úst.

Už nikdy bubliny foukat nebude.
 


Komentáře

1 srdcerockum srdcerockum | Web | 1. března 2012 v 17:27 | Reagovat

Je to zajímavé.
Moc se nm ten článek líbí.
A tvůj blog je taky super!

Můžeš se pdívat i na náš nově založený blog - není sice tak hezký ale...

2 Ilma Ilma | E-mail | Web | 1. března 2012 v 18:15 | Reagovat

Zajímavé..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama