Afterdark - Haruki Murakami

27. března 2012 v 13:05 | Sense |  Svět v pár slovech
Sedím v pokoji a okny už se zase pištění mění v Krylův hlas zpívající Demokracii. Pochybuji, že by to chtěl. Pochybuji, že ti lidé tam venku na to berou ohled. Prostě si jenom chtějí křičet a nadávat, protože je to přece legrace a vytržení z nudy. (Asi nevím, co říkám. Nevím, kdo je tam venku, co chce a proč piští. Možná bych s nimi i souhlasila. Spíš ale asi ne. Jen mě prostě mrzí, že jediné, co od Kryla poslední dobou slýchám z ulic je tahle píseň. Na ty ostatní zapomněli. Ty se jim nehodí.)
Ale to je jenom hluková kulisa. O tom jsem mluvit nechtěla. Před nedávnem jsem četla krátkou knížku od autora, o kterém jsem v poslední době slýchala a byla zvědavá, jak vypadají jeho knihy. Afterdark byla jediná, kterou jsem u nás sehnala. Prý patří mezi slabší. Rozhodně byla čtivá. Rozhodně byla zajímavá. Není to nic, co by mi změnilo život, ale bavila mě.
A teď věty.

Vždycky, když mi skončí práce a já zalezu do peřin, říkám si tohle. Ať se hlavně neprobouzím. Ať prostě jenom usnu a spím. Ať už nemusím myslet vůbec na nic. Jenže pak se mi zdá sen.

- Long? :)



"Eri teď právě spí. Hrozně hluboce."
"V tuhle dobu spí úplně každej."
"Tohle je trochu jinej případ," řekne Mari. "Ona se totiž nechce probudit."

Člověku totiž nakonec fakt nezbejvá než docela obyčejně žít ze dne na den-

Veškeré informace se obrátí v nic, pozice jsou vyklizené, významy rozložené, světy oddělené a zůstane tu jen ticho bez pocitů.

Víš Mari, ono se třeba zdá, že je ta země, co na ní stojíme, pevná jako skála, ale stačí hrozně málo, aby se ti celá propadla pod nohama. A jak se tohle stane, skončíš a nikdy už se nedostaneš na povrch. Nezbyde ti, než žít o samotě v tom temném světě, co je dole. (…) Ba ne, jasně že teď ze mě nejspíš mluví jen moje vlastní slabost. Právě proto, že jsem byla slabá, mě to strhlo s sebou. Měla jsem si toho všeho všimnout, probrat se a nějak se zachránit, ale nedokázala jsem to.

Víš, občas mám pocit, že se snažím utéct jen svému vlastnímu stínu.

Když můžu v pravou chvíli rychle vytáhnout ven nějakou vzpomínku, nějak už se protluču i v takové mizérii. Překonám to, i když si říkám, že je konec, že už nemůžu dál.
 


Komentáře

1 Kate Kate | Web | 27. března 2012 v 13:47 | Reagovat

Murakami je můj nejoblíbenější autor. Rozhodně doporučuju si přečíst všechno, ale někdo na to třeba není, mý mamky kolegyně z práce je přes 40 a Murakami se jí nelíbí (protože je úplně blbá), že je to asi nechutný nebo co. Teď od něj čtu poslední, co přečtenou nemám, což je Konec světa & Hard Boiled Wonderland, ale myslím, že jeho absolutní vrchol je Kafka na pobřeží. Kniha má sice přes 500 stránek, ale člověku to ani nepřijde a přeje si, aby to nikdy neskončilo. Málokdy u knížky brečím a tají se mi dech, panu Murakamimu se to povedlo. Jeho tvorba se mi zaryla do srdce.

2 Sense Sense | 27. března 2012 v 16:25 | Reagovat

[1]: Kafka na pobřeží - jo, to jsem si původně chtěla přečíst, ale to tam nebylo :).

3 Lady Diabolus Mortem Lady Diabolus Mortem | Web | 27. března 2012 v 17:52 | Reagovat

Jo, Murakamiho naprosto zbožňuju, i když jsem ho četla jen proto, že je z Japonska. To jsem v tu dobu hledala. Teď si objednávám další a další knížky a jsem vážně unešená.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama