Tvář šílence

14. února 2012 v 20:06 | Sense |  Poetické záblesky
V zrcadle se odráží tvář šílence. Je to moje zrcadlo. Moje tvář. Ale ty oči už budou navždy cizí. Oči někoho, kdo se potopil moc hluboko. Sice přežil, ale viděl krakatici. Viděl její chapadla i to, jak se mu otřela o kotník a zmizela v hlubinách. Šumivé bublinky (z vlastních úst) šeptaly: ze zámku tmy nikdo neuprchne.
Moje tělo uprchlo, ale duše zůstává tam dole (nemůže odejít, zámek má vodní příkop a krokodýli a hradbami, co nepouštějí nikoho dovnitř a především nikoho ven). Duše zůstává s krakaticí. Krakatice vyčkává konce. Zemře, shoří, je jako fénix, z šedých bublin povstane, doslova se vyklube krakatice nová. Kruh je ukončen. A znovu započat, kruh nekončí.
V zrcadle se odráží tvář šílence. Oči vraha. Vraha sebe sama.



Vítr umí mrazit. Vítr umí hřát.
Nemyslí, ale od lidí se naučil lhát.
Plnit nesplnitelná přání
a podněcovat myšlenky o křídlech.
A pak, pak opouštět.

Bílé stránky, žlutá deka.
Co jsi čekal, co jsi čekal?
Tmu.

Ticho je rovno prázdnotě. A obojí existuje.

- Takže, zase vedle?
- Už to bylo těsně, jen o pár světelných let

(Jsem sekretářka. Prostě čekám, zapisuju, čekám.)
Kdo diktuje?
- Jo, kup si sendvič. Ještě se tu zdržíme. (Nevíme? Víme!)
- Budeme se držet za ruce, poslouchat ovace, jíst ovoce.

Nemám ráda stíny. Připomínají mi, že světlo ještě nezmizelo.
 


Komentáře

1 Long Long | 14. února 2012 v 20:34 | Reagovat

Sestři..

2 Ophelia Ophelia | Web | 14. února 2012 v 21:39 | Reagovat

Moc moc hezký :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama