Pod Kupolí - Stephen King

13. února 2012 v 21:17 | Sense |  Svět v pár slovech
Po dlouhé době jsem zase sáhla po Kingovce. Byla tam v knihovně mezi čerstvými přírůstky, obrovská a mně hlavou proběhly dvě myšlenky - první byla, jak takový monstrum povezu na hory?, druhá byla, strašně si to chci přečíst. A tak jsem si jí vzala na hory a četla. A četla a četla, protože v tomhle jsou jeho knížky fakt dobré. Čtou se a čtou. Mozek vám přivykne na vlnu jeho vyprávění, je to lehké, tak lehké, stránky padají jedna za druhou, víčka padají únavou, ale vy musíte číst a číst a číst, protože ten svět vepsaný mezi stránky vás připoutal. Je to kouzlo. Viděla jsem to jako obrazy.
Kromě čtivosti se mi líbil nápad a i konec. Možná konci něco chybělo, ale s tím jsem se už smířila, že jeho konce prostě nedokážou konkurovat zbytku knihy, nakonec nebyl tak hrozný. Postavy mi nijak zvlášť nepřirostly k srdci. Normálně přidám kila papíru k hromadám odpadu, co lidstvo produkuje. Možná to bylo dobře. (Říká ta rozumná část, ta druhá by chtěla hltat postavy jako sušený brusinky a trápit se jejich osudy. Být jimi víc než sama sebou, protože o to v knihách jde.) Občas mi něco přišlo jako nesmysl. Občas mi kniha přišla dost předvídatelná. Ale často jsem zjistila, že nejsem v jedné posteli pod peřinou a nemžourám na písmenka ve světle modré lampy, ale v Chester's Millu. Pod Kupolí.

Byl to krásný den. Ale pomíjivý. Křehký jako křišťálový pohár. Kdo to tehdy mohl vědět, když ještě bylo možné tu chvíli na okamžik podržet?


Natahuje ruku zevnitř k ruce přítele, který stojí venku, jejich prsty se spojí, ale přitom nedotknou.

Dva dokážou udržet tajemství jenom, když je jeden z nich mrtvý.

Dnes zabil dvě holky, které znal od dětství.
Zítra bude městský policista.

Nad ním se rozprostíralo nebe hojně poseté hvězdami jako obyčejně. Nekonečný příval energie, který nepotřeboval pohon žádného generátoru.

Netušil jsem, že se v člověku může objevit taková jáma, a já se bojím, že do ní spadnu.

Ale uprostřed noci bylo těžké být optimistou. Když je úsvit stále několik hodin daleko, zlé myšlenky se zhmotňují a začínají žít vlastním životem. Uprostřed noci se z myšlenek stávají zombie.

Na ničem nezáleží, a kdyby jo, tak co?

"Teď jsem sám," řekl.

Je konec října a v Chester's Millu je říjen nejkrutější měsíc, kdy se mísí vzpomínky s touhou.

- Dej mi ruku.
- Nemám ruku. Nemám tělo. Těla nejsou skutečná. Těla jsou sen.
- Tak mi dej svou mysl!

Proč jsou lidi tak zlí?

Holčičkou, která udělala tu chybu, že si myslela, že je velká, i když byla malá, že na ní záleží, i když nezáleželo, že se o ni svět zajímá, když ve skutečnosti svět je mohutná mrtvá lokomotiva s motorem, ale bez světlometu.
 


Komentáře

1 Tail-Haris Tail-Haris | Web | 13. února 2012 v 21:40 | Reagovat

ahoj, dlouho jsem přemýšlela nad Kingem, nemohla bys mi nějakou knížku doporučit, všichni ho chválí, ale já od něho ještě nic nečtela... děkuji :)

2 Sense Sense | 13. února 2012 v 22:30 | Reagovat

[1]: Přidávám se k doporučovatelům. Ono dost záleží na tom, co se ti líbí. Já toho zase tolik nečetla.
Pokud fantasy (western, sci-fi), tak určitě Pistolníka, ale to je běh na dlouhou trať a děsná závislost.
Já začínala u povídek - sbírka Čtyři po půlnoci - Časožrouti, Skryté okno do skryté zahrady. Dobře se tam nasaje atmosféra :)
Temná, depresivní a fascinující knížka, kterou prostě miluju je pak Dlouhý pochod - Kingovka/ Bachmanovka (=pseudonym).
Příjemné počtení :)

3 Long Long | 14. února 2012 v 12:36 | Reagovat

Netušil jsem, že se v člověku může objevit taková jáma, a já se bojím, že do ní spadnu.

A říjen.. Říjen.. Myslím, že to souhlasí..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama