Volím život

31. ledna 2012 v 19:03 | Sense |  Povídky
Málem bych zapomněla. Jedna stará povídka, psaná v temném dávnověku na téma Kingova citátu "Monstra jsou skutečná a duchové také. Žijí uvnitř nás a někdy vyhrávají."



Ne, nemám existenční krizi. Nejsem psychicky labilní. Nejsem náchylný na nálady, které způsobuje deštivé počasí. Nemám krizi středního věku, ani nemám pubertální krizi. A přes to všechno se budu stále ptát. Kdo jsem? Kde jsem? A proč?
Určitě nemám potřebu mlátit talíři o zem, křičet na manželku něco ošklivého, nebo vzít kudlu a začít se rýpat do zápěstí. A nepotřebuji si stěžovat, jak je život zlý. Ale není mi dobře. A bojím se, že mi nepomůže studená sprcha, ani ona zázračná tabulka čokolády. Jsem ve vězení. Má mříže utkané z jakési temné vrstvy něčeho nepochopitelného. Něčeho nezachytitelného - možná jen matně velkými umělci, malíři a básníky. Nebo těmi nešťastnými lidmi, kterým byla do vínku vložena pořádná vrstva představivosti.
Že to zní hezky? Být vězněn něčím nadpřirozeným, neskutečným, tajemným? Ne. Vězení totiž nezní nikdy hezky. Myslím, že v sobě asi máme uloženou jakousi touhu. Byla to jedna velká chyba Stvořitele. Mohl nám místo toho dát třetí ruku. Ale to ne. A proto vězení, ať sebekrásnější nebude nikdy znít hezky. Všichni toužíme po svobodě.
A tak je mi špatně. Moc špatně. Ať obklopený věčností nebo vesmírností, ať zabalen ve zlaté kráse světů, jsem vězněm. A není mi vůbec dobře.
Ptám se kde jsem. Kdo jsem možná vím. Možná to tuším, ale je to tak šílené. Stejně jako je šílený předpoklad, že jsem obklopen vesmírem a připadám si uvězněný. Jestli je to vesmír, pak věz, mé já, se kterým si povídám, že nás někdo pěkně podfoukl. Nekonečno má konce. Ach.
Dost hloupého povídání. Musím si srovnat myšlenky. Od chvíle, co jsem se tu ocitl si plavou volně jako ryby v oceánu. Čekám na žraloka, který by je polkl. Zatím ale nedorazil. Topím se v nich. Mám tolik nápadů, tolik věcí, co bych chtěl udělat a nemám papír ani tužku, nic, kam bych je mohl zapsat, aby zůstaly. Abych je snad jednou mohl realizovat.
Některé se vracejí. Ty si asi budu pamatovat, jestli se odsud někdy dostanu. Mám strach, že je tohle konec, že na tomhle místě papíry a tužky neexistují. A že se odsud už nikdy nevrátím domů.
Vím, že je to stále nesrozumitelné. Přemýšlím abstraktně. V barvách. Teď kolem mě plave vír bílé. Spoustu bílé. Někdo na šedý papír tužkou načmáral tisíce bílých čar. Září tak jasně, bolí mě z toho hlava. Mám pocit, že zapomínám úplně na všechno, co bylo před tím. Ne, nevím, kde jsem, jak jsem se tu ocitl a vlastně ani, kdo jsem. Myslím, že mám existenční krizi.

Strom. Širá pláň. Ten strom má žlutou barvu, ale ta žlutá nemá jasné okraje. Nějakému malíři se rozpil obraz. Žlutá barva splynula s modrou a zelenou. Stojí tam. Ne, leží pod tím starým větrem ošlehaným stromem. Nad ní se sklánějí těžká šedá oblaka. V dálce zapadá slunce. (A přitom je hluboká noc, na nebi září hvězdy a vypadají, že blikají.) Připadá si nějak klidně Takhle dobře jí dlouho nebylo. Svět má příchuť lesních jahod.
Vstává. Slyší svůj smích. Rozbíhá se dolů. Její nohy buší do trávy, do té vysoké trávy. Má šortky a nohy jí, šlehané travou, začínají pálit. Usmívá se. V břiše cítí tlak a ví, že poletí. Skočí a letí. Letí dál a dál, ale přitom cítí tíhu gravitace. Je to tak dobrý pocit. Překonala jí. Překonala. Běží dál a má tolik sil jako nikdy dřív. Směje se jako malé dítě.
A pak se stane něco špatného. Neběží sama. Po levici jí dohání někdo další. Nese sebou mrak černé. (Nebo bílé, musí to být bílá. Jsou to pavučiny smotané do sebe.) Dohání ji. Začíná jí bušit srdce. Mraky zakryly hvězdy.
Nemůže běžet. Padá na zem, plazí se, ale se světem se stalo něco špatného. Nemůže nic dělat. Blíží se k ní a ona nemůže ani křičet, nemůže se ani otočit, aby se mohla bránit, jenom se stále zoufale plazí dopředu a přitom zůstává na místě. Trnou jí končetiny. Na žaludku cítí těžký kámen paniky, stahuje jí hrdlo, plní jí až po okraj. Nemůže se hýbat. Nemůže utéct. Křičí.
Včera jsem byl trochu zmatený. Už je to dobré. Hlavně, že zmizela ta nepříjemná panika. Ten pocit neskutečna. Skutečně zmizel? Možná se jenom zasunul někam hluboko. Je mi dobře. Vím, že sedím ve vězení. Stále. Ale už není tak ohraničené ostnatými dráty. Je tu jen obyčejný dřevěný plot (a já myslím, že se rozpadá). A je tu židle. Můžu si sednout a sledovat dřevo podléhající zkáze. Nikdy bych si nemyslel, že by mě něco takového mohlo bavit, ale teď, když mám tolik času… Když zkoumám strukturu dřeva, ty hlasy v mé hlavě umlkají. Nemám takový pocit neskutečna. Když se můžu dotknout hrubé kůry, která na dřevu zbyla, připadám si zase jako člověk. Vyrovnaný.
Tak opouštím židli a odcházím k plotu. Sedám si na zem a mám pocit, že snad cítím trávu a svěžest jako po jarní bouři. Zaberu za dřevo a odloupnu třísku. Jde to jednouše. Zaberu za jednu plaňku. Nepovoluje, ale možná se trochu ohnuly zrezivělé hřebíky, kterými je přitlučena ke zbytku plotu. Dobře.
Hlasy umlkají. Mám cíl. Vstanu a zaberu vší silou. Zdi mého vězení začínají povolovat.

Tentokrát bylo všechno špatně od začátku. Strom byl uprostřed rozťatý. Jedna jeho polovina se držela vzpřímeně, druhá se od něj ochable odkláněla. Netušila, jestli to byl blesk, nebo si nějaké obří dětičky hrály se sekyrkou. Ale to nebylo jediné. Bylo dusno. Měla pocit, že se znovu ocitla uprostřed léta, sedí uvnitř místnosti přeplněné turisty a poslouchá výklad o historické památce. Motala se jí hlava. Cítila pot, jak jí stéká po zádech a stále se ohlížela. Stále čekala, že se na ní vrhnou stíny. Byly všude, ale nebylo nic, co by je vrhalo. Jen ten rozťatý strom, ten stín nevrhal. A slunce přitom nebylo uprostřed na obloze.
Bloudila tím světem a cítila se v ohrožení. Jakoby se proplétala davem a lidé se na ní divně dívali. A pak zas ty ruce, co jí sahaly na krk. Otočila se a vykřikla. A tam stál za ní, tam, kde před chvílí prošla. Tvářil se lhostejně jakoby tam byl věky. Rozpadal se. Povoloval. A pak jí to došlo. Došlo jí, proč je všechno špatně, proč strom nevrhal stín a proč byly stíny všude. Proč cítila tak děsivý strach. Vycházel z toho místa, které se objevilo v jejích šlépějích.
Za rozpadajícím se plotem číhaly noční můry.
Rozběhla se směrem k němu. Do jejich lepkavé náruče.

Zase to chvíli nebylo vůbec dobré. Ale proč o tom mluvit? Nemám na to chuť. Myslet na to je, jako si znovu připomínat bolestivé momenty. Takže tíseň, strach, nepochopení a obrovskou těžkou prázdnotu vesmíru nechám za sebou. Nejsou teď důležité. Teď zase dokážu chvilku volně dýchat. A tak vím, co udělám. Budu pracovat na plotu a přitom vzpomínat. Nevím, jak to vím, ale mám pocit, že vzpomínky jsou důležitý krok k vyřešení mého problému. Musím si vzpomenout a všechno bude zase v pořádku.
Od mého posledního mozkového (duševního? psychického?) zkratu se s plotem stala nemilá věc. Zdálo se, že se stává pevnějším. Dřevo nebylo tak ztrouchnivělé a plaňka, kterou jsem skoro vypáčil byla opět na svém místě, pevně přibita novými, nerezavými hřebíky. Musel existovat opravář. Ale já se nedám. Teď vím, že se ty zdi dají prolomit. Bude to těžké, není to jako zlikvidovat obyčejný plot, ale myslím, že bych to mohl dokázat. Když se teď pustím do práce a myšlenky budu soustředit na vzpomínky, může se to podařit. Mohl bych zaplnit tu prázdnou díru jménem Touha. Mohl bych ji nakrmit, dát jí, co chce a třeba by nemusela být tak palčivá a dechberoucí.
Mohl bych se odsud dostat ven. Odsud… a jak jsem se sem dostal? Trochu si pamatuji. Přichází ke mně obrazy, většinou v těch chvílích, kdy se mi to nelíbí. Nejsou moc hezké a rozhodně nejsou dobré. Stále se mi před očima zjevuje dívka, mladá žena. Má dlouhé světlé vlnité vlasy a prosté bílé šaty. Na tváři má obrovský úsměv a v ruce drží jedinou bílou kopretinu. Usmívá se na mě. Oči má plné lásky, smím-li to odhadovat. Vypadá jako vyfocená na černobílé fotografii. Hledím na ní očima nostalgicky vzpomínajícího starce, co objevil na půdě v zaprášené krabici fotografie ze svých mladých dnů. Ta vzpomínka mě tehdy praštila do očí tak jasně a zároveň s ní se dostavil pocit hrozné viny. Někdo mi právě hodil cihlu na hruď. Ucítil jsem v očích slzy a měl jsem pocit, že nejsou mé. A do uší mi křičel ženský hlas.
"Proč jsi to udělal?! Co mám teď dělat? Co si počnu… "
Jeden jasný záblesk. Pak jich je ještě pár. Jeden, dívám se na černobílou fotografii, ale dívám se jakoby skrz ní. Důležitější je teď krev tekoucí z rozbitého kolena. Vidím kostkované kalhoty a košili. Jsem malý chlapec. Další je prásknutí dveřmi a chuť vanilkové zmrzliny. Je studená a sladká, táhne se jako med. Pak je tu ještě ten náraz a bolest, obrovská bolest a pak tma.
Myslím, že ta bolest je pravdou. Jsem zase tady. Pracuji na plotu. Myslím, že ještě chvilku a dokážu se protáhnout skrz.

Prohrává svůj boj. Ví to. Ty přízraky se začínají plazit spod plotu, ke kterému se rozběhla, aby ho opravila. Natahují k ní chtivé prsty. Do zad jí paří slunce. Brzy omdlí, ví to. V životě necítila větší touhu po vodě. Zatloukla několik hřebíků, spravila několik prken. Ty se však stále rozpadají. Stín jí celou ovládá. Vznáší se v něm. Ochromená strachem. Ochromená vedrem. Ochromená únavou.
Hledí na strom, který se rozpadl a ví, že už nikdy nebude vcelku. A ví, že nikdy nesmí přestat opravovat plot, jinak to dopadne moc špatně. Neví, jak moc špatně by to mohlo dopadnout, ale cítí strach. A v životě jí intuice víc nekřičela do uší. Ten pocit, tolik popisovaný v knihách - něco je špatně.
Chvilku přestane s prací a sedne si do trávy. Podívá se na strom a na nebe. Pomyslí si, že si připadá vlastně docela klidně. Srdce v hrudi buší pomalu a přestože je zalitá potem a k smrti unavená, cítí jakési smíření. Byla jednou jedna malá holka…Pak klesne do trávy. Bledé pěsti pevně zaťaté.

Dobrat se pravdy! Dobrat se pravdy! Cítím vztek, požírá mě zaživa. Už jsem skoro nadosah rozboření plotu. Na hlavu se mi tlačí ta bílá změť pavučin a co chvíli hrozí, že mě ovládne. Ovládne mojí mysl. Pracuji zuřivě, přehrávám si v hlavě všechny záblesky, které mi přišly na mysl. Nedokážu se jich zbavit, nedokážu je rozlousknout. Jsem tak zmatený, tak rozzlobený, tak vyděšený. Myslím, že se něco stalo, něco špatného. Něco se stalo a proto jsem se dostal sem.
Kde to jsem?! Potřebuji svobodu. Potřebuji se nadechnout vzduchu a běžet po louce. Potřebuji něco! Na spánky mi tlačí svět! Na spánky mi tlačí věčnost a vesmír. Mohl bych se tomu všemu podvolit, protože pak by možná bylo všechno v pořádku. Pak by možná byl život klidný.
Plot už skoro spadl. Nikdo jej už neopravuje a cesta ke svobodě je volná. Kudy se vydat? Věčnost, svoboda. Rovná se to? Já nevím. Nevím, kdo jsem. Nevím, kde jsem.
Ten plot se zřítil. Do tváře mi fouká silný vítr. Osvěžuje mě. Usmívám se. Není to dobré, ale rozumím tomu. Když půjdu proti větru, zase budu žít. Protože přesně tak jsem se tu ocitl. Myslím, že jsem zemřel. Nebo skoro zemřel. Možná je tohle ten tunel. Ne, věčnost je tunel. Tohle je návrat z kómatu. Nebo se pletu? Nevím, ale jdu za větrem. Miluji tu květinovou dívku a musím jí zase spatřit. Chci tu svobodu, vítr ve tváři, vodu v očích, slunce, které zaslepuje oči. Volím život.
Vytrysknou mi slzy. Snad mi do tváře jenom spadlo smítko.

Otevřel jsem oči. Stalo se něco tak příšerného, že jsem vřískal snad několik minut (hodin? let? životů?) a nedokázal přestat. Věděl jsem, že ona vřeští taky. Hleděl jsem na svět dvojíma očima. Jedny byly její, byla ve svém pokoji, seděla na posteli a dívala se na hnědý stůl plný rozložených knih a sešitů. Druhé byly moje a ty viděly celý její svět. Byl jsem lapen uvnitř ní, v její hlavě, v jejím životě, v jejím světě. Na nejosobnějším místě, na jakém jsem mohl být. Byl jsem tak trochu ona.
Byla to dívka s květinou? Nevěděl jsem, myslel jsem totiž jen na tu bolest. Na vědění, že jsem umřel a že už se nikdy nebudu moct vrátit. Ne k životu, ale k té věčnosti, která čekala na druhé straně, na opačné straně, než kam jsem se vydal. Propásl jsem svojí věčnost. Ach, Bože, já si vybral špatně, propásl jsem věčnost. A teď už čeká jen věčné zatracení. Nebo bych ještě mohl bojovat? Mohl bych? Ano, možná ano. Bodlo mě u srdce (které bylo její?) děsivou touhou.

Byl v mé hlavě. A věděl, že se může dostat ven. Všechno co si myslel jsem slyšela. Odráželo se to ozvěnami v celé mé bytosti. Rozléhalo se to mohutnými burácivými ozvěnami. Věděl, jak se dostane ven. Mohl mě vytlačit přesně tam, kde byl zavřený a kde jsem ho nedokázala udržet. Chtěl mě přemoci a ukrást mi tělo. Chtěl, moc chtěl, žít. Děsilo mě, že možná už nemám sílu bojovat, že ta jeho (zvrácená?) touha je silnější.
Sedla jsem si za stůl, stoh učení shrnula pryč (ozvala se rána, jak chemie zamáčkla fyziku) a vzpomněla si na větu, kterou jsem kdysi někde četla. Kdysi, za těch světlých dnů, kdy bylo ještě dobře. Vím, jak jsem se tehdy otřásla, ale líbila se mi. Měla své zvláštní skryté tajemství, které teď naprosto dávalo smysl. Vzala jsem do rukou tužku. A roztřesenou rukou na papír napsala: Monstra jsou skutečná a duchové také. Žijí uvnitř nás a někdy vyhrávají.

 


Komentáře

1 Andrejaa Andrejaa | Web | 31. ledna 2012 v 19:25 | Reagovat

kedže je to v češtine, veľmi ma to, bohužial nechytilo.
ale musím pochváliť dizajn. fakt sa mi páči to záhlavie! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama