Úkryt a prázdno

22. ledna 2012 v 17:01 | Sense |  Povídky
Jednou ráno mě nikdo nebude moct najít. Ukryji se pod hromadu polštářů a pod peřinu tak dobře, že si mě nikdo nevšimne. Všichni mě přehlédnou a dokonale se na mě zapomene. Já zůstanu schovaná pod tou peřinou a povedu osamělý život jako poustevník. Ne, osamělý ne. Jen samotářský.


Když mě náhodou někdo potká na ulici (až vylezu zpod peřiny a polštářů, abych se nadechla na další výlet dolů) a začne konverzaci (nechtěnou) slovy: "Nejsi poslední dobou nějaká osamělá?", odpovím: "Nejsem, jsem jen samotářská."
"To je nemoc?" zeptají se.
Neodpovím (ani sama pro sebe) a odkráčím si do deště, který začne padat z roztátého rampouchu. Budu poustevník a budu jím tak dlouho, dokud mi nenaroste vous. Budu jím po zbytek svého života.
V polštářích se bude žít dobře. Bude tam teplo. Budu spát po několik let a pořád mě nikdo nebude moct najít. Budu v peřinách. Pak jednou otevřu oči a uvidím tu tmu, tu temnotu, před kterou všichni zavírají své slepé oči. Budu se krmit tou tmou, tápat jako všichni ostatní po zvuku osobních (ne)přátelských hlasů, které mě budou zvát k sobě, abychom už nemuseli bloudit.
Vytvoříme kolonii a nebudeme sami.
Ne, ne, to jsou jen sny. Ve skutečnosti budeme pořád tápat tmou, chytat nazdařbůh ruce, pevně je svírat ve svých ocelových. Věšet se na ně a přislibovat věčnou lásku, věčné štěstí, věčné přátelství. Budeme slibovat a pevně se držet.
Já tam budu procházet ve své samotě, prohlížet si těch čtrnáct miliard dlaní, spojených ve svazcích ze strachu z temnotu. Uvidím ty bloudící, ty slepé, jak padají do té lepkavé země, jak se boří hloub a hloub zadupáváni těma rukama, které se budou snažit chytit.
Stát, přihlížet a trochu se jim smát, trochu plakat nad tím osudem. Já ale budu v bezpečí, ruce pevně spjaté (nikdy sami) k modlitbě za prázdno, které nás obklopuje. Aby nás nepohltilo a nesežralo. (A ono přitom bude pořád jen pohlcovat a žrát.)
A prázdno bude mlčet, jak to tak prázdna dělají. Mlčet a houpat se na vlastní oprátce, na oprátce svého ocasu.
Proto se umíme i smát. Je to tak vtipné, když prázdno pláče kvůli vlastní bolesti. Kdo ví, zda ho víc bolí ocas, či zlomený vaz. Komická představa. A ruce se zachvějí…
Tak, teď půjdu spát. Ukryji se pod hromadu polštářů.
 


Komentáře

1 uajiii uajiii | Web | 22. ledna 2012 v 18:41 | Reagovat

To je mi ale vypečený článek- moc se mi líbí. Ale nezapomeň, že každý poutník s sebou nosí lucernu se světlem. Právě proto, aby našel cestu a směr.

2 Long Long | 23. ledna 2012 v 17:10 | Reagovat

"Já tam budu procházet ve své samotě, prohlížet si těch čtrnáct miliard dlaní, spojených ve svazcích ze strachu z temnotu."
"Stát, přihlížet a trochu se jim smát, trochu plakat nad tím osudem. Já ale budu v bezpečí, ruce pevně spjaté (nikdy sami) k modlitbě za prázdno, které nás obklopuje."
"Proto se umíme i smát. Je to tak vtipné, když prázdno pláče kvůli vlastní bolesti. "

A ruce se zachvějí..

Někdy si prostě nepřeju nic jinýho, než se schovat pod peřinu a nechat ten děsivý svět projít kolem..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama