Ze světa se vytrácí teplo

9. prosince 2011 v 18:57 | Sense |  Povídky
---začátek sebelítostivejch keců---
Myslím, že bych se prostě měla smířit s tím, že mám psací blok. Už jsou to měsíce a pořád to nepřestává. Mám v hlavě obrovskou hromadu nápadů. V některých chvílích (mám čas, svět je klidnej, na stole leží hrnek s čajem, stoupá z něj pára spolu s vůní jasmínu) zírám na bílej list papíru (dokument ve wordu), položím ruce na klávesnici, napíšu dvě věty a říkám si, už by to doprčic mělo začít fungovat. A ono nic. A ono pořád nic.
Tak mě to dneska žralo (měla jsem čas, svět nebyl klidnej, na stole ležel prázdnej hrnek a konvice v kuchyni se zdála kilometry vzdálená), že jsem otevřela rozepsanou povídku (někdy ze září) a aniž bych měla jedinej nápad, jak v ní pokračovat, jsem napsala závěr, za nějž by se mohl stydět i ufoun, co se snaží psát česky. Tady to je. A já bych mlátila hlavou do zdi, abych dokázala zase psát. (Spíš bych se probořila na druhou stranu.)
---konec sebelítostivejch keců---


Marten seděl ve své kanceláři na velikém oprýskaném a nevzhledném křesle. Hrbil se nad papíry, které byly roztahané po stole. Bodová lampička slabě zářila a prohlubovala stín okolního sychravého letního světa, který sem slabě doléhal přes zavřená okna. Měl na sobě svetr a palčáky. Uprostřed čela mu seděla dlouhá vráska a vyprávěla o soustředěnosti.


Kancelář byla malá místnost, stejně široká jako dlouhá, neuklizená prostora plná harampádí. Přes dvě stěny byly police plné šanonů a podivných lahviček s neidentifikovatelnými předměty temně rudých a narůžovělých barev. Na zemi se válely zmačkané papíry. Místnost byla šedá a jejím středem byl pracovní stůl a sám Marten, mumlající si pod vousy (které neměl) tiché kletby. Jednu stěnu tvořilo prostorné okno. Bylo léto a hodinky na Martenově zápěstí tvrdily, že je pět hodin. Venku se smrákalo, listy, suše zelené, padaly ze stromů jako mrtvoly, které náhle zemřely uprostřed pohybu.
"Sakra," zaklel Marten, popadl těžítko ve tvaru lidského mozku a mrskl jím proti prázdné stěně. To se z těžkým buch odrazilo od napůl sloupnutého plakátu a letělo zpátky naproti Martenovi. Zastavilo se těsně před jeho nosem, udělalo ladnou piruetku a dopadlo na zem.
"Zatracená práce!"
Vstal, popadl kabát, který ležel v koutě, vylovil klíče a spěšně opouštěl místnost, aniž by se obtěžoval zhasnout bodovku, která se ostatně neprodleně zatvářila navýsost uraženě a ráčila se zhasnout.
Venku ho do tváře udeřil chladný vítr. Byl cítit solí a nevýslovnou krutostí moře. Minul velkou pokroucenou palmu a leták hlásající devadesáti devítiprocentní slevu na veškeré plavky a opalovací krémy. Na zemi ležel opuštěně a zapomenut. Marten šel domů po dlouhé prostorné písečné pláži. Vlny byly divoké a moře výhružně hučelo po jeho levici. Nohama se bořil do vlhkého písku.
Naštvaně zamával směrem k oceánu, když míjel rybu vznášející se metr nad mořskou hladinou. Nebyla zlatá, ale tvářila se potěšeně. Moc dobře věděl, co je špatně. Věděl, že ryby nelítají a těžítka dělají tak maximálně díru do zdi a rozhodně se neodrážejí jako hopík. Věděl, že je docela zima. A věděl, že je to jeho problém, že on by právě teď měl sedět v kanceláři, bádat ve spisech a hledat.
Chtěl jít domů. Nebyl tam už několik dní a stará prožraná pohovka v jeho kanceláři se mu hnusila víc než jeho nemytý obličej a neučesané vlasy. Chtěl jít domů, dát si pivo a zapomenout na tu šílenost.
Ze světa se vytrácelo teplo.

Palmové dřevo v jeho krbu silně doutnalo. Krb, který mu v domě sloužil především jako dekorace a jistá známka přepychu, se nyní ukazoval jako nanejvýš praktický. Marten hleděl do plamenů, jejichž stíny tančily na zdi jakýsi válečný tanec domorodých indiánů. Nechal je, ať si křepčí a rozhrábl okrasným pohrabáčem žhnoucí uhlíky. Indiáni na stěnách začaly pobouřeně vydávat zvuk vzdáleně podobný rozhořčenému nadávání, ale Marten byl plně zabraný do práce a nevšímal si jich.
První, co mu žhavé uhlíky - studnice moudrosti - prozradily bylo, že má nevyšší čas zaplatit elektřinu. Když jim došlo, že tohle není úplně ten druh zprávy, co by chtěl slyšet, odmlčely se, jako by přemýšlely. Pak se z krbu ozvalo: "Ten kterého hledáš si sám říká Nejvyšší soudce."
"Ne!" zaklel.
"Ano," šeptaly uhlíky.
Marten mlčel. Přemýšlel, jestli nemá být vlastně ráda. Věděl, že ten, který si říká Nejvyšší soudce, je tady dole označovaný za boha. A taky moc dobře věděl, že když ten si něco usmyslí, on, Marten, mu v tom rozhodně nezabrání. Měl v tom koneckonců praxi.
"Takže bůh má zase v tom jejich nebi zimu a vybral si naší drahou planetu za svůj zdroj…"
Marten už zase pobouřeně bručel, zatímco se drápal z křesla.
"A my tu máme léto."
Když přinesl z půdy dvě těžké uprášené deky a pevně se do nich zabalil, ještě zamumlal. "Vysaje nám všechno teplo."
Oheň v krbu, na souhlas zaprskal a zhasnul.
 


Komentáře

1 Olivie Olivie | Web | 9. prosince 2011 v 19:25 | Reagovat

jo... na sebelítostný kecy mám taky náladu.

2 KSM KSM | Web | 9. prosince 2011 v 21:14 | Reagovat

Umíte dobře psát. Působivé. Skutečně.

3 Peat Peat | 10. prosince 2011 v 20:48 | Reagovat

Jak je to dlouhý, tak je to blbý. Ufff,škoda že jsou pubertální nálady všechny tak stejný. Úvod mě "dostal" "povídku" jsem raději nezačal čist...

4 Garmi Garmi | E-mail | Web | 11. prosince 2011 v 11:00 | Reagovat

Mno ... líbí se mi ten nápad (o ten jde při psaní především, ne?) a nejvíc ty dvě poslední věty. Nemohlo by to jima teprv začínat? ;-)
Jestliže ten příběh se všema reáliema kompletně existuje v tvojí hlavě a písmenka jsou jen prostředníkem mezi tebou a čtenářem, kde je ten hlavní problém?

5 Sense Sense | 11. prosince 2011 v 19:47 | Reagovat

[3]: Děkuju pěkně. Taky si myslím. On ten "úvod" byl právě tak označený, aby ho vlastně nemusel číst vůbec nikdo, komu se do toho nechce. Bylo to jen jakési faktické upozornění pro ty, kteří se tu objeví častěji, než jednou.

[4]: Děkuju. Mohlo, ale to by se nikdo neprokousával tou hromadou zbytečného textu před tím :D. (Navíc jsem si na ně vzpomněla až na konci psaní - napadly mě snad už v dávnověkkém létě - a byla líná jakkoliv to měnit a překopávat.)
V tom, že písmenka se netvoří tak, abych byla schopná jima vyjádřit právě ten přiběh. Asi.
:)

6 Garmi Garmi | 12. prosince 2011 v 9:19 | Reagovat

[5]: Měla jsem na mysli - zkusit prohodit běh událostí. Možná si prostě ten příběh až tak o vyprávění neříká, to by ti nedal spát ;-) Hoď to za hlavu.

7 Sense Sense | 12. prosince 2011 v 18:17 | Reagovat

[6]: Na druhou stranu ne všechny věci, co mi nedaj spát stojí za vyprávění :D.
:) Když budu mít štěstí, třeba někoho trefim.

8 Kachna Kachna | 14. prosince 2011 v 18:32 | Reagovat

[3]: Jak ho máš krátkýho, tak jsi blbej! To se dělá, přijít poprvé na blog, přečíst si prolog povídky a napsat, že je to blbý a že pubertální nálady všech jsou stejný? Kam ten svět spěje...
Jinak Sense.. omlouvám se za zbytečné hádání, ale podle mě si to nezasloužíš :) Ta povídka je zvláštní jako všechny, člověk se musí hoodně zapřemýšlet a je to poučné. Jsi skvělá.

9 Sense Sense | 14. prosince 2011 v 20:19 | Reagovat

[8]: :D Děkuju. Tak názor je názor, že jo. Nikomu nebráním :).
Díky moc..mám fakt krizi.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama