William Blake - Napíšu verše kytkám na listy, Prorocké knihy

4. prosince 2011 v 20:16 | Sense |  Svět v pár slovech
Když jsme se ve škole hrabali hromádkou romantických básníků, praštil mě okamžitě do očí William Blake. Byl tak jiný, než všichni ostatní a bylo v něm něco hlubšího. Tak jsem četla a poslední asi dva měsíce nečetla moc jiné poesie než tu Blakeovu. A netvrdím a asi nikdy nebudu tvrdit, že jsem jí pochopila. Nechápu jí. Většina je pro mě skrytá mlhou fascinace nad obraty a tím, jak věchna ta slova působí. A občas, občas mám i pocit, že trochu chápu.

zazpívám, zahraju na loutnu a ukážu ti
svět, v němž každé zrnko prachu srší radostí...


Žádný pták se nevznese příliš vysoko, vznáší-li se na vlastních křídlech.

Odpuštění je větším důkazem lásky, než žárlivost.

Stejný zákon pro vola i lva znamená útlak.

a pod nohama zbylo bezedné prázdno
a za dům prudký žár.

zděšen beztvarou, nezměrnou smrtí
(Znáte, když slyšíte o smrti, ať se vás to osobně skoro nijak nedotkne, že máte tušení jakéhosi velikého prázdného otvoru, co se otevřel za vašimi zády? Cítíte ho, ale nevidíte a nemůžete ho vidět. Jen trochu se zračí v tvářích pozůstalých.)

Neboť zřel, že život se živí smrtí
(...)
Pes vyje v zimě u dveří.
I plakal a nazval to Lítostí
a jeho slzy stékaly dolů po vichrech.

studený stín ho následoval,
podobný pavučině, vlhký, studený a temný,
soukající se z jeho žalostící duše

a zapomněli na svůj věčný život

pravda má meze, omyl ne

a uši už neuměly rozeznat
bratry z ostatních měst.

padat prázdnotou, prázdnotou pro pád
stále prázdnou, dnem i nocí bez konce.

v prázdnotě mezi dvěma ohni

až se nakonec pod námi objevilo bezmezné prázdno,
jako by se tam otevřelo podsvětní nebe, a my se
drželi za kořeny stromů a viseli jsme nad tím
prázdnem.

avšak v nekonečné dálce bylo slunce, černé, leč
svítící

Zmocnila se mne tvá fantasie, a ty by ses měl stydět.!"

Ruka svírající kopí uhořela až k rameni.

Oheň, oheň padá!

Je konec s impériem! Už nebude vlk ani lev!

Jak jedna radost pohltit má druhou? Což nejsou
všechny posvátné a věčné?

vždyť slzy soucitu s klidem jsi
prodal za slzy utrpení.

Kdo by se v zimě na moři smál,
soucit měl s hrůzou hromů?

Hrál jsem - dal se do pláče.

On nepropás
to boží slovo v nás
(...)
zve kleslou duši zpět
a pláče v rose večerní
mohla by nás svést,
řídit dráhy hvězd
a zhaslé světlo obnovit:
"Ach země, vrať se nám."

Ze světla
zbyla tma!
Ze zoufalství má už šediny.

Rozbij okovy
co studí až do kostí.
Sobče! Zlý!
Prokletí,
pro něž je láska otroctví.

sklenička básnické fantasie, až mi stoupne do hlavy

poněvadž člověk se uzavřel a vidí všechno
úzkými štěrbinami ze své jeskyně.

Aby člověk vydržel žít na zemi
...než přijde čas probuzení.
 


Komentáře

1 Ta Obyčejná Ta Obyčejná | Web | 4. prosince 2011 v 21:03 | Reagovat

K němu jsme se teda ještě nedostali, ale nechápu a chtěla bych chápat spoustu jiných básníků.

2 Dax Dax | Web | 9. prosince 2011 v 11:42 | Reagovat

Pekelná přísloví

3 Sense Sense | 9. prosince 2011 v 18:59 | Reagovat

[2]: Nejenom.
Koukám, že jsem zapomněla na:
Proklej pouta. Žehnej volnosti!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama